Instituce, kterou založila The Pudil Family Foundation podnikatele Petra Pudila a jeho ženy Pavlíny, hodlá propojovat českou a zahraniční uměleckou scénu. Na ploše 5687 metrů čtverečních nabízí tři rozsáhlé galerijní prostory, designový obchod, bistro i kavárnu s terasou a výhledem na Petřín nebo Pražský hrad. Budovu nejprve prodal dopravní podnik jinému majiteli, od něj ji v roce 2015 koupila Pudilova nadace.
Nákup s rekonstrukcí dohromady vyšly zhruba na 800 milionů korun a rozpočet na provoz odhaduje Petr Pudil s velkorysým rozptylem 60 až 100 milionů ročně, což z Kunsthalle udělá největší soukromou českou galerii - Museum Kampa obvykle hospodaří se 30 až 40 miliony ročně, multižánrové Centrum současného umění DOX zhruba s 52 miliony.
Zatímco DOX však dostává alespoň minimální grantovou podporu od pražského magistrátu nebo ministerstva kultury, Kunsthalle z veřejných rozpočtů nechce ani korunu. "Jsme neziskovou a nevládní organizací, která neplánuje příjmy od státu," avizuje Petr Pudil. Provoz chce financovat z rodinné nadace a dále ze vstupného, členských příspěvků, gastro nabídky v budově či z pronájmů.
Mezinárodní přesah galerie má být patrný od začátku. Zahajovací výstava nazvaná Kinetismus ukáže, jak elektřina v posledním století ovlivňovala umění. K vidění budou práce zapůjčené ze šedesátky soukromých i institucionálních sbírek včetně britské Tate nebo francouzského Centre Pompidou, například od Marcela Duchampa, Lászlóa Moholy-Nagye nebo Krištofa Kintery.
Zvláštní pozornost má být upřena na českého průkopníka kinetického umění Zdeňka Pešánka, který žil v letech 1896 až 1965, a také na historii původního objektu, jehož přestavbou Kunsthalle vznikla. Jmenoval se Zengerova transformační stanice, po významném českém fyzikovi zesnulém roku 1908, a Pešánek pro jeho fasádu navrhl čtyři plastiky. Nikdy na ni ale nebyly umístěny. Nyní se tam v rámci výstavy dostanou alespoň prostřednictvím velkoplošné projekce.
Pojem kunsthalle se používá zejména v německojazyčných zemích pro výstavní síně bez stálé sbírkové expozice, jakou je třeba Galerie Rudolfinum sídlící na druhé straně řeky. Podle zakladatelů nové galerie německý termín reflektuje multikulturní kořeny Prahy, ve které se prolínaly dva jazyky a česká i německá kultura s tou židovskou.
"Není to anachronismus. Najdeme několik desítek kunsthalle v Evropě a v USA, které jsou ustáleným pojmem pro výstavní instituci zaměřenou na krátkodobé výstavy," vysvětluje název galerie její zakladatel Pudil. "Typicky jde o instituce, které prezentují vizuální umění střídáním krátkodobých výstav, často se zaměřením na současnou scénu," doplňuje Ivana Goossen, ředitelka pražské Kunsthalle.
Otázka Mostecké uhelné
O nové galerii se hovoří už několik let, a ne vždy v pozitivních souvislostech. Některým umělcům z okruhu pražské Akademie výtvarných umění vadí, že jeden z nejbohatších Čechů Pudil, jehož majetek časopis Forbes vloni odhadl na 6,6 miliardy korun, pracoval pro Mosteckou uhelnou společnost a část jmění nabyl v oboru dnes kritizovaném jako neekologickém.
Situaci na přehlednosti nepřidávají ani obvinění, na něž zase reaguje Pudil. Před třemi lety musel odborový organizátor Václav Drozd po zásahu právníků upravit svůj článek na serveru Artyčok.tv, v němž podnikatele obvinil z podílu na trestněprávní činnosti. Právní výzvu obdržel též server Artalk.cz, který z článku citoval. Akademie výtvarných umění následně od Pudilovy nadace přestala brát peníze na diplomantskou výstavu. A zhruba tři desítky umělců protestovaly proti představení Kunsthalle před Novou scénou Národního divadla.
Nejnověji tento měsíc se podnikateli omlouval týdeník Respekt za tvrzení, že dnes sedmačtyřicetiletý Pudil ke jmění přišel jako účastník privatizace Mostecké uhelné společnosti.
Nad tou ztratil stát kontrolu v roce 1998, kdy pro ni ale Pudil pouze začínal pracovat se svou marketingovou agenturou. Až o dva roky později se stal ředitelem strategického rozvoje Mostecké uhelné společnosti, roku 2005 pak spolumajitelem. V klíčových letech 1998 a 1999 tak neměl nic společného s firmou Appian Group, přes kterou severočeského těžaře za jeho vlastní peníze skrytě ovládli manažeři dolů okolo Antonína Koláčka. Za podvod na český stát s několikamiliardovou škodou a následné praní špinavých peněz byli odsouzeni ve Švýcarsku, nyní stejnou kauzu již několik let řeší soudy v Česku.
Na rozdíl od Koláčka a dalších manažerů Appianu ale Pudil nikdy nebyl v této kauze ani obviněn.
Na koupi podílů si Pudil s finančním ředitelem dolů Vasilem Bobelou za pomoci podnikatele Jana Dobrovského půjčili šest miliard korun od banky, které pak splatili z výdělků. V roce 2010 nástupnickou společnost nazvanou Czech Coal prodali uhlobaronovi Pavlu Tykačovi za deset miliard korun.
"Vzali jsme si úvěr a koupili podíl od Appianu, pak vyplatili naše bývalé spoluakcionáře, v roce 2010 prodali Pavlu Tykačovi a teď jsme tady," shrnul Pudil před šesti lety pro časopis Forbes. Bobela, Pudil a Dobrovský spolu dnes podnikají v developerské skupině BPD Partners, investují do nemovitostí nebo zelené energie a také jsou většinovými vlastníky kolínské chemičky Draslovka, největšího českého výrobce kyanovodíku.
Památkový aspekt
Další důvodem, proč se Kunsthalle Praha ještě před otevřením stala terčem kritiky, je radikální přestavba památkově chráněné budovy. Z trafostanice, navržené ve 30. letech minulého století architektem Vilémem Kvasničkou, zbyla prakticky jen fasáda.
Podle stavitelů nebylo možné zachovat centrální část budovy zaprvé ze statických důvodů, zadruhé kvůli kontaminaci rtutí a olejem. Ve 30. letech byly pro velkou část svislých nosných konstrukcí použity tehdy inovativní hlinitanové betony. Až později se zjistilo, že jsou staticky závadné a hrozí jejich zhroucení.
Kunsthalle Praha v tomto ohledu zdůrazňuje, že rekonstrukce byla dokončena v souladu s památkáři.
Autoři masivní konverze, tedy přeměny trafostanice v architekturu vhodnou pro galerijní účely, zachovali alespoň industriální charakter. Pohledový beton je dominantním prvkem vnitřního prostoru rozděleného do mnoha úrovní.
Výměnou za autenticitu místa galerie získala výstavní interiéry. Není to první světová trafostanice či elektrárna přestavěná na galerii, v Londýně od roku 2000 působí známá Tate Modern. Petr Pudil s manželkou Pavlínou jsou členy její akviziční komise, stejně tak zasedají v podobném sboru pařížského Centre Pompidou.
Program nové galerie mají tvořit krátkodobé výstavy s mezinárodním přesahem. Kunsthalle Praha ale současně buduje vlastní sbírku, kterou chce zpřístupnit online. "Naživo" bude k vidění po částech, na časově omezených výstavách.
Kolekce obsahuje díla surrealistických malířů Jindřicha Štyrského, Toyen či Maxe Ernsta. Z mezinárodních autorek a autorů tu jsou Katharina Grosse, Damien Hirst nebo Anselm Kiefer, z českých práce Běly Kolářové, Anny Hulačové, Evy Koťátkové nebo Františka Skály. "Z geometrické abstrakce máme práce Jana Kubíčka nebo Zdeňka Sýkory. Jsme rádi, že současné autory zastupují také práce Krištofa Kintery," doplňuje správce sbírky Štefan Tóth.
Vyprávět příběh
Kolekce, kterou manželé Pudilovi založili zhruba před deseti lety, čítá přes 2000 položek. "Odhadujeme, že by jednou mohla obsahovat kolem osmi až deseti tisíci uměleckých děl. Tak by byla dostatečně silná a reprezentativní a schopna vyprávět příběh, který zajímá nejen laickou, ale především odbornou veřejnost," říká Tóth. Do takové šířky se podle něj sbírka rozroste v horizontu asi 15 let.
Přibývají v ní nejen díla zavedených autorů, ale také solitérních umělců, kteří nekopírují mezinárodní trendy a jejichž dílo bude třeba rezonovat až za desítky let. "Pokoušíme se být vizionáři. Sbíráme nejvíce práce žijících umělců, u nich můžeme získat náskok, komunikovat přímo s autorem, zjišťovat, jakým směrem se ubírá a vyvíjí jeho tvorba," přibližuje Tóth.
Sbírka se významně zvětšila minulý rok, kdy do ní přibylo zhruba sedm stovek děl a dokumentů hnutí Fluxus. Kunsthalle Praha je získalo od nejvýznamnějšího českého člena uskupení Milana Knížáka a jeho ženy Marie. Kolekce zahrnuje objekty, kresby, fotografie, filmy a dokumenty k performancím od téměř 50 umělců, jako jsou George Brecht, Yoko Ono, Nam June Paik, Robert Watts nebo La Monte Young. Součástí Knížákova archivu jsou dále knihy o historii hnutí Fluxus, autorské publikace nebo korespondence umělců.
Štefan Tóth upozorňuje na zajímavý paradox: členové Fluxu se stavěli proti tradičnímu vystavování děl v muzeích, čemuž odpovídá i charakter jejich prací. "Organizovali akce a happeningy, které se zásadně netýkaly galerií, ale po čase se o ně samy instituce začaly zajímat. Ta antiteze je lákavá, protože chceme umění pochopit i z jiné perspektivy, jiného pohledu," říká správce sbírky.
Díla členů Fluxu jsou zastoupena především v německých, italských nebo amerických sbírkách, například v newyorském Muzeu moderního umění. V Česku je kolekce ojedinělá tím spíš, že ji shromáždil přímo významný člen hnutí Knížák. Toho zakladatel spolku, americký umělec litevského původu George Maciunas, jmenoval ředitelem pro východní Evropu. Knížák velkou část získal čilou komunikací s ostatními členy Fluxu, obvykle darem nebo výměnou za jiné své práce.
Sbírka Kunsthalle Praha pak obsahuje i Knížákova díla, která s hnutím Fluxus přímo nesouvisejí. "Je možná jediným ze členů, který byl schopen obsáhnout tolik médií, od výtvarného umění, hudby, poezie, románové tvorby, módy, designu až k architektuře. My máme jeho práce především ze šedesátých a osmdesátých let 20. století," vyjmenovává Štefan Tóth.
Hračky Giorgia de Chirica
Sbírka nové galerie se vedle pravidelného cyklu výstav bude představovat také publikacemi. Vyjde například kniha Kunsthalle Praha Collection Highlights, která zahrne 50 vybraných děl.
Když má Štefan Tóth jmenovat některá nejvýznamnější, vyzdvihuje obraz Zapomenuté hračky z roku 1916 od Giorgia de Chirica. "Dílo bylo ještě v roce 2012 ve sbírkách Národní galerie, než se v restituci vrátilo dřívějším majitelům. Původně je to jeden z obrazů tvořící diptych, druhé plátno nazvané Princovy hračky se nachází ve sbírce Muzea moderního umění v New Yorku," říká.
Tóth by si přál, aby se jednou obě de Chiricova plátna podařilo představit společně. "Dohromady byly totiž vystaveny pouze jednou, a to v Paříži roku 1922 v Galerii Paula Guillauma, pak se jejich cesty rozdělily," dodává.
Na dotaz, kolik má na nákup děl do sbírky peněz, nechce být správce příliš konkrétní. "Z ekonomického hlediska sbíráme velice uvážlivě. Při získávání děl se snažíme jít i cestou dlouhodobých výpůjček a darů, jelikož pro nás není prvořadé díla vlastnit," odpovídá. Některé soubory jsou zapůjčeny od sběratelů. Kunsthalle má například ve správě kolekci Evy a Petra Zemanových, zaměřenou na umění po roce 1989. Plánuje také spravovat díla z nadací, jež pečují o dílo a odkaz už nežijících autorů.
Pokud jde o nákupy, Kunsthalle nejčastěji jedná přímo s autory nebo galeriemi, které je zastupují. Do aukcí se odhodlá, jen pokud žádaná práce není dostupná jinak. "Vždy se snažíme o institucionální přístup, který je podložený odbornou rešerší, aby vynaložené prostředky byly adekvátní s ohledem na význam draženého díla," dodává správce sbírky.
Jinými slovy: i když má nová instituce silné finanční zázemí, ke šroubování cen do aukčních rekordů se staví rezervovaně.
S přispěním Daniela Konráda
