Jádro tvoří art brut čili díla výtvarných laiků často s těžkým životním břemenem, kteří berou umělecké vyjadřování jako ventil, nezbytnost, jako prodloužení své osobnosti. Jsou to práce překvapivé, zcela se vymykající trendům, naivistické, výsostně osobní, chrlení sebe sama, dokud nebude papír nebo plátno zcela pokryto. Toto obrazové pokrývačství představuje jeden z nejtypičtějších znaků art brut.
Výstav tohoto druhu umění již v Česku proběhlo několik. Žádná se ale tak šťastně nesešla s celkovou koncepcí jako teď ta v Doxu díky motivům nemoci, moci a bezmoci. Lidé, kteří mají k art brut blízko, jsou totiž mocí často jako uhranutí. Pokoušejí se reagovat na totalitní struktury ve zvláštní kombinaci osvojení a odporu k nim.
Dobře je to vidět i mezi literáty. Něžný barbar Vladimír Boudník například po druhé světové válce posílal na všechny strany manifesty vyzývající k nastolení míru a později k proměně světa v jednu velkou uměleckou galerii.
Podobnou činností se ve stejné době zabýval slavný psychiatrický pacient a grafoman Jan Lukeš, jenž roku 1945 založil Lidovou internacionálu míru - paxismu. Většina její činnosti, o níž později referoval, se však možná odehrávala pouze v jeho představách.
Mytologie z psychiatrických léčeben
Psychicky labilní jedinci, což umělci bývají často, si někdy vytvářejí vlastní mytologii, v níž nezřídka prezentují sebe jako demiurga, vyvoleného či nadčlověka. Těmto dílům je věnován oddíl výstavy pojmenovaný Delirium moci.
Autoři se někdy zobrazují v dominantní pozici, někdy se zbraní v ruce. Alexander Lobanov, jenž žil v letech 1923 až 2003, kupříkladu na kresbách znázorňuje ozbrojeného Stalina a Lenina, na jiných sám sebe v podobné póze. Lobanov byl v důsledku zánětu mozkových blan hluchoněmý a kvůli agresivnímu chování se již v mládí dočkal hospitalizace v psychiatrické léčebně. Tam začala i jeho tvorba, s níž se svět seznámil až na sklonku umělcova života.
Hned vedle najdeme stěnu se svéráznými vlajkami plnými motivů srpu a kladiva či hákového kříže. Jejich autorem je Rakušan August Walla, rovněž psychiatrický pacient. Uměleckými výtvory se snažil ovlivnit realitu, nebo alespoň zaznamenat svéráznou osobní mytologii, podle níž se narodil jako dívka, ale po válce byl Sověty předělán na chlapce. Systematicky pokrýval stěny svých příbytků, čímž dovršoval akt uzavření se do vlastního světa.
Tyto chorobopisy mohou připomenout ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho touhu ovládnout tu část světa, kam jeho moc dokáže dosáhnout. Pořadatelé to reflektují v doprovodném textu: "Hlavní rozdíl mezi mocí nemocných a nemocí mocných obvykle spočívá v počtu obětí." Výstavu otevírá ukrajinský koutek s protiválečnými aktivistickými díly Jeleny Osipovové.
Téma moci a zbraní se vine celou přehlídkou. Zahraniční umělce doplňují současní čeští výtvarníci. Mezi nimi početně dominuje tvorba Jana Wolfchena Vlčka, na jehož plátnech najdeme symboly vojenství a války. To se již dostáváme do sekce Konec hry, která připomíná zčásti dětský pokoj, zčásti zbrojnici. Na jedné stěně visí zbraně vyrobené z instalatérských trubek od Andrého Robillarda, syna hajného, jenž rovněž začal tvořit v psychiatrické léčebně. Doplňuje je arzenál zbraní z kovových profilů od Martina Kocourka, u nichž však počet nahrazuje nápaditost.
Opravdu se vyplatí číst krátké medailonky autorů, svým způsobem jsou součástí jejich děl, protože život v těchto případech od tvorby oddělit nelze. Například Carlos Augusto Giraldo v chudé čtvrti kolumbijské Bogoty kreslí celý den. Jeho transformace světa seriálu Simpsonovi do nacistické ikonografie nám na první pohled může připomínat dětskou recesi, opět se ale jedná o typický art brut, opět spojený s totalitním režimem, možná také s reminiscencemi na romány chilského spisovatele Roberta Bolaňa.
Skoro to vypadá, že psychiatrická diagnóza je dobrým předpokladem pro výtvarnou tvorbu. Spíše se na to ale musíme podívat jinak: psychiatričtí pacienti mají často k ruce arteterapii a někoho, kdo jim dá popud k tvorbě. Bez tohoto zázemí a podnětu by se k ní mnozí nerozhoupali.
Zaříkávání světa
Působivé jsou pravítkem vyvedené kresby chorvatsko-francouzského umělce Janka Domšiče, o němž je známo jen málo a který zřejmě neprošel žádnou školou. Českému oku připomenou dílo Luboše Plného, na této výstavě překvapivě absentujícího. Zato nechybí nedávno zesnulý Zdeněk Košek, který měl pocit, že svými kresbami a pečlivými denními záznamy řídí celosvětové počasí. Košek je také autorem přiléhavého motta přehlídky: "Nebyl jsem nemocný, byl jsem mocný až moc." Přesně to je poloha, v níž se mnozí svébytní výtvarníci mentálně ocitají a z níž vládnou svému světu.
Další oddíly kurátoři nazvali Vládci času a Zeměvládci. Opět ilustrují snahu symbolicky vládnout realitě. Časově náročnými díly připomínajícími diagramy, struktury či labyrinty jako by svět zaříkávali. Detailní záznamy čehokoliv, vesměs zcela obyčejných dějů a jevů, jejich životům dodávají potřebnou strukturu v situaci, kdy se vše ostatní rozpadá.
Typickým příkladem kromě Koška je Chilan Óscar Morales, paranoidní schizofrenik žijící a tvořící v psychiatrické léčebně. Vymýšlí biologicko-elektrické nákresy, "imaginární superpočítače", jež mají posloužit ke zlepšení světa.
Touha vše vyjadřovat ve schématech a mapách, nejčastěji dopravních, zviditelnila také osmnáctiletého Matěje Hoška, jenž má poruchu autistického spektra. Díky snaze jeho rodičů dnes najdeme Hoškovy imaginární mapy jako grafický design na spoustě výrobků - viz projekt Maappi.
Některá vybraná díla českých tvůrců, kteří jsou školenými výtvarníky, působí v této společnosti ne zcela organicky, i když tematicky sem zařaditelná jsou. Například malby Filipa Černého, Jiřího Petrboka či Xénie Hoffmeisterové. Nechybí ani všudypřítomný Martin Mulač, jenž zřejmě dokáže vychrlit kolekci miniatur k čemukoliv jen trochu temnému. Naopak rozměrná instalace Evy Koťátkové se sem hodí dobře.
Těžko si představit jinou výstavu, která by mohla zároveň oslavit 100. výročí vydání přelomové knihy psychiatra Hanse Prinzhorna nazvané Výtvarná tvorba duševně nemocných a současně i aktuální české předsednictví v Radě Evropské unie. Překvapuje na každém kroku. Nespoutanou imaginaci spojuje s pocity spoutanosti či naopak všemocnosti. K vnímání děl není třeba znalosti uměleckých trendů, jen otevřené mysli. Rozhodně jedna z nejpozoruhodnějších výstav roku.
Výstava
(Ne)Moc - Moc, nemoc a bezmoc v současném umění
Kurátoři: Ivana Brádková in memoriam, Terezie Zemánková, Natálie Drtinová a Otto M. Urban
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 6. listopadu.
