Ani koruna od státu. Kunsthalle Praha spojí české umění se světem za soukromé peníze

Ani koruna od státu. Kunsthalle Praha spojí české umění se světem za soukromé peníze
...
...
...
...
Foto: Vojtěch Veškrna
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
15. 2. 2022 11:55
Rohová budova na pražském Klárově, kousek od zastávky metra Malostranská, má fasádu výstavního paláce. Od dokončení v roce 1932 přitom sloužila jako trafostanice. Po šestileté přestavbě se z ní teď stala galerie moderního a současného umění. Pod názvem Kunsthalle Praha se pro veřejnost symbolicky otevře 22. února 2022.

Instituce, kterou založila The Pudil Family Foundation podnikatele Petra Pudila a jeho ženy Pavlíny, hodlá propojovat českou a zahraniční uměleckou scénu. Na ploše 5687 metrů čtverečních nabízí tři rozsáhlé galerijní prostory, designový obchod, bistro i kavárnu s terasou a výhledem na Petřín nebo Pražský hrad. Budovu nejprve prodal dopravní podnik jinému majiteli, od něj ji v roce 2015 koupila Pudilova nadace.

Nákup s rekonstrukcí dohromady vyšly zhruba na 800 milionů korun a rozpočet na provoz odhaduje Petr Pudil s velkorysým rozptylem 60 až 100 milionů ročně, což z Kunsthalle udělá největší soukromou českou galerii - Museum Kampa obvykle hospodaří se 30 až 40 miliony ročně, multižánrové Centrum současného umění DOX zhruba s 52 miliony.

Petr Pudil s manželkou Pavlínou.
Petr Pudil s manželkou Pavlínou. | Foto: David Turecký

Zatímco DOX však dostává alespoň minimální grantovou podporu od pražského magistrátu nebo ministerstva kultury, Kunsthalle z veřejných rozpočtů nechce ani korunu. "Jsme neziskovou a nevládní organizací, která neplánuje příjmy od státu," avizuje Petr Pudil. Provoz chce financovat z rodinné nadace a dále ze vstupného, členských příspěvků, gastro nabídky v budově či z pronájmů.

Mezinárodní přesah galerie má být patrný od začátku. Zahajovací výstava nazvaná Kinetismus ukáže, jak elektřina v posledním století ovlivňovala umění. K vidění budou práce zapůjčené ze šedesátky soukromých i institucionálních sbírek včetně britské Tate nebo francouzského Centre Pompidou, například od Marcela Duchampa, Lászlóa Moholy-Nagye nebo Krištofa Kintery.

Zvláštní pozornost má být upřena na českého průkopníka kinetického umění Zdeňka Pešánka, který žil v letech 1896 až 1965, a také na historii původního objektu, jehož přestavbou Kunsthalle vznikla. Jmenoval se Zengerova transformační stanice, po významném českém fyzikovi zesnulém roku 1908, a Pešánek pro jeho fasádu navrhl čtyři plastiky. Nikdy na ni ale nebyly umístěny. Nyní se tam v rámci výstavy dostanou alespoň prostřednictvím velkoplošné projekce.

Pojem kunsthalle se používá zejména v německojazyčných zemích pro výstavní síně bez stálé sbírkové expozice, jakou je třeba Galerie Rudolfinum sídlící na druhé straně řeky. Podle zakladatelů nové galerie německý termín reflektuje multikulturní kořeny Prahy, ve které se prolínaly dva jazyky a česká i německá kultura s tou židovskou.

"Není to anachronismus. Najdeme několik desítek kunsthalle v Evropě a v USA, které jsou ustáleným pojmem pro výstavní instituci zaměřenou na krátkodobé výstavy," vysvětluje název galerie její zakladatel Pudil. "Typicky jde o instituce, které prezentují vizuální umění střídáním krátkodobých výstav, často se zaměřením na současnou scénu," doplňuje Ivana Goossen, ředitelka pražské Kunsthalle.

Kunsthalle Praha vznikla přestavbou Zengerovy transformační stanice.
Kunsthalle Praha vznikla přestavbou Zengerovy transformační stanice. | Foto: Vojtěch Veškrna

Otázka Mostecké uhelné

O nové galerii se hovoří už několik let, a ne vždy v pozitivních souvislostech. Některým umělcům z okruhu pražské Akademie výtvarných umění vadí, že jeden z nejbohatších Čechů Pudil, jehož majetek časopis Forbes vloni odhadl na 6,6 miliardy korun, pracoval pro Mosteckou uhelnou společnost a část jmění nabyl v oboru dnes kritizovaném jako neekologickém.

Situaci na přehlednosti nepřidávají ani obvinění, na něž zase reaguje Pudil. Před třemi lety musel odborový organizátor Václav Drozd po zásahu právníků upravit svůj článek na serveru Artyčok.tv, v němž podnikatele obvinil z podílu na trestněprávní činnosti. Právní výzvu obdržel též server Artalk.cz, který z článku citoval. Akademie výtvarných umění následně od Pudilovy nadace přestala brát peníze na diplomantskou výstavu. A zhruba tři desítky umělců protestovaly proti představení Kunsthalle před Novou scénou Národního divadla.

Autorem architektonické proměny je studio Schindler Seko.
Autorem architektonické proměny je studio Schindler Seko. | Foto: Vojtěch Veškrna

Nejnověji tento měsíc se podnikateli omlouval týdeník Respekt za tvrzení, že dnes sedmačtyřicetiletý Pudil ke jmění přišel jako účastník privatizace Mostecké uhelné společnosti.

Nad tou ztratil stát kontrolu v roce 1998, kdy pro ni ale Pudil pouze začínal pracovat se svou marketingovou agenturou. Až o dva roky později se stal ředitelem strategického rozvoje Mostecké uhelné společnosti, roku 2005 pak spolumajitelem. V klíčových letech 1998 a 1999 tak neměl nic společného s firmou Appian Group, přes kterou severočeského těžaře za jeho vlastní peníze skrytě ovládli manažeři dolů okolo Antonína Koláčka. Za podvod na český stát s několikamiliardovou škodou a následné praní špinavých peněz byli odsouzeni ve Švýcarsku, nyní stejnou kauzu již několik let řeší soudy v Česku.

Na rozdíl od Koláčka a dalších manažerů Appianu ale Pudil nikdy nebyl v této kauze ani obviněn.

Na koupi podílů si Pudil s finančním ředitelem dolů Vasilem Bobelou za pomoci podnikatele Jana Dobrovského půjčili šest miliard korun od banky, které pak splatili z výdělků. V roce 2010 nástupnickou společnost nazvanou Czech Coal prodali uhlobaronovi Pavlu Tykačovi za deset miliard korun.

"Vzali jsme si úvěr a koupili podíl od Appianu, pak vyplatili naše bývalé spoluakcionáře, v roce 2010 prodali Pavlu Tykačovi a teď jsme tady," shrnul Pudil před šesti lety pro časopis Forbes. Bobela, Pudil a Dobrovský spolu dnes podnikají v developerské skupině BPD Partners, investují do nemovitostí nebo zelené energie a také jsou většinovými vlastníky kolínské chemičky Draslovka, největšího českého výrobce kyanovodíku.

Kunsthalle Praha na ploše 5687 metrů čtverečních nabízí tři rozsáhlé galerijní prostory.
Kunsthalle Praha na ploše 5687 metrů čtverečních nabízí tři rozsáhlé galerijní prostory. | Foto: Vojtěch Veškrna

Památkový aspekt

Další důvodem, proč se Kunsthalle Praha ještě před otevřením stala terčem kritiky, je radikální přestavba památkově chráněné budovy. Z trafostanice, navržené ve 30. letech minulého století architektem Vilémem Kvasničkou, zbyla prakticky jen fasáda.

Podle stavitelů nebylo možné zachovat centrální část budovy zaprvé ze statických důvodů, zadruhé kvůli kontaminaci rtutí a olejem. Ve 30. letech byly pro velkou část svislých nosných konstrukcí použity tehdy inovativní hlinitanové betony. Až později se zjistilo, že jsou staticky závadné a hrozí jejich zhroucení.

Zengerova transformační stanice na archivním snímku z roku 1932.
Zengerova transformační stanice na archivním snímku z roku 1932. | Foto: Kunsthalle Praha

Kunsthalle Praha v tomto ohledu zdůrazňuje, že rekonstrukce byla dokončena v souladu s památkáři.

Autoři masivní konverze, tedy přeměny trafostanice v architekturu vhodnou pro galerijní účely, zachovali alespoň industriální charakter. Pohledový beton je dominantním prvkem vnitřního prostoru rozděleného do mnoha úrovní.

Výměnou za autenticitu místa galerie získala výstavní interiéry. Není to první světová trafostanice či elektrárna přestavěná na galerii, v Londýně od roku 2000 působí známá Tate Modern. Petr Pudil s manželkou Pavlínou jsou členy její akviziční komise, stejně tak zasedají v podobném sboru pařížského Centre Pompidou.

Program nové galerie mají tvořit krátkodobé výstavy s mezinárodním přesahem. Kunsthalle Praha ale současně buduje vlastní sbírku, kterou chce zpřístupnit online. "Naživo" bude k vidění po částech, na časově omezených výstavách.

Kolekce obsahuje díla surrealistických malířů Jindřicha Štyrského, Toyen či Maxe Ernsta. Z mezinárodních autorek a autorů tu jsou Katharina Grosse, Damien Hirst nebo Anselm Kiefer, z českých práce Běly Kolářové, Anny Hulačové, Evy Koťátkové nebo Františka Skály. "Z geometrické abstrakce máme práce Jana Kubíčka nebo Zdeňka Sýkory. Jsme rádi, že současné autory zastupují také práce Krištofa Kintery," doplňuje správce sbírky Štefan Tóth.

Pohled do nové Kunsthalle Praha.
Pohled do nové Kunsthalle Praha. | Foto: Vojtěch Veškrna

Vyprávět příběh

Kolekce, kterou manželé Pudilovi založili zhruba před deseti lety, čítá přes 2000 položek. "Odhadujeme, že by jednou mohla obsahovat kolem osmi až deseti tisíci uměleckých děl. Tak by byla dostatečně silná a reprezentativní a schopna vyprávět příběh, který zajímá nejen laickou, ale především odbornou veřejnost," říká Tóth. Do takové šířky se podle něj sbírka rozroste v horizontu asi 15 let.

Přibývají v ní nejen díla zavedených autorů, ale také solitérních umělců, kteří nekopírují mezinárodní trendy a jejichž dílo bude třeba rezonovat až za desítky let. "Pokoušíme se být vizionáři. Sbíráme nejvíce práce žijících umělců, u nich můžeme získat náskok, komunikovat přímo s autorem, zjišťovat, jakým směrem se ubírá a vyvíjí jeho tvorba," přibližuje Tóth.

Sbírka se významně zvětšila minulý rok, kdy do ní přibylo zhruba sedm stovek děl a dokumentů hnutí Fluxus. Kunsthalle Praha je získalo od nejvýznamnějšího českého člena uskupení Milana Knížáka a jeho ženy Marie. Kolekce zahrnuje objekty, kresby, fotografie, filmy a dokumenty k performancím od téměř 50 umělců, jako jsou George Brecht, Yoko Ono, Nam June Paik, Robert Watts nebo La Monte Young. Součástí Knížákova archivu jsou dále knihy o historii hnutí Fluxus, autorské publikace nebo korespondence umělců.

Štefan Tóth upozorňuje na zajímavý paradox: členové Fluxu se stavěli proti tradičnímu vystavování děl v muzeích, čemuž odpovídá i charakter jejich prací. "Organizovali akce a happeningy, které se zásadně netýkaly galerií, ale po čase se o ně samy instituce začaly zajímat. Ta antiteze je lákavá, protože chceme umění pochopit i z jiné perspektivy, jiného pohledu," říká správce sbírky.

Díla členů Fluxu jsou zastoupena především v německých, italských nebo amerických sbírkách, například v newyorském Muzeu moderního umění. V Česku je kolekce ojedinělá tím spíš, že ji shromáždil přímo významný člen hnutí Knížák. Toho zakladatel spolku, americký umělec litevského původu George Maciunas, jmenoval ředitelem pro východní Evropu. Knížák velkou část získal čilou komunikací s ostatními členy Fluxu, obvykle darem nebo výměnou za jiné své práce.

Sbírka Kunsthalle Praha pak obsahuje i Knížákova díla, která s hnutím Fluxus přímo nesouvisejí. "Je možná jediným ze členů, který byl schopen obsáhnout tolik médií, od výtvarného umění, hudby, poezie, románové tvorby, módy, designu až k architektuře. My máme jeho práce především ze šedesátých a osmdesátých let 20. století," vyjmenovává Štefan Tóth.

Hračky Giorgia de Chirica

Sbírka nové galerie se vedle pravidelného cyklu výstav bude představovat také publikacemi. Vyjde například kniha Kunsthalle Praha Collection Highlights, která zahrne 50 vybraných děl.

Když má Štefan Tóth jmenovat některá nejvýznamnější, vyzdvihuje obraz Zapomenuté hračky z roku 1916 od Giorgia de Chirica. "Dílo bylo ještě v roce 2012 ve sbírkách Národní galerie, než se v restituci vrátilo dřívějším majitelům. Původně je to jeden z obrazů tvořící diptych, druhé plátno nazvané Princovy hračky se nachází ve sbírce Muzea moderního umění v New Yorku," říká.

Tóth by si přál, aby se jednou obě de Chiricova plátna podařilo představit společně. "Dohromady byly totiž vystaveny pouze jednou, a to v Paříži roku 1922 v Galerii Paula Guillauma, pak se jejich cesty rozdělily," dodává.

Vnitřní prostor Kunsthalle Praha je rozdělený do mnoha úrovní.
Vnitřní prostor Kunsthalle Praha je rozdělený do mnoha úrovní. | Foto: Vojtěch Veškrna

Na dotaz, kolik má na nákup děl do sbírky peněz, nechce být správce příliš konkrétní. "Z ekonomického hlediska sbíráme velice uvážlivě. Při získávání děl se snažíme jít i cestou dlouhodobých výpůjček a darů, jelikož pro nás není prvořadé díla vlastnit," odpovídá. Některé soubory jsou zapůjčeny od sběratelů. Kunsthalle má například ve správě kolekci Evy a Petra Zemanových, zaměřenou na umění po roce 1989. Plánuje také spravovat díla z nadací, jež pečují o dílo a odkaz už nežijících autorů.

Pokud jde o nákupy, Kunsthalle nejčastěji jedná přímo s autory nebo galeriemi, které je zastupují. Do aukcí se odhodlá, jen pokud žádaná práce není dostupná jinak. "Vždy se snažíme o institucionální přístup, který je podložený odbornou rešerší, aby vynaložené prostředky byly adekvátní s ohledem na význam draženého díla," dodává správce sbírky.

Jinými slovy: i když má nová instituce silné finanční zázemí, ke šroubování cen do aukčních rekordů se staví rezervovaně.

S přispěním Daniela Konráda

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 4 minutami

Teploty poprvé pokořily tropickou třicítku, na jihu Moravy bylo přes 31 stupňů

Česko dnes zažilo první tropický den letošního roku, kdy teploty vystoupají alespoň na 30 stupňů Celsia. Nejvíc naměřili v Kuchařovicích na jihu Moravy, kde bylo 31,1 stupně. Tropické počasí panovalo také v Plzni, Českých Budějovicích, Praze a v dalších městech a obcích. Teplotní rekordy padly zhruba na třetině stanic, které měří alespoň 30 let, uvedl Český hydrometeorologický ústav na facebooku. Blížící se studená fronta ale vedra posledních dní ukončí a v nejbližší době se tropické teploty nečekají.

Loni meteorologové zaznamenali první tropický den o deset dní dní dříve, 10. května, předloni zase až 13. června a třeba v roce 2018 už 3. května.

Nejčastěji dnes padaly teplotní rekordy z 20. května roku 1979. Je to příklad Kuchařovic nebo Českých Budějovicích, kde bylo 30,8 stupně Celsia, zatímco maximum před 43 lety mělo hodnotu 29,2 stupně Celsia. V Havlíčkově Brodě sice teplota zůstala pod tropickou třicítkou, přesto tam překonali teplotní rekord z roku 1924. Meteorologové tam naměřili 29,4 stupně Celsia, o stupeň víc než před 98 lety.

V Plzeňském kraji bylo odpoledne nejtepleji v Plzni - Bolevci. Přístroje tam ukázaly 30,9 stupně Celsia, což je o jednu desetinu stupně víc, než byl dosavadní rekord stanice z roku 1979, řekl ČTK Pavel Kopeček z plzeňské pobočky Českého hydrometeorologického ústavu. Na dalších stanicích západních Čech se teploty přes hranici 30 stupňů nedostaly.

Zdroj: ČTK
Další zprávy