Na konci příběhu je z Hesse přední evropský sběratel tohoto typu umění, jenž právě učinil mimořádné rozhodnutí. Přes 530 svitků japonské zenové malby, které nakupoval uplynulé čtvrtstoletí a dnes mají odhadní hodnotu 35 milionů korun, daruje pražské Národní galerii.
"Je to absolutní sběratelský unikát a filantropický čin, který v českém uměleckém prostředí posledních desítek let nemá obdoby," míní japanolog Filip Suchomel, jenž dar zprostředkoval. Se sbírkou, která už dorazila do pražských depozitářů, bude další roky pracovat. Na přelomu let 2021 a 2022 z ní společně s kolegy z Národní galerie připraví výstavu a později stálou expozici.
Třiapadesátiletý historik umění se zaměřením na Japonsko dnes působí jako prorektor Akademie múzických umění, avšak k Národní galerii má úzký vztah. Na přelomu tisíciletí osm let vedl její asijskou sbírku a vytvořil tehdejší stálou expozici na zámku Zbraslav.
Zhruba v té době také při návštěvě Japonska viděl první výstavu zengy, jak se zenové meditační tušové malbě říká v japonštině. "Byl to v podstatě objev. Japonští mniši se sice zenové malbě věnovali od 16. století, ale prakticky až do konce tisíciletí zůstávala stranou zájmu výstavních institucí," vysvětluje Suchomel v Hartigovském paláci na pražské Malé Straně, kde má kancelář.
Během mnoha svých cest do Japonska měl možnost vidět, jak tyto tušové práce, montované do závěsných svitků a často doprovázené kaligrafickým textem, vznikají. "Je to výsledek meditace nebo forma duchovního cvičení. Autor se třeba hodinu soustřeďuje, ani se nehne, tříbí si myšlenky. Pak rychle vezme štětec, udělá několik tahů a je hotovo," popisuje Suchomel postup, který se ustálil v zenbuddhistických klášterech.
Nevěnovali se mu profesionální umělci, nýbrž mniši. "A také to není malba v klasickém slova smyslu, ale součást duchovního cvičení, pomůcka k dosažení osvícení nebo uklidnění. Meditace je dlouhý proces, avšak samotný akt malby probíhá v jeho vrcholném stadiu. Je to individuální vyjádření zenového ducha," líčí Suchomel, podle nějž taková zenga slouží především autorovi. "Většinou si ji nechávali jako zjednodušeně řečeno záznam o meditaci. Ale do buddhistických klášterů také chodili poutníci a ti svitky někdy dostávali od svých mistrů na památku. Asi tímhle způsobem se jednotlivé práce postupně dostávaly z klášterů."
Od ovoce k bicyklu
Specifický styl má také specifická témata a postupy. Zenové malby jsou až na výjimky černobílé, usilují o co největší úsporu výrazu a už staletí opakují některé myšlenky. Ideály zenistického učení zaznamenávají co nejjednodušším a přímým způsobem. "Mnohé znázorňují pár tahy štětce naznačenou posvátnou horu Fudži, siluetu patriarchy zenové školy Darumy nebo kruh ensó, který se maluje jediným tahem," vyjmenovává Suchomel a vysvětluje symboliku kruhu.
"Ensó je úzce spojené s buddhismem. Laikovi bych to popsal tak, že ten kruh vyjadřuje všehomíru, ve které se celý život točíme, než se nám případně podaří vyvanout v nirváně. Když zenový mistr jednou denně namaluje ensó, dostane jakýsi duchovní náboj. Kruh namaluje buď uzavřený, což znamená, že se všechno daří, nebo neuzavřený a to značí nedokonalost," ilustruje Suchomel.
Podle něj jsou zenové malby záměrně jednoduché. "Jejich součástí je snaha oprostit se od příkras, jít na dřeň, využít minimálních prostředků k maximálnímu výrazu. Myslím, že jednoduchost toho výrazu ovlivnila i modernisty z 20. století, například když zenovou malbu v 60. letech minulého století objevili američtí abstraktní mistři. Najednou zjistili, že co považovali za vynález ruského průkopníka abstrakce Kazimira Maleviče, už několik století předtím vznikalo v Japonsku."
I znázornění kruhu ensó jsou součástí sbírky, kterou nyní získává Národní galerie. Přestože nejstarší kaligrafická práce v ní pochází ze 14. století, Suchomel za stěžejní označuje díla ze 17. století, kdy se zenová malba nejvíc rozvinula v takzvaném období Edo, datovaném mezi roky 1603 a 1867.
Tehdy působili dva největší mistři stylu, Hakuin Ekaku a Sengai Gibon, kteří jsou také ve sbírce výrazně zastoupeni. "Postavili základní pilíře zenové malby, které se pak dlouho opakovaly," vysvětluje Suchomel, že zatímco v západní malbě se žák často snaží předčit mistra, v Japonsku je ideálem co nejlépe mistra napodobit.
Možná i proto se v zenové malbě uchytila témata, která do ní vnesli právě Hakuin a Sengai. Malovali obyčejné výjevy ze života: mnichy, psy, kočky, hmyz, květiny, ale také bůžky nebo démony, tygry, horu Fudži či zidealizovanou meditační krajinu.
Další srovnatelný rozvoj zenové malby přišel až ve druhé polovině 19. století, kdy se Japonsko po dlouhé izolaci začalo otevírat světu a přejímat západní myšlenky. "Zenová malba se ale vyvíjet nepřestala nikdy, dodnes se jí v klášterech věnují mniši. A stále do ní zakomponovávají výjevy ze svých životů, takže dnes existují zengy, na kterých je třeba bicykl nebo automobil," popisuje Suchomel.
V krabičkách z pavlovniového dřeva
Takové, tedy úplně nejnovější zenové malby už ale nejsou součástí sbírky, kterou dostane Národní galerie. Souvisí to s osudem autora kolekce Felixe Hesse. Nizozemský fyzik od 90. let minulého století navštěvoval Japonsko, poznával zenbuddhismus, a když objevil svitky zenové malby, jeden si koupil. Fascinoval ho natolik, že se na něj nemohl přestat dívat. Tak začal pořizovat další.
"Dnes je Felix Hess sbírá zhruba 25 let. Není zvlášť zámožný, vyprávěl mi, že měsíčně koupil třeba deset svitků, každý za pár stovek eur, většinou ve starožitnictvích. Jeho sbírka má takovou hodnotu proto, že nákupy konzultoval s Johnem Stevensem," zmiňuje Suchomel kolegu z oboru, profesora univerzity na severu japonského ostrova Honšú. Právě Stevens zasvětil Hesse do dějin žánru, pomáhal mu identifikovat cenné kusy a předloni o jeho sbírce napsal anglické texty do monografie nazvané Seeing Zen.
Nizozemec dnes vlastní necelých šest stovek zenových maleb. Jsou mezi nimi svitkové obrazy a kaligrafie od autorů, jako byli Fúgai či Nantenbó, práce Rengecu, jedné z mála mnišek, či díla autorů z 20. století, která byla finančně dostupnější.
Všechny svitky Hess skladuje v dřevěných krabičkách z pavlovniového dřeva. "Je hodně lehké a především vstřebává vlhkost, proto se tímto způsobem svitky v Japonsku ukládají odnepaměti. Díky tomu také díla stará několik století přežila většinou ve výborném stavu," vysvětluje Suchomel, proč sběratel donedávna mohl mít svitky v hodnotě desítek milionů korun u sebe doma, aniž by riskoval jejich ohrožení.
S postupujícím věkem a vzhledem ke zdravotnímu stavu se rozhodl kolekci darovat, aby zůstala pohromadě a po jeho smrti nebyla rozprodána. Část nechá v rodném Nizozemsku, zhruba třicet svitkových obrazů zamíří do amsterdamského Rijksmusea. "Tam mají mimo jiné specializovanou sbírku kaligrafie, kam se budou hodit. Ale to hlavní půjde do Prahy," vysvětluje Suchomel, který se o Hessově úmyslu sbírku věnovat dozvěděl od přátel z oboru. Uplynulé roky Nizozemce přesvědčoval, aby si vybral českou metropoli.
"Asi 15 nejlepších kusů si sběratel nechává, nechce mít doma holé zdi, když s těmi díly strávil takovou část života. Ale v závěti stanovil, že až tu nebude, i tyhle svitky zamíří do Prahy," dodává Suchomel, podle nějž důležitou roli v jednání s Hessem sehrál dnes již bývalý ředitel Národní galerie Jiří Fajt. "Byl to ten poslední podstatný bod vyjednávání, když se s Felixem Hessem začátkem loňského roku sešel. Proto je také věnování sbírky do Prahy zamýšleno i jako projev uznání Jiřímu Fajtovi za to, jak se českou Národní galerii pokusil otevřít světu."
Výstava a stálá expozice
I Filip Suchomel už má dnes pochopení pro "žabí zen". Když Felixe Hesse poprvé navštívil u něj doma na předměstí Groningenu, zažil něco nevídaného.
Nizozemec, který mezitím našel cestu k japonské zenové malbě, nezapomněl svůj formativní zážitek se žábami. Jejich zvuky nejprve poslouchal a pak natáčel. Zkoumal, jaké zvuky žáby vydávají v různých ročních obdobích. A počínaje 80. léty minulého století začal konstruovat zhruba pěticentimetrové elektrické přístroje, které žabí kvákání reprodukují.
Dnes je tedy Felix Hess známý nejen jako sběratel zenové malby, jehož kolekce se jmenuje Kaeru-an Collection, doslova "sbírka ze žabí chýše", ale také coby osobitý sound designér.
Díla má rozmístěná po domě. "Dal je na okenní parapet a vybavil fotovoltaickými články. Takže jsme u něj seděli, a když vysvitlo slunce, ty přístroje za oknem ožily a začaly kvákat," vzpomíná Suchomel, který by pro Prahu chtěl získat i některé Hessovy zvukové instalace. "Abychom na výstavě představili nejen dar, ale také člověka, který tu kolekci vybudoval."
To ovšem bude trvat. Felix Hess sice zapisoval, kde a kdy který svitek zakoupil, avšak kolekce dosud není vědecky zpracovaná. Na tom bude Filip Suchomel pracovat se zaměstnanci Sbírky umění Asie a Afriky Národní galerie, kterou vede japanoložka Markéta Hánová.
Podle darovací smlouvy vzniknou minimálně dva "výstupy". Na přelomu let 2021 a 2022 uspořádá Národní galerie výstavu, jež představí zhruba stovku nejvýznamnějších děl z Hessovy sbírky. "Druhou podmínkou je, že do roku 2023 vznikne v některé z galerijních budov stálá expozice, kde bude řekněme dvacítka děl k vidění nepřetržitě," líčí Suchomel, který nyní vyjednává podrobnosti.
Zatím je nejpravděpodobnější, že by díla mohla zamířit do Salmovského paláce v okolí Pražského hradu.
Kruh se uzavírá
Filip Suchomel označuje Hessův dar za "v českých podmínkách zcela unikátní". Srovnatelný je z posledních desítek let prý snad jen s kolekcí anatolských koberců, kterou v 90. letech minulého století získalo pražské Náprstkovo muzeum od někdejšího sudetského Němce Rainera Kreissla a tehdy jejich hodnotu vyčíslilo na dva miliony marek.
"Na to si dobře vzpomínám, protože jsme v Národní galerii zrovna otevírali stálou expozici na zámku Zbraslav. Zařídili jsme tam místnost, ve které se neustále střídaly dva anatolské koberce ze sbírky spolu s dalšími předměty z Dálného východu, které tehdy u příležitosti vernisáže nové expozice Kreissl daroval Národní galerii," vybavuje si Suchomel dobu, kdy v této instituci vedl asijskou sbírku.
Později kvůli neshodám s tehdejším ředitelem Milanem Knížákem odešel. Vyučoval na pražské Filozofické fakultě, stal se hlavním kurátorem Moravské galerie v Brně, vedl tamní Uměleckoprůmyslové muzeum, osm let pracoval jako prorektor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Posledních pět roků působí coby prorektor pro vědu, výzkum, PR a rozvoj pražské Akademie múzických umění.
I když po nástupu Jiřího Fajta pro Národní galerii znovu krátce pracoval, nakonec se rozhodl zůstat na akademii. "Pořád mám ale k Národní galerii vztah. I když v ní už nejsem zaměstnaný, díky daru Felixe Hesse s ní teď budu moci opět spolupracovat. Těším se na to," uzavírá Filip Suchomel. A zároveň se tedy uzavírá jeden kruh. Jako v japonské zenové malbě.
