Vodník v podkroví a Panuškovy přízraky: Dvě výstavy, na nichž straší

Vodník v podkroví a Panuškovy přízraky: Dvě výstavy, na nichž straší
Na snímku z výstavy Hluboká voda, nejhlubší les je vlevo Auxin od Evy Macekové z roku 2021.
Tomáš Hlavenka: Tváře lesa, dřevo, 2019.
Anna Hulačová: Velikonoční bojovník, kombinovaná technika, pomlázky, těsto, kraslice, galerie Hunt Kastner.
Václav Jirásek: Green Man Manoeuvres, Mojmír Pukl, 2019.
Foto: Michaela Dvořáková
Ivan Adamovič
29. 7. 2022 13:57
Vlna anglofonních pohádek a fantasy filmů možná vytváří potřebu upozorňovat také na slovanskou či českou mytologii. Vzniká například televizní seriál Jinací o slovanských strašidlech. Stejně tak výstavy českého umění věnované pohádkovým bytostem či démonům mají o publikum postaráno.

Toto léto nabízí hned dvě přehlídky, na nichž straší. Obě jsou mimořádně vydařené a stojí za zastávku při potulkách Českem. Největší letošní výstavou Horácké galerie v Novém Městě na Moravě je rozsáhlá Hluboká voda, nejhlubší les s podtitulem Strašidla podle zkušenosti a tradice.

Potrvá do 18. září a rozdělena je do pěti částí, z nichž jedna se nachází v nedalekém muzeu. Největší prostor v podkroví autoři věnovali vodníkovi. Kromě desítek obrazů se sem vešla ještě obdivuhodně velká a pestrá kolekce knih s ilustracemi tohoto i dalších vodních tvorů. Pocházejí ze sbírek Martina Jirouška, jednoho ze tří kurátorů. Dodal i soubor filmových plakátů s údajně hrůzostrašnými motivy. Ty jsou ale tak široce pojaté, že u některých musí divák zapnout fantazii, aby ho výjev vyděsil.

Voda a sny

"České pohádky mají tolik různých strašidel a tady je to samej vodník," povzdechne si sdílná pokladní. Má pravdu: v suterénním prostoru malé galerie se to sice hemží lesními bytostmi, výstavě ale vévodí hastrman.

Výsostná pozice má nicméně odůvodnění. Vodník je nejen silně českou nadpřirozenou bytostí, kterou v odlehlejších koutech Evropy neznají, také skýtá nejpestřejší projekční plochu, na niž si různé doby a sociální skupiny mohly promítat své fobie. Podle některých pověstí jsou vodníci potrestaní andělé svržení z nebe. Ti, kteří padli do vody, se stali vodníky. A škodí lidem dál i v této mokré podobě.

S vodníkem nebylo radno si zahrávat. "Rybář vida člověka tonouti, nerad ho z vody vytáhne; obáváť se, že tím rozzlobí Vodníka a sobě připraví neštěstí," představuje jeden exemplář českého alibismu kniha Ze světa pohádek a bájí od Josefa Košťála. Vyšla roku 1903, v době, kdy ještě zdejší kulturní krajině nekraloval dobrácký mužíček Josefa Lady bafající na vrbě nad rybníkem.

Také dalších příkladů najdeme bezpočet. V jednom lidovém vyprávění řezník omylem utne vodníkovi prst. Protože se bojí pomsty, vyhýbá se vodě, aby ušel utopení, ale nic naplat: do roka a do dne se zahltí lžicí polévky.

Max Pirner: Mytologické mesaliance, pastel, karton, 1890.
Max Pirner: Mytologické mesaliance, pastel, karton, 1890. | Foto: Jakub Orel Tomáš

Vodník ve Lhoteckém rybníku zase pojal za ženu osiřelé děvče a narodilo se jim dítě. Jednou si na vodníče počíhal hajný a odvedl ho do hájovny. V noci přišel k oknu vodník a prosil hajného, aby mu chlapce vrátil. Když o tom nechtěl hajný ani slyšet, vodník vyrazil okno, muže zaškrtil a syna odvedl domů. A tak dále, jedna mokrá pohroma za druhou.

V českém prostředí může vodník suplovat jinou mytickou bytost, jež se tu příliš neujala - bůžka Pana. Na výstavě Horácké galerie najdeme několik obrazů, kde vodník laškuje s vílami stejným stylem, jak býval vyobrazován Pan. Jsou to třeba pastely Maxe Pirnera Mytologické mesaliance či kresba Mikoláše Alše. I tady nalezneme odraz v lidových pověstech - ve spoustě z nich měl vodník jednu nohu koňskou.

Dále může vodník představovat hrozbu pro děti a ženy. Jistě si do něj lidé promítali strach z nevhodného míšení krve nebo sňatku s podezřelou osobou. V pověstech je totiž motiv vodníkovy svatby se suchozemskou dívkou častý a obvykle z něj nevzejde nic dobrého. Na výstavě tuto rovinu nejlépe vystihuje malba Vodník od Richarda Teschnera z roku 1908. V ironické nadsázce zobrazuje náměstí městečka, kde uprostřed na kašně sedí vodník podobný obří ropuše a u nohou mu leží dívka zakrývající si rozkrok dlaní. Zelená obluda s obřím pupkem má přes dívku majetnicky přehozenou paži a poulí oči na bezradné měšťany, kterým nezbývá, než tomu z opatrné dálky přihlížet. Pohoršený pohled výjevu věnuje pouze procházející katolický kněz v čele procesí.

Snad ještě nechutněji působí vodník Hanuše Schwaigera z roku 1885. Ten sedí na vrbě, pročesává si vlasy a na diváka hledí s výrazem úchyla číhajícího na oběť. V pozadí vidíme ženu s dítětem, která jako by děcko varovala, aby si s takovými pány nic nezačínalo.

Nemůžeme si ani nevšimnout, jak často mívají vodníci semitské rysy - výrazný nos i rty, dlouhé vlasy, vyzáblou postavu. Viz plastika Ladislava Šalouna z roku 1913.

Ladislav Šaloun: Vodník, patinovaná sádra, 1913, sbírka Patrika Šimona.
Ladislav Šaloun: Vodník, patinovaná sádra, 1913, sbírka Patrika Šimona. | Foto: Jakub Orel Tomáš

Vodník zkrátka představuje lidské nevědomí, vše, čeho se ve skrytu duše obáváme. Proto byla tato postava tak častá v období symbolismu na přelomu 19. a 20. století.

Současné umění se již k motivu vyjadřuje téměř výhradně fotografií. Na výstavě jsou nepřehlédnutelné snímky Václava Jiráska, dříve člena skupiny Bratrstvo, která se inspirovala hledáním krásy u prerafaelitů z 19. století.

Zajímavá je i série výjevů od Miloše Šejna, který u konkrétních českých rybníků nachází reminiscence na vodního muže, někdy až abstraktní povahy. Objevuje se i performance: Tomáš Ruller fotil stylizovaného vodníka v noci s bleskem, na což odkazuje soubor artefaktů použitých při focení. Blesk, přítomný i v expozici, zde působí jako světlo racionalismu vržené do temnot mýtu a iracionálna. V jiné performanci figuruje Jakub Orel Tomáš, jeden z kurátorů výstavy.

Kromě knih vitríny Horácké galerie ukrývají kolekci starých vyřezávaných loutek vodníků, všechny ze sbírky Pavla Jiráska. Drobnou výtku zaslouží vystavené publikace, které jsou označené čísly, ale popisky člověk hned tak nenajde, dokud nenarazí na hřebík s těmi vytištěnými - bohužel rychle ubývají.

Lesapáni a bestiáře

Poněkud jiný ráz má přehlídka strašidel v malé galerii. Jsou to bytosti lesního druhu a jejich autory bývají spíše současní tvůrci. Je pozoruhodné, jak se motiv vodníka v dnešní době upozadil, kdežto les umělce inspiruje více. Topos lesa také vede k proměně užívaných materiálů. Nacházíme tu výrobky z přírodnin evokující tvorbu Františka Skály, pletený oblek pro hejkala od Evy Macekové, kterou jsme dosud znali jen z pozoruhodných kreseb a maleb, nebo třeba plastiku hejkala od Anny Hulačové.

Anna Hulačová: Velikonoční bojovník, kombinovaná technika, pomlázky, těsto, kraslice, galerie Hunt Kastner.
Anna Hulačová: Velikonoční bojovník, kombinovaná technika, pomlázky, těsto, kraslice, galerie Hunt Kastner. | Foto: Jakub Orel Tomáš

Samostatná místnost je věnována dvojici "bestiářů", grafických souborů zobrazujících nejrůznější démony. Jedním je originál knihy Josefa Váchala Ďáblova zahrádka, úctyhodný foliant, který by mohl být filmovou rekvizitou. Vzácná bibliofilie naštěstí v 90. letech minulého století vyšla v masovém nákladu, takže si ji dnes může prostudovat každý. Z kdysi obskurního Váchala se později stala celebrita.

Méně známý je druhý výtvarník Karel Němec, jehož strašidla lemují všechny stěny místnosti. Nijak se nedrží zdejšího kraje, mezi postavami najdeme i inkuby, sukuby či doktora Fausta. V jistém ohledu byl autor blížencem Váchalovým, ostatně se znali a přátelili. Němec se stejně jako on hojně věnoval i dřevorytu, fascinoval ho zejména středověk, a to náměty i výtvarným stylem.

S Novým Městem na Moravě je Němec životně spjatý - narodil se zde a po studiích v Praze tu žil, zdejší muzeum mu ostatně věnovalo celou jednu místnost. Kdo bude městem projíždět v době zavřených galerií, může si jeho dílo prohlédnout alespoň na zdech kostela svaté Kunhuty, který Němec v letech 1927 až 1929 bohatě nepřehlédnutelně vyzdobil sgrafity.

V objektu městského muzea se pak nachází "detašovaná" výstava Aloise Boháče, jenž žil v letech 1885 až 1945. Tento středoškolský učitel kreslení z Volyně byl mimo jiné učitelem Josefa Lieslera. Dnes bývá vnímaný jako poněkud výstřední figura, jeden ze tří bratrů zcela oddaných výtvarné tvorbě. Že je z nich vzpomínán zejména on, je jistě dáno faktem, že jako častý námět volil svět lesních skřítků a nejrůznějších příšerek, jimž familiárně říkal "miláčkové". Srovnání s Josefem Váchalem či Jaroslavem Panuškou jeho díla nesnesou, hraničí s kýčem, vykulené výrazy potvůrek by se dobře vyjímaly v dětském časopisu Punťa, pro jistou umanutost tvůrce a pitvornost těchto postav patří spíš k výtvarným kuriozitám.

Výstava Hluboká voda, nejhlubší les je příjemně vyvážená. Pomineme-li přesilu vodníků, nepůsobí prvoplánově a senzačně, nerecykluje tutéž množinu současných umělců, kteří obvykle obsadí současné přehlídky orientované na fantaskní a ponurá témata, jako byl před pěti lety Život je bolestný a přináší zklamání v Galerii města Plzeň, předloňský Sen ve snu připravený pražskou Národní galerií či Samota uprostřed davu, kterou vloni uspořádala Galerie Středočeského kraje. Škoda že k Hluboké vodě, nejhlubšímu lesu dosud nevyšel katalog - stále se na něm pracuje.

Karel Němec: Z cyklu Strašidla, barevný dřevoryt, 1926.
Karel Němec: Z cyklu Strašidla, barevný dřevoryt, 1926. | Foto: Jakub Orel Tomáš

Krajiny spatřené, duchové tušení

Na výstavě v Horácké galerii nechybí ani pár vodníků od Jaroslava Panušky, který žil v letech 1872 až 1958 a vedle Josefa Váchala byl nejznámějším tvůrcem fantaskních obrazů se záhrobními tématy z první poloviny 20. století. Nově mu Východočeská galerie v Pardubicích připravila výstavu nazvanou Kořeny a toulky malíře a ilustrátora Jaroslava Panušky. Rozdělena je do tří oblastí: tvorby snově-introspektivní, pohádkové a krajinářsko-historické.

Zkušený kurátor Tomáš Vlček shromáždil reprezentativní výběr s těžištěm v malbě. Ukázky ilustrací vycházejí v poměru k obrazům trochu chudě.

Pokud bylo ale záměrem "uvést separované oblasti a motivy Panuškovy tvorby do souvislostí a poskytnout východisko pro porozumění lidské blízkosti mezi výtvarným vypravěčem Jaroslavem Panuškou a literárním géniem Jaroslavem Haškem", pouhá návštěva výstavy nestačí. Spojnice s Haškem by musel vysvětlit doprovodný katalog, který ovšem není.

Panuška býval vnímán jako tvůrce ponurý a uzavřený, opak je ale pravdou. Patřil do Haškova okruhu a měl povahu veselou, obrácenou ven, do světa.

Výstava umožňuje důkladně si prohlédnout oleje jako Duch mrtvé matky, Smrtka nahlížející do okna umírajícího či Duch mrtvého na hřbitově. Panuškovy přízraky jsou vždy protáhlé až do podoby jakýchsi bělavých lan. O to více působí nezemsky, tím větší hrůzu mohou nahánět. Navíc často téměř splývají s okolním šerem, divák musí až těsně u obrazu hledat obrysy přízraku.

Ještě silnější je malíř tam, kde opouští lidská měřítka a naznačuje až lovecraftovsky kosmický děs z něčeho cizího. Například v kresbě Hledání pokladu hledí na zaklínače temné postavy vysoké jako hradní věž. Ještě působivější je olej Zaklínači, kde na hrůzou k sobě přitisknuté zaříkávače s magickým textem zpoza obzoru hledí obrovské oko přesahující jakoukoliv představivost smrtelníka.

Panuška byl však také mimořádným krajinářem - studoval u Julia Mařáka. Jak jsou jeho fantaskní obrazy extatické, tak jsou Panuškovy krajiny skrovné, nenápadné. Jako by si malíř záměrně vybíral chudé, zapadlé kouty, kde není k vidění nic než pár stromků, keřů, skalisek. Jako by chtěl trochu v duchu Bohuslava Reynka vzdát poctu přehlíženému, zapadlému, chudičkému.

Jaroslav Panuška: Náchodský zámek, 1923.
Jaroslav Panuška: Náchodský zámek, 1923. | Foto: Východočeská galerie v Pardubicích

Příznačná je jeho kvaš Náchodský zámek z roku 1923. Samotný honosný zámek se nachází kdesi v dálce, zčásti dokonce překrytý tuctovou zasněženou roubenkou v popředí. Panuška rád převracel zavedené hodnoty a ukazoval, že krásu či vnitřní sílu lze hledat kdekoliv.

Jestliže byl Jaroslav Panuška vnímán jako mistr fantaskního umění, je třeba přiznat mu také mimořádné zásluhy v krajinomalbě. I v chudých a sněhem zavátých koutech lze z jeho obrazů cítit životní sílu, dar přírody pokaždé zrodit nový život, i odkaz minulosti, který čas nikdy zcela nepohltí.

Výstavy

Hluboká voda, nejhlubší les
Kurátoři: Alice Hradilová, Jakub Orel Tomáš, Martin Jiroušek
Horácká galerie, Nové Město na Moravě, výstava potrvá do 18. září.

Kořeny a toulky malíře a ilustrátora Jaroslava Panušky
Kurátor: Tomáš Vlček
Východočeská galerie v Pardubicích, výstava potrvá do 25. září.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 18 minutami

Mihálik přestoupil z Plzně do Slovácka

Fotbalista Ondřej Mihálik přestoupil z Plzně do Slovácka. Pětadvacetiletý útočník podepsal s týmem z Uherského Hradiště tříletou smlouvu. Úřadující vítěz domácího poháru o tom informoval na klubovém webu.

"V hledáčku jsme Ondřeje měli již delší dobu, a když se teď naskytla příležitost přestup zrealizovat, tak jsme pro to udělali maximum. Jsem rád, že jsme se dohodli. Je to šikovný hráč, který nám může hodně pomoct," uvedl sportovní ředitel Slovácka Veliče Šumulikoski.

Bývalý mládežnický reprezentant v minulosti vedle Plzně nastupoval i za Jablonec, nizozemský Alkmaar nebo České Budějovice. V české lize odehrál 128 zápasů s 22 vstřelenými brankami.

"Slovácko se poslední tři sezony drží na špici ligy. Věřím, že týmu pomohu jak v ligové soutěži, tak i právě v boji o pohárovou Evropu. Jsem rád, že Slovácko projevilo o můj příchod zájem a rychle jsme se domluvili," řekl Mihálik.

Další zprávy