Už na schodech před dveřmi sálu je slyšet vrčení promítačky a návštěvník vstupuje do setmělé místnosti, kterou osvětluje velká projekce a několik malých obrazovek na zdi. Nakonec se ale krátké filmové sekvence při dobré vůli vejdou do kategorie "malba". Michaël Borremans jen pražskou přehlídku otevírá svou nejkrajnější pozicí.
Dlouhovlasá dívka se skloněným pohledem a pečlivě vycentrovanou pěšinkou je zapasovaná do desky stolu tak, že připomíná bustu. Pouze nepatrný pohyb hrudníku prozrazuje, že jde o film, a nikoli obraz. Měkké světlo zalévá hezkou tvář. Je příjemné zadívat se na postavu, která by mohla stát modelem pro staré holandské mistry nebo malíře gotických madon.
Chleba do úst
Pozorování přeruší drobný pohyb. Dívka natáhne ruku mimo záběr a podá si do úst kousek chleba. Něco takového divák zpočátku čekal, dlouhá nehybnost jej ale ukonejšila. Teď se cítí doběhnutý, ale také spokojený. Šestapadesátiletý malíř z Gentu sice prohlašuje, že nenabízí žádný klíč, jak jeho dílo číst. Trochu souznění však ano.
Podobný princip má i druhé video. Dívka-socha, pro změnu s copem a rukama založenýma za zády, je "ukončena" v úrovni stehen, kde začíná stůl. Otáčí se kolem své osy v dokonalé strnulosti, jen oči při tom těkají.
Velká projekce na plátně zachycuje jinou strnulou scénu. Trojice mužů v bílých oblecích, jimž vůbec není vidět do tváří, sedí na židlích v rohu místnosti. Vypadají jako zřízenci čekající na zavolání. Dílo má název Bouře a jeho zlověstnost zesiluje záměrně špatný technický stav, evokující historický kinofilm plný prachových vláken.
Po filmovém entrée se obrazy ve druhém sále výstavy zdají být překvapivě klasické. Dokonale modelované postavy s neutrálním pozadím naléhavě připomínají staré mistry.
Zátylek bez hlavy
Michaël Borremans studoval nejen své krajany, vlámské mistry 17. a 18. století, hluboce si do mysli zadřel také obrazy například Édouarda Maneta a Edgara Degase. Toho připomíná Zápůjčka, třímetrový obraz tanečnice v černých krátkých šatech, obuté do lesklých střevíčků o několik čísel větších.
Tanečnice v nadživotní velikosti je ovšem bez hlavy a divák má silný pocit, že mu něco uniká. Že přehlédl nějakou nápovědu, souvislost nebo odkaz. Nemá to být jen figurína? Ne, na to je pleť tanečnice příliš skutečná. Ani neutrální pozadí nic nenaznačuje, jen po zátylku se vine tenký pásek.
Také všechny další obrazy jsou takové: formálně povědomé, krásné, ale námětem podivné. Postavy vypadají strnulé, do sebe zahloubané, možná prožívají trauma. Mají skloněné hlavy, dělají nesmyslná gesta. Jednou jde o dívčino ucho, podruhé o vousy z lejna na mladíkově tváři.
Postavy, které nikdy nejsou portréty, občas leží na zemi, spí, ale mohou být i mrtvé. "Borremans používá iluzivní realismus jako past," uvádí v katalogu výstavy její kurátor a zároveň šéf Galerie Rudolfinum Petr Nedoma. "Nehybnost nutí diváka setrvat tak dlouho, až je emočně vtažen a infikován neklidem ze strnulosti výjevu, který je rafinovanou hrou na uvěřitelnost."
Vyhublý anděl
Vedle Zápůjčky visí ještě druhý třímetrový obraz. Jmenuje se Anděl a patří k Borremansovým nejznámějším dílům. Zobrazuje světlovlasou ženu, spíš vyhublou než štíhlou, zosobnění sklíčenosti. Dlouhé růžové šaty na ní visí a skloněnou tvář má natřenou načerno. Tmavý stín, který anděl v nadživotní velikosti vrhá na zeď za svými zády, vytváří iluzi složených křídel.
Ten obraz má pro autora zvláštní, prý transcendentní význam. Borremans jej vytvořil během pouhého týdne v roce 2013, kdy prožíval složitou životní situaci. Maloval ve svém druhém gentském ateliéru, který si pořídil nedlouho předtím.
Byla to bývalá kaple a umělec silně prožíval její sakrální ráz. "Anděla jsem namaloval během týdne. Bylo to velmi intenzivní. Netroufal jsem si opustit místnost - myslel jsem si, že jestli odejdu před dokončením obrazu, něco špatného se stane," řekl časopisu The Apollo. "Pomohlo mi to ve velmi osobní věci, ale řekl bych, že je to i velmi univerzální práce. Je v tom gender, rasismus. Na to všecko jsem mířil. Svým způsobem je to portrét humanity," dodal malíř.
Magazín také popisuje jeho pracovní metodu: umělec najímá modelky, kterým sám vyhledává kostýmy i rekvizity. Nemaluje ale "naživo", modelky fotografuje a ke stojanu s plátnem si bere počítač. Svůj postup přirovnává k Vermeerovi, který si prý pomáhal camerou obscurou - optickým zařízením, na jehož základě vznikl fotoaparát.
Správné proporce
Michaël Borremans původně vystudoval fotografii a grafiku. Malbu objevil až v devadesátých letech minulého století, kdy začal tvořit podle starých fotografií.
Než získal mezinárodní věhlas, učil na střední umělecké škole v Gentu, kde žije. Jeho díla jsou mimo jiné v amerických sbírkách Institutu umění v Chicagu či Muzeu moderního umění v New Yorku.
Jeho nynější první pražská přehlídka je překvapivě krátká. Zahrnuje 30 převážně malých obrazů, které ve třech sálech Rudolfina působí občas ztraceně. "Nerad vystavuji příliš mnoho svých obrazů najednou, mám rád správné proporce. Když člověk vidí příliš mnoho děl, je zaslepený," říká umělec.
Pořadatelé to proměnili v záměr - zbývající tři sály galerie budou od příštího týdne patřit belgickému umělci Davidu Claerboutovi a jeho videoinstalaci Olympia. Claerboutova výstava začne 29. ledna a obě přehlídky, které jsou díky sponzorovi galerie přístupné zdarma, skončí 12. dubna.
Výstava
Michaël Borremans: The Duck
Galerie Rudolfinum, Praha, výstava potrvá do 12. dubna.
