Tři rozdílné soubory se nacházejí ve třech patrech a každé má trochu jinou atmosféru. Spodní část věže, která je součástí Doxu, působí pietně a současně moderně. Asi pro ten metalový nádech temných obrazů čtvercového formátu. Autoři je vyskládali ve třech hustých řadách pod sebou tak, že připomínají kamenné náhrobky. Tváře jsou obtížně čitelné, zalesknou se, když po nich přejede kužel světla.
Šestačtyřicetiletý Patrik Hábl sérii vytvořil v reakci na úmrtí svého bratra. V době pandemie je to zároveň pocta všem předčasně zemřelým. Z některých portrétů lze vyčíst známé osobnosti, jež odešly v nevysokém věku: literáty Franze Kafku a Boženu Němcovou nebo malíře Vincenta van Gogha. Přítmím místnosti pluje nejen reflektor, ale také hlas recitující haiku. "Déšť je vidět jen ve tmě," zní jedno.
O patro výš se dynamika mění, přibývá barev, obrazy jsou rozměrnější. Na první pohled vypadají abstraktně, po chvíli zkoumání však z monochromního plátna vystupují symetricky namalované hlavy, někdy celé postavy. Připomínají Rorschachovy skvrny ze známého psychologického testu osobnosti a vypadají rozsypané na drobné fragmenty jako sklíčka kaleidoskopu.
"Tuto techniku jsem objevil náhodou," říká Patrik Hábl. Před lety pracoval na obraze, který se mu nedařil. Nanášel další a další vrstvy olejové barvy, ale nespokojenost přetrvávala. "Obraz byl přehuštěný, přecpaný. Dlouho jsem se s tím trápil a nakonec jsem si řekl, že už se to nedá zachránit. Tak jsem to plátno přeložil a někam založil."
Dva roky nato vyklízel kůlnu, když narazil na podivný, slepený objekt. "Říkal jsem si, co to je. Nešlo to rozevřít, stálo to velkou námahu, ale pak jsem byl v šoku," popisuje objev zpola abstraktní, vrstevnaté malby, na které jsou místo tahu štětce patrné hladce stržené nebo zlomené vrstvy barev.
Hábl ten postup začal napodobovat. "Na začátku je olejová malba, konkrétní obraz, který následně překládám. Schne dva tři roky. Pak to teprve otvírám, trhám a vytrhávám deset patnáct vrstev, dostávám se tak obrazu pod kůži," popisuje. Používá při tom anatomické výrazy, jako by obraz bylo tělo, pod nímž se dostává k masu, svalům, kostem.
Podobný "vytrhávaný" objekt vytvořil roku 2017 pro Leechkirche, nejstarší kostel v rakouském Štýrském Hradci. Měří deset metrů a malíř jej jako několik podobných nazývá Postním obrazem. Na několikaměsíční práci, kdy části vytrhával po centimetrech, vzpomíná jako na velkou dřinu, ze které měl puchýře na prstech.
Jeho žena Anna Beata Háblová, původní profesí urbanistka, obrazy doplnila svébytnou instalací nazvanou Eco slam. Apelativní báseň na klimatické téma tvoří tříkanálové video ukazující lesní pěšinu a běžící nohy.
"Chtěla jsem do toho dostat stres, který vyvolává současnost. A také vtáhnout diváka do běhu," říká autorka a recitátorka vlastního textu. "Poznáš ji po hmatu, tu vyschlou patu lesa. Ve městě lokáš espresa, abys byl aspoň trochu živý, ale i nebesa už se jinak přesunují, protože pranostiky dávno nefungují," rýmuje zadýchaný, sotva srozumitelný hlas, do kterého se navíc vlamuje přednes týchž slov v podání robota.
Nahrávka se nakonec rozpadá do nesrozumitelnosti a kamera se zastavuje u vyvrácených stromů se žlutavou tříští listí.
V tu chvíli se audiovizuální báseň propojuje s obrazy, které jsou poseté podobnými fragmenty. Báseň a malba ale souzní jen vizuálně, ekologický apel zůstává na straně poezie.
"Jednu dobu jsem studovala problém klimatu, ale pak jsem si to zakázala, protože jsem z toho měla deprese," říká Háblová, podle níž se klimatologové často léčí z těžkých psychických stavů. "Vědí, že jsou potřeba obrovské systémové změny, ale nic z toho se neděje. Jednotlivci to nezachrání."
Báseň Eco slam, kterou výstava nabízí i v podobě textu na zdi, přece jenom končí náznakem určitého řešení. "Architekturou jsem vychovaná k tomu, abych řešení hledala. Jakmile cítím problém, mám okamžitě tendenci vymýšlet, jak z toho ven," naznačuje básnířka.
Nejvyšší patro věže holešovické galerie pak přináší velkolepé zakončení. Malíř Hábl tu na třech stěnách ukazuje výběr z volného cyklu Staří mistři, kterému se věnuje 28 let. Jsou to kopie jemu blízkých obrazů proslulých malířů, které před dokončením pozměnil více či méně destruktivním gestem typickým pro současné umění: povrch obrazu částečně setřel, barvy rozmazal, vrstvy trhal nebo jinak zastřel původní námět. Vznikly expresivní malby sice nečitelné v detailech, přesto dostatečně rozpoznatelné.
Slavné motivy parafrázují díla Leonarda da Vinciho, Diega Velázqueze, Francisca Goyi, Edvarda Muncha či Pabla Picassa. Všechny zachovávají originální formát. "Už na škole jsme chodili do Šternberského paláce malovat podle starých mistrů," vzpomíná Hábl.
Od začátku přemýšlel, jak kopie známých děl pozměnit. Napoprvé si vybral Hlavu Krista od El Greca. "Po čtyřech měsících soustavné práce jsem se blížil do konce a tehdy mi někdo z šatny obraz ukradl. I s barvami," líčí rozčilující zkušenost, která ho ale neodradila. Krista podle El Greca namaloval znovu.
Místnost se starými mistry připomíná salon zacloněný baldachýnem závěsů. Ty ve skutečnosti tvoří dlouhé svitky potištěné textem, úryvkem románu Anny Beaty Háblové nazvaného Směna, jejž vydá nakladatelství Host. "Je to o holce, která se nechytne jako malířka a musí pracovat jako prodavačka. Není to pro ni uspokojivé, navíc to prostředí nahlíží pohledem někoho, kdo byl vychován výtvarně. Svou vizuální fantazií vidí v okolí ještě něco dalšího. Pro lidi je exot, nechápou ji," přibližuje autorka.
Zavěšené svitky jsou příliš vysoké na to, aby je divák mohl přečíst celé. Sdělení zůstává nedořečené, stejně jako u obrazů, jejichž původní motiv zastiňuje malířova destrukce.
Šestačtyřicetiletý Patrik Hábl, v poslední době známý například monumentální malbou vodopádu na žižkovském činžovním domě, vystavuje s o sedm let mladší ženou poprvé. Navzájem se ale ovlivňují déle. On výtvarně doprovází její sbírky básní, ona mu radí při instalaci výstav.
"Hodně se o svých věcech bavíme. Když jedeme na dovolenou, pereme se, jestli bude víc architektury, nebo víc galerií. Zatím vždycky vyhrál Patrik, tak osmdesát procent času trávíme v galeriích," směje se básnířka, která je nakonec za všechny podněty z výtvarného umění ráda.
Výstava
Patrik Hábl a Anna Beata Háblová: Tolik jiné přítomnosti
Kurátorka: Michaela Šilpochová
Centrum současného umění DOX, Praha, výstava potrvá do 24. dubna.
