Knastová: Česky se naučím, jako Polka můžu na Národní galerii pohlédnout jinak

Daniel Konrád Daniel Konrád
28. 8. 2020 16:00
Bývaly doby, kdy o pražské Národní galerii rozhodovali jen muži, a dodnes o ní rozhodují Češi. Teď má instituce, založená pod jiným názvem roku 1796, poprvé šéfku, i když jen dočasnou. A další je možná na obzoru: ve výběrovém řízení na ředitele Národní galerie se zatím, před započtením hlasů ze zahraničí, jako druhá umístila sedmačtyřicetiletá Alicja Knastová z Polska.
Alicja Knastová v lednu 2019, když Slezské muzeum získalo cenu Gloria Artis. Koncem téhož roku ji za zásluhy v polské kultuře obdržela sama Knastová.
Alicja Knastová v lednu 2019, když Slezské muzeum získalo cenu Gloria Artis. Koncem téhož roku ji za zásluhy v polské kultuře obdržela sama Knastová. | Foto: ČTK/PAP/Andrzej Grygiel

Původem muzikoložka, někdejší kurátorka varšavského Muzea Fryderyka Chopina nebo hlavní expozice Muzea dějin polských Židů je držitelkou Řádu polární hvězdy 1. třídy, který jí udělil švédský král, nebo essenské Red Dot Award, jíž získala za Chopinovo muzeum spolu s jeho italskými architekty.

Posledních šest let Alicja Knastová vedla Slezské muzeum v Katovicích. To od roku 2015 sídlí z větší části v podzemních prostorech bývalého dolu, rekonstruovaného v přepočtu za téměř dvě miliardy korun. Ředitelkou byla do letošního února, kdy ji oficiálně kvůli výsledkům auditu odvolal slezský maršálek z polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost. Té předtím Knastová zabránila využít muzeum v předvolební kampani. Místní správní soud v červnu rozhodl, že ředitelka byla vyhozena protiprávně.

Do Prahy přijela Knastová nedávno, aby absolvovala pohovor před výběrovou komisí hledající nového ředitele Národní galerie. Příští týden se vrátí a stejně jako její protikandidáti, v pořadí první Marek Pokorný a třetí Jiří Fajt, podstoupí psychologické a manažerské testy.

Rozhovorem s Alicjí Knastovou završuje Aktuálně.cz sérii interview se všemi kandidáty na ředitele Národní galerie. Toho ministr kultury vybere do první poloviny října.

Už jste někdy stanula před výběrovou komisí?

Ne, v Praze jsem to zažila poprvé. Ve Varšavě i Katovicích mi vždy rovnou nabídli, abych se pozice ujala.

Myslíte, že ředitelem pražské Národní galerie se může stát někdo, kdo nemluví česky?

Jsem si vědoma, že je to můj největší hendikep, a bylo to patrné i při setkání s výběrovou komisí. Několik jejích členů využilo tlumočníka, a tak nejspíš i můj výkon souvisel s tím, nakolik dobře jsem mluvila anglicky a jak to bylo přeloženo. Vím, že Češi rádi a dlouze diskutují, a stejně tak vím, že kvůli jazykové bariéře jsem se předešlých debat o Národní galerii neúčastnila, takže cokoliv řeknu vám může připadat vzdálené nebo cizí. Ale z toho nemám nejmenší obavy.

Alicja Knastová.
Alicja Knastová. | Foto: Witalis Szołtys

Proč ne?

Protože tady jde o to vystoupit ze své komfortní zóny. Udělala jsem to já, když jsem požádala komisi, aby mě zvážila jako kandidátku, a totéž učinili porotci, když mě vyslechli. Výběrové řízení bylo vypsané tak, aby se do něj mohl přihlásit kdokoliv ze světa, a tak snad předem počítalo s kandidátkou, která nebude znát všechny nuance zdejší debaty a naopak na instituci pohlédne čerstvýma očima.

Neodrazuje vás, že do čela českých galerií a muzeí se cizinci zpravidla nedostávají?

Ne, protože v Polsku to není jiné. Máme 38,5 milionu obyvatel, ale ve vedoucích pozicích v oboru ani jednoho cizince. Byl tu jeden ředitel galerie z Itálie a už je zase pryč.

Pokud byste se stala ředitelkou Národní galerie, nebojíte se odporu zaměstnanců nebo odborů?

Nepodceňuji to, ale opravdu ne. Narodila jsme se v Radlíně, který leží na jihu Polska nedaleko českých hranic, a vyrůstala jsem v Rybniku, který je od hranic pár desítek kilometrů. Moji rodiče do Československa často jezdili. Když jsem byla malá, dívala jsem se na vaše pohádky, později jsme poslouchali rozhlas a televizi v češtině, protože byly lepší než ty polské. Díky tomu trochu rozumím, když na mě někdo mluví česky, i když se sama nedomluvím. Samosebou se rozumí, že pokud bych byla jmenovaná ředitelkou Národní galerie, okamžitě absolvuji intenzivní kurz češtiny.

Alicja Knastová v Katovicích při neformálním představení výstavy o slezském hiphopu z let 1993 až 2003.
Alicja Knastová v Katovicích při neformálním představení výstavy o slezském hiphopu z let 1993 až 2003. | Foto: ČTK/PAP/Andrzej Grygiel

Co když vám čeština prostě nepůjde?

Jednou už jsem v podobné situaci byla. Roku 2000 jsem nemluvila anglicky a potřebovala jsem to změnit. Tak jsem se do toho pustila a tři roky nato už jsem v angličtině přednášela.

Když do Národní galerie před pěti lety nastoupil polský šéfkurátor Adam Budak, měl to s Čechy těžké. Když se vloni šéfem opery pražského Národního divadla stal Per Boye Hansen z Norska, vystartovaly proti němu odbory. Není to důvod k opatrnosti?

Je jasné, že jazyková bariéra mezi lidmi každou situaci zkomplikuje, ale není to tak, že bych vstupovala na neznámou půdu. Ve Slezském muzeu v Katovicích jsme třeba uspořádali výstavu nazvanou Horní Slezsko ze vzduchu, která se zabývala i částí České republiky. V naší muzejní radě zasedá Jana Horáková, ředitelka Slezského zemského muzea v Opavě. A stejně tak znám mého protikandidáta v nynějším konkurzu Marka Pokorného, kterého jsem vloni požádala, aby u nás jako kurátor připravil výstavu.

Proč jste si ho vybrala?

Byla to výstava děl ze soukromé sbírky ING Polish Art Foundation. Od začátku tisíciletí shromáždila neuvěřitelně cenné práce předních polských umělců, kterým se naše státní instituce tehdy ještě nevěnovaly. Část těch děl běžně visí na zdech banky, ale jednou za čas je třeba kolekci vystavit a u té příležitosti znovu uspořádat. A protože jsme nechtěli, aby to bylo tak, že polský kurátor v polském muzeu vystavuje polské umělce, vyšli jsme ze své komfortní zóny a oslovili jsme Marka Pokorného, který se na sbírku podíval jinýma očima a odvedl vynikající práci. To byla mimochodem má poslední výstava v Katovicích předtím, než mě vyhodili.

Vaše odvolání mělo politický podtext. Jak ten příběh převyprávět Čechům, kteří ho nesledovali?

Ve stručnosti, byl se mnou nespokojený regionální politik z vládní strany Právo a spravedlnost, a tak si na mě stěžoval a nechal mě propustit. Já jsem vždy bránila politikům, aby muzeum zneužívali v předvolební kampani. Zvlášť když máte moderní, postindustriální budovu, je to pro politiky lákavá kulisa.

Když politik jen tak přijde na návštěvu, to vám nevadí?

Na návštěvu může přijít tak jako kdokoliv jiný. Pokud chce muzeum využít k cílům, které s institucí nesouvisí, pak je to problém.

Alicja Knastová.
Alicja Knastová. | Foto: ČTK/PAP/Andrzej Grygiel

Příklad: Národní galerie uspořádá debatu, jedním z řečníků je politik. Tomu byste jako ředitelka bránila?

Na to je jednoduchá odpověď, kterou jsem dávala také politikům v Polsku: pokud chcete přijít diskutovat, přiveďte kolegu z opozice, udělejme to nadstranické a pak s tím nemám problém. To jsem říkala zástupcům všech stran, nejen Právu a spravedlnosti. Ale toho oponenta nikdo nikdy nepřivedl.

Neznáte české umělce, sběratele ani politiky. Jak byste je jako ředitelka Národní galerie přesvědčila ke spolupráci?

Získat třeba politickou podporu není nemožné, pokud jste ochotni naslouchat a diskutovat. Mám zkušenost z Londýnské metropolitní univerzity a Plymouthské univerzity ve Velké Británii, z Metropolitního muzea umění v New Yorku a obecně z muzejního i akademického světa, znám instituce placené z veřejných i soukromých peněz. Věřím, že s tím vším se mohu napojit na zdejší pracovní kulturu a přinést něco nového. Nemyslím, že s jazykovou bariérou je to o tolik jiné než obecně navazovat jakýkoliv vztah s druhým. Z vlastní zkušenosti z Katovic vím, že lidské vztahy se nedají vybudovat ze dne na den. Ale jde to, když jste otevření, trpěliví a ochotní naslouchat.

Kdyby vás z Katovic nevyhodili, ucházela byste se někdy o práci v Česku?

O tom, že bude konkurz na ředitele Národní galerie, jsem slyšela dopředu, takže jsem měla čas na rozmyšlenou. Ve skutečnosti jsem nad tím ale přemýšlela mnohem déle. Měla jsem dva sny: tím prvním bylo vybudovat nebo zcela přeorganizovat muzeum, což už se mi poštěstilo třikrát. Teď jako nezávislá expertka pomáhám několika polským muzeím, která podstupují radikální proměnu. Tenhle sen jsem si tedy splnila. Tím druhým bylo jít pracovat do úplně jiného kulturního prostředí, vést muzeum v zahraničí. Momentálně si dodělávám doktorát na Londýnské metropolitní univerzitě, Západ se tedy nabízel, také má transparentní náborové postupy. Když se ale objevila příležitost v Praze, přišla mi ještě lepší, protože bych se pohybovala v podobném kulturním okruhu.

Začínala jste jako muzikoložka. Ještě se věnujete hudbě?

To bylo opravdu v začátcích, kdy jsem se zabývala historickými hudebními nástroji z 18. století. Už magisterskou práci jsem ale psala o průnicích mezi francouzskými skladateli, jako Olivier Messiaen a Claude Debussy, s impresionistickými malíři Claudem Monetem a JMW Turnerem. Doktorát v Londýně si teď dodělávám na katedře umění, designu a architektury, takže hudbě už jsem se dost vzdálila. Muzikologický základ ale může být i výhoda, když jsme třeba v Katovicích pořádali koncert, mohla jsem uvádět jednotlivé skladby.

V čele Národní galerie byste nebyla první, dřívější ředitel Milan Knížák je také hudebník.

Tady lze říct něco obecnějšího o celé střední Evropě. Schází nám infrastruktura pro vychování příští generace ředitelů muzeí a galerií, rozhodně ji nemáme na takové úrovni jako Velká Británie nebo USA. Kdo chce studovat management muzeí na špičkové úrovni, musí do zahraničí. Sama si ten deficit uvědomuji, protože ve všech institucích, kde jsem pracovala, jsem bývala nejmladší. Mí kolegové většinou pocházeli z generace narozené po druhé světové válce, která měla úplně jiné možnosti, než jaké existují dnes.

Alicja Knastová a kurátorka Anda Rottenbergová.
Alicja Knastová a kurátorka Anda Rottenbergová. | Foto: ČTK/PAP/Andrzej Grygiel

Národní galerie má tradici výrazných ředitelů, mužů se silnou vizí a názory jako Milana Knížáka nebo Jiřího Fajta. Jste podobný typ?

Nebudu se vyjadřovat k bývalým ředitelům, kteří pracovali v jiné době, jiném kontextu a čelili jiným výzvám. Nejsem ten typ ředitelky, která si myslí, že všechno ví nejlíp, všechno rozhodne sama a zaměstnanci musí poslouchat na povel. Upřednostňuji týmovou práci, ke které potřebujete, aby všichni táhli za jeden provaz, a k tomu ty lidi musíte získat, přesvědčit, aby to chtěli dělat, aby rozuměli, proč to dělají, aby vám důvěřovali. Mám samozřejmě spoustu nápadů, v Katovicích jsem iniciovala konkrétní výstavy, projekty, publikace, vybírala jsem umělce a pomáhala jim vymyslet díla, ale moje jméno pod nimi většinou nenajdete. Také proč? Byla jsem ředitelkou muzea, tak je samozřejmé, že jsem se na tom podílela.

Ale pro představu, jaké výstavní téma byste třeba ráda zvedla v Národní galerii?

Témata, která jsou relevantní kdekoliv na světě, ať už v Praze, Africe nebo Jižní Americe. Jeden příklad za všechny: soukromí a co pro nás znamená, jak ho chránit, nakolik se ho vzdáváme při používání sociálních sítí. Teď v době pandemie koronaviru, kdy různé aplikace každou vteřinu monitorují naše pohyby, mi přijde ještě aktuálnější než kdy dřív.

Když jste byla v Praze na pohovoru, kolik budov Národní galerie jste si stihla projít?

Všechny, které měly otevřeno. Největší dojem na mě udělaly galerijní sbírky, jsou neuvěřitelně bohaté, a kdybych se stala ředitelkou, mojí prioritu bude rozvinout jejich potenciál. Druhý dojem, vlastně fakt, je, jak zoufale budovy Národní galerie potřebují investice, snad s výjimkou Schwarzenberského paláce a nedávno renovovaného kláštera sv. Anežky České. Ale to v Česku víte, tak abych přidala vlastní postřeh: přijde mi nesmírně důležitá otázka bezbariérového přístupu. Vím, že zejména v památkově chráněných budovách je to složité, ale jsme v 21. století a já bych opravdu dbala na to, aby se v Národní galerii cítili vítáni i lidé s tělesným postižením. V několika institucích jsem se bezbariérovým přístupem zabývala, a tak vím, jak snadné je přehlédnout něco, co vám může přijít jako drobnost, ale pro druhé je to zásadní překážka - třeba pro osoby, kterým zrak neumožňuje pohodlně číst černé nápisy na bílém. Stejně tak muzea neberou ohledy na ty, kdo jsou hluší nebo nedoslýchaví. Pro ně stále neděláme dost.

Jak má instituce jako Národní galerie reagovat na pandemii koronaviru?

Pro všechna světová muzea, která mají příjmy z turismu, je to noční můra a důvod přehodnotit strategii. Nevíme, co přijde, a galerie se musí připravit na všechny možnosti. Podle mě je to příležitost obnovit vztah s místní komunitou. A tím nemyslím jen lidi, kteří žijí v bezprostřední blízkosti jednotlivých budov galerie, ale třeba i občany sousedních měst, na které se instituce dřív nezaměřovala.

Alicja Knastová.
Alicja Knastová. | Foto: Witalis Szołtys

Co myšlenka, že dosud lidé cestovali za uměním, kdežto po pandemii by častěji mohla cestovat díla za lidmi?

Národní galerie má především tak bohaté sbírky, že než si v současné situaci za každou cenu půjčovat díla z Berlína nebo Barcelony, měli bychom ten postup s ostatními muzei přehodnotit: jak oslovovat diváky a přitom nedělat stejné výstavy. Druhá věc je, že teď musí všechny galerie přemýšlet, nakolik jsou přítomny v digitálním světě. Jestli do něj mohou vkročit víc, jak do něj promítnout své poslání. Musíme brát ohledy na generaci narozenou v době internetu a ukázat jí, že tu existuje také analogový, stejně vzrušující svět. V neposlední řadě bude mít pandemie pro galerie citelný finanční dopad.

U toho se zastavme, ve své koncepci píšete o finanční stránce Národní galerie velmi obecně. Znáte její rozpočet?

Viděla jsem ho a nápady mám, ale dopředu je říkat nechci. V Polsku zasedám v několika muzejních radách, každý rok pročítám mnoho výročních zpráv, a tak dobře vím, že dostat do ruky zprávu o instituci nestačí k tomu, abyste té instituci také porozuměli. Je zjevné, že například Veletržní palác potřebuje investice, ale cokoliv konkrétnějšího k nim nebo naopak možným úsporám bych uměla říct až poté, co bych prošla rozpočet položku po položce a mluvila s každým, kdo k tomu má co říct.

Vaši protikandidáti mají každý jiný přístup, Jiří Fajt by svůj nástup do Národní galerie podmiňoval zvýšením příspěvku od státu, Marek Pokorný by ho uvítal, ale podmínky neklade.

A to je krásné, že výběrová komise může vybrat ze tří různých postojů. Ten můj by totiž také byl jiný. Ale opravdu na základě zběžné návštěvy pár budov nebudu střílet od boku, jestli by se dalo ušetřit na osvětlení, ostraze, nebo úklidu.

Vaše koncepce je obecná nejen v tomto ohledu, nemůžete být pro porotce málo čitelná?

Lidé se mě neustále ptají, jakou bych v Národní galerii udělala výstavu nebo koho bych si přivedla. To dopředu nemá smysl, mohla bych teď z rukávu vysypat spoustu jmen nebo nápadů a první den po nástupu do funkce zjistit, že realita je jiná. Má koncepce možná vypadá technokraticky, ale já takhle psala materiály všem institucím, v nichž jsem pracovala. A každý si může ověřit, jestli za mého vedení měly zajímavý a smysluplný program, podle toho mě suďte.

Novou budovu Slezského muzea z velké části financovala Evropská unie, obecně Polsko hodně využívá evropských fondů. Může se v tomto ohledu Národní galerie inspirovat?

Polská vláda i samosprávy se ochotně podílejí na spolufinancování projektů z evropských peněz, jejichž podmínkou bývá právě to, aby část prostředků šla z místních zdrojů. Já jsem úspěšně vedla tři projekty na čerpání evropských dotací, z nichž dva místo mě podepsal někdo jiný, a jednou jsem naopak já dokončila projekt mého předchůdce. Proces tak znám ze všech stran. Je to velká příležitost a určitě bych se tím zabývala. Záleželo by, nakolik by bylo ministerstvo kultury ochotné se podílet na spolufinancování.

Poslední věc. Měla by podle vás Národní galerie reflektovat změnu klimatu?

Určitě. Je to téma, se kterým všichni žijeme a všech se nás dotýká, ale také o něm ze všech stran slyšíme. Umělci jako první rozpoznali, že čelíme nebezpečí, a muzea je následují. Když žijete v regionu těžce zdevastovaném průmyslem, nepřemýšlíte nad tím, jestli je takové téma zrovna v módě. Rybnik, kde jsem vyrůstala, je každou zimu jedním z nejhůře znečištěných polských měst. Umělci ve Slezsku to vždy reflektovali. V Katovicích jsme předloni hostili Konferenci OSN o změně klimatu COP24, kde jsem moderovala panelovou diskusi s polskými umělci. Ve Slezském muzeu jsme se zabývali pro náš region klíčovou otázkou, což je těžba uhlí a obecně těžký průmysl. Udělali jsme výstavu o odpadu, která pak putovala po Evropě, zabývala se tím, proč produkujeme tolik odpadu, jak ho redukovat. Pak u nás kanadští umělci připravili krásnou instalaci o amazonském pralesu a korálových útesech. Téma to rozhodně je, důležité bude zohlednit kontext. Vymyslet to tak, aby výstava byla relevantní pro komunitu návštěvníků Národní galerie, aby se jich dotýkala, aby je oslovila.

Něco na závěr?

Kurátorka několika našich důležitých výstav Anda Rottenbergová prohlásila, že kdybychom byli naslouchali umělcům, už žijeme v ráji. Doufám, že pokud se stanu její ředitelkou, pražská Národní galerie bude umělcům naslouchat ještě víc.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Midtjylland se na duel se Slavií naladil výhrou 1:0 nad Randers

Fotbalisté Midtjyllandu se na středeční odvetu 4. předkola Ligy mistrů proti Slavii naladili výhrou. Ve 3. kole dánské ligy porazili 1:0 Randers. Obhájce titulu naplno bodoval ve druhém ze tří kol nového ročníku, přičemž podruhé za sebou vyhrál stejným výsledkem. Dnes o triumfu domácích rozhodl v 6. minutě Božidar Kraev.

Dánský celek, který si v úterý z Edenu odvezl bezbrankovou remízu, usiluje o první postup do základní skupiny Ligy mistrů. Naopak Slavia touží po druhém účasti v hlavní fázi po sobě a celkově třetí v historii.

Trenér Midtjyllandu Brian Priske nasadil dnes sestavu: Hansen - Dyhr, Sviatchenko, James, Andersson (61. Cools) - Anderson, Onyeka (61. Madsen), Kraev - Sisto (82. Isaksen), Júnior Brumado (74. Vibe), Mabil (82. Evander).

před 3 hodinami

Superhrubá mzda má zmizet jen na dva roky

Vláda navrhne zrušení superhrubé mzdy jen na 24 měsíců, řekl České televizi premiér Andrej Babiš. Pouze dvouletou platnost tohoto opatření prosazoval prezident Zeman. Podle odborníků ale takový krok znepřehlední daňový systém. Vláda se ke zrušení superhrubé mzdy zavázala v programovém prohlášení a mělo by k němu mělo dojít od příštího roku. Hrubá mzda by se měla danit 15 procenty do zhruba 139 tisíc korun, nad tuto částku by to bylo 23 procent. 

Další zprávy