Sedmapadesátiletý kritik a kurátor dříve vedl Moravskou galerii v Brně, za uplynulých sedm let na zelené louce vybudoval ostravské Plato, jedinou příspěvkovou organizaci založenou po roce 1989, která se věnuje současnému umění. Předsedal porotě Chalupeckého ceny, od letoška je členem Rady Českého rozhlasu.
Do čela Národní galerie se prvně hlásil roku 2010, teď to zkouší podruhé. A je favoritem: v průběžném hodnocení, před započtením hlasů ze zahraničí, vede před Polkou Alicjou Knastovou a bývalým ředitelem galerie Jiřím Fajtem. Zkomplikovat by to mohl fakt, že Pokorný býval odborným mluvčím ODS pro kulturu, zatímco ředitele Národní galerie teď vybere ministr kultury Lubomír Zaorálek z ČSSD.
"Každý v této zemi má právo mít politické přesvědčení a hlásit se k nějakému myšlenkovému proudu a nesmí být za to jakkoliv diskriminován," odpovídá Zaorálek na dotaz Aktuálně.cz, zda by přihlížel k Pokorného někdejšímu politickému angažmá.
Rozhovorem s Markem Pokorným pokračuje Aktuálně.cz v sérii interview se všemi kandidáty na ředitele Národní galerie. Toho ministr kultury vybere do první poloviny října.
Ještě jste odborným mluvčím ODS pro kulturu?
Nejsem, oficiálně jsem své angažmá ukončil začátkem dubna loňského roku. A členem strany jsem nebyl nikdy.
Proč myslíte, že ministr kultury z ČSSD by do čela Národní galerie jmenoval někoho, kdo psal kulturní program ODS a jejím jménem vystupoval v debatách?
Podle mě to není podstatný faktor. Vždycky jsem si hlídal určitý typ nestranickosti. Mé angažmá pro ODS bylo do jisté míry "oportunistické", týkalo se resortu, ve kterém se pohybuji celý profesní život, a byla tu šance vnést do veřejné debaty nové argumenty. Když se dnes zcela samozřejmě mluví o jednom procentu pro kulturu ze státního rozpočtu bez započtení výdajů na církevní restituce, tak je to něco, co se mi i díky ODS podařilo prosadit ve veřejném prostoru.
Jste nestranický vždy? V roce 1999 jste byl členem komise, která na post šéfa Národní galerie vybrala Milana Knížáka. Ten o rok dříve kandidoval do Senátu za ODS.
Členem komise jsem byl. Milan Knížák skončil na třetím místě, takže komise je z obliga. Nicméně jsem dodnes přesvědčen, že tehdy představoval jedinou možnou volbu. V tom konkurzu nebyla vhodnější osobnost. A Knížáka pak do funkce jmenoval Pavel Dostál, tedy ministr kultury z ČSSD.
Později jste Knížákovi uspořádal výstavu v Moravské galerii, také jeho díla jste na přelomu tisíciletí vystavil ve foyer Poslanecké sněmovny, které předsedal Václav Klaus. Ani tady sympatie k ODS nehrály roli?
Když to takhle postavíte mimo čas, prostor a kontext, můžete vytvořit spoustu generických řad. Co se Milana Knížáka týče, vždy jsem si ho vážil jako umělce, a přestože jako k řediteli Národní galerie k němu mám ambivalentní vztah, je to výjimečná osobnost. Na druhé straně spolupracuji s řadou velmi radikálních levicových umělců.
Proč se teď po deseti letech opět hlásíte do čela Národní galerie?
Zajímají mě kulturní instituce jako motor společenské změny, jako rámec pro uvažování o tématech, která se týkají života celé společnosti. Do umění a jeho institucí se vždy nějak promítá to, čím společnost žije a jak funguje. A v oblasti výtvarného umění tu není žádná s větším dosahem. Je to také klíčová instance pro ostatní galerie a muzea. Její normotvornost nespočívá v tom, že určuje jediný možný výklad dějin a současnosti výtvarného umění, ale že se na ni ostatní mohou spolehnout. Podle mě Národní galerie tomuto závazku v posledních 30 letech úplně nedostála.
Na únorové debatě spolku Skutek jste jako možný vzor pro Národní galerii jmenoval Slovenskou národní galerii. Proč?
Stejně jako Galerii moderního umění ve slovinské Lublani ji považuji za ukázkový příklad středoevropských institucí, které ze svých zdánlivých handicapů vůči západoevropským muzeím učinily východisko nejen odborné práce, ale také při obsazení specifické pozice v mezinárodním kontextu. Pro naši Národní galerii mohou být v mnohém inspirací.
Posledních sedm let jste budoval ostravskou galerii Plato. Změnilo to váš pohled na instituce?
Byla to úplně jiná zkušenost, než když jsem předtím přebíral Moravskou galerii v Brně s dlouhou tradicí a pamětí. Úplně ji měnit nebylo správné. Budovat něco z nuly je risk, ale také příležitost, jak s institucionálními pravidly zacházet jinak, bez zátěže zvykového práva. Zajímají mě nejvíc ty instituce, které jsou schopné umění chápat nikoli jako věci, ale jako vztahy mezi lidmi. Přes veškerou radikalitu ovšem Plato reaguje na potřeby místa, kde působí. Tím chci říct, že každá institucionální situace má nějaké unikátní řešení. To, co jsem se naučil v Brně nebo v Ostravě, nelze jen tak přenést do Prahy.
Neodcházel byste z Ostravy od rozdělané práce?
V Ostravě je skvělý tým, do dvou let budeme mít rekonstruované nové sídlo a já už bych u toho nebyl. Pro Plato půjde o další radikální změnu dramaturgie, s novou budovou totiž vstoupíme do čtvrté etapy naší existence, na niž se těším. A budování galerie typu Plato je zkušenost, jaká se člověku ve střední Evropě nenaskytne každý den. Ale ano, do výběrového řízení na ředitele Národní galerie jsem se přihlásil, takže jsem připravený z Ostravy případně odejít.
Nebojíte se, co bude s Platem bez vás?
Nebojím. Obecně si myslím, že instituce nestojí a nepadají s jedním ředitelem. Vždycky má jít o vytvoření pevné základny, která bude nějak pokračovat dál. Ředitel, vedení nebo profilový kurátor jsou jen hosté, kteří určitou dobu rozvíjejí základní strukturu instituce, ale nesmí si uzurpovat právo prodlužovat svůj pohled na věc donekonečna.
Národní galerie stojí a padá s jedním ředitelem?
Zdá se mi, že Národní galerie trpí syndromem "velkého otce". Nejen od éry Jiřího Kotalíka, který ji řídil od roku 1967 do roku 1989. Když se podíváme víc do minulosti, tak narazíme třeba na dominantní osobnost Vincence Kramáře coby ředitele Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. O jeho nástupci Josefu Cibulkovi, který Obrazárnu už jako státní sbírku důstojně provedl komplikovaným obdobím protektorátu, ale veřejnost moc neví.
Vy byste na rozdíl od Jiřího Fajta nebyl ředitelem, který nastoupí se silnou vizí o programu či náplni budov?
Silnou vizi mám, ale každý nabízíme jinou cestu. Já sázím spíš na moderování a strukturování témat či projektů, které jako ředitel mohu iniciovat, ale na prvním místě mě zajímá celek. Zvenčí všichni vidí jenom program, ale ono to chvíli trvá, než takhle velká instituce dospěje k vyprofilované dramaturgii. Podle mě nyní Národní galerii chybí témata, která by artikulovala v delším časovém úseku. Chybí struktura dramaturgie, včetně výzkumných záměrů.
Ve své koncepci jako příklad vzorové výstavy jmenujete Bonjour, Monsieur Gauguin, kterou o českých umělcích v Bretani připravila kurátorka Anna Pravdová. Proč právě tuhle výstavu?
To je ukázkový příklad toho, jak by měl vypadat výstup odborné práce, který osloví i veřejnost. Je to téma specificky se dotýkající mezinárodního postavení českého umění, zároveň nabízí šanci přivézt umělecká díla, která návštěvník rád vidí, a k tomu všemu podává solidní zprávu nejenom o tom, v jakém kontextu a proč vznikala a jak spolu souvisí. Nestačí pouze sesbírat věci ze spřátelených muzeí a vystavit je za co největší marketingové podpory.
V rozhovoru na Vltavě jste řekl, že "výstava je z mého pohledu trochu otazník, jestli je to správný formát, jak se potkávat s uměleckým dílem". Nemáme se bát, že za vašeho vedení by Národní galerie výstavy nepořádala?
Přeháníte. Jsem vždy schopen si užít dobrou výstavu. A Národní galerie nemá na výběr než dělat dobré výstavy. To však neznamená, že jiné možnosti setkání s uměleckým dílem neexistují. Výstava je historický formát prezentace uměleckých děl, jehož dějiny se píší od 17. století a který byl během 18. a 19. století nějak kodifikován, aby v průběhu 20. století získal svou dnešní podobu, konzervativní i podvratnou. My jsme někde na konci tohoto procesu, kdy je výstava chápána jako primární rámec pro zkušenost s výtvarným uměním. Nestačí proto jen pořádat výstavy, ale zároveň přemýšlet o tom, jak taková výstava jako celek funguje, k čemu slouží. Jestli je to jen regál se zbožím, na které se jdu podívat a něco si vždycky vyberu, nebo se náhodou přece jen nejedná o daleko složitější prostředí, v němž umělecké dílo nabývá různých významů a já si ze setkání s ním odnáším, pokud možno vědomě, vždycky trochu jinou zkušenost.
Roky jste pracoval jako kurátor. Mluvil byste v Národní galerii do obsahu, nebo byste si našel šéfkurátora?
Nejsem si úplně jist, že by tam měl být někdo takový, lepší by bylo, kdyby spolu víc mluvili ředitelé sbírek. Nabízí se ale i cirkulární model, kdy je dva roky pomyslným šéfkurátorem ředitel jedné sbírky a pak jej vystřídá kolega či kolegyně. Ale to uvádím jako příklad, nejdřív bych musel instituci poznat zevnitř.
Pohybujete se v oblasti současného umění. Prosazoval byste ho víc v Národní galerii?
Takovou ambici nemám. Což ale neznamená, že by ředitel či ředitelka Národní galerie neměli čas od času připravit výstavu podle svých odborných zájmů.
Nemáte v hlavě třeba jednu výstavu, kterou byste hodně chtěl udělat?
Ne, takhle neuvažuji. Už v Ostravě se postupně stahuji z pozice kurátora a jsem spíš někdo, kdo přichází s náměty a pak funguje jako sparingpartner. Zajímá mě celek, jestli galerie směřuje víc k projektům týkajícím se individuálních výkonů, velkých společenských témat, jestli je radikální v tom, že nedělá výstavy, anebo naopak konzervativní projekty připravuje na špičkové úrovni. Ředitel galerie je spíš moderátor. A samozřejmě také ten, kdo musí převzít zodpovědnost za rozhodnutí v situacích, kdy se neví jak dál.
Jste příznivcem populárních nebo masově navštěvovaných výstav, které v Národní galerii dělal Jiří Fajt?
Nemám rád model, kdy se něco dělá jen pro vysokou návštěvnost. To je smrtící, nejen pokud instituce nestojí ekonomicky, organizačně a provozně pevně v kramflecích. Sázím na stabilitu a dlouhodobý rozběh, nejde o to, co nejrychleji ukázat, jak jsme skvělí. Vybudovat rozpoznatelný odborný a výstavní profil instituce trvá tři čtyři roky.
V koncepci kritizujete éru Jiřího Fajta, že kladla "neoliberální důraz na úspěch a jeho vnějškové atributy". Tím myslíte čísla návštěvnosti?
Spíše jde o jednostranný důraz na návštěvnost, expanzi, populismus či uspokojení nad tím, že jsme světoví a spolupracujeme s tím nebo oním. To je koncept, který už v 70. letech prosadil Thomas Hoving, charismatický ředitel newyorského Metropolitního muzea umění. Rozšířil ho, dělal výstavy s obrovskou návštěvností, jakou byl i jeho závěrečný mistrovský tah s Tutanchamonem, měl vysoké příjmy ze vstupného a od sponzorů, a přesto když ve funkci skončil, nechal za sebou instituci v ekonomických problémech. Mně je sympatičtější určitá zdrženlivost jeho nástupce Philippa de Montebella, který ve funkci vydržet neuvěřitelných 34 let. A byla to skvělá éra.
Dobře, ale proč neoliberální?
Je to typ myšlení především z 80. a 90. let, kdy se v muzeích usídlil typ blockbusterových výstav, muzeum se kapitalizovalo a začalo se chovat jako pseudoekonomická entita či místo, kde se hlavně bavíte. Tento trend je spojený především s USA a Británií. My se ale nemůžeme tvářit, že máme srovnatelnou ekonomickou a organizační sílu nebo tak velké potenciální partnery jako britská Tate. V Německu něco podobného de facto neexistuje.
Národní galerii za vedení Jiřího Fajta rekordně vzrostla návštěvnost, proč mu to prostě nepřiznat jako úspěch?
Je to jedna z možných cest, ale já vnímám spíše rizika rychlého nástupu, rychlého růstu návštěvnosti, rychlého strhávání pozornosti, v jejichž stínu zůstávají jiné důležité věci. Jiřímu Fajtovi se podařilo dostat Národní galerii do středu pozornosti. Ale metody, jimiž se toho dosáhlo, jsou z delší perspektivy ekonomicky a organizačně riskantní.
Podle vás se tedy Národní galerie snahou o vysokou návštěvnost vnitřně vyčerpala?
Ano, daleko rychleji, než když je nástup zvyšování návštěvnosti pozvolný. V koncepci zmiňuji, že vzhledem ke koronavirové krizi jsme teď navíc v nejasné situaci. Nevíme, jak bude globální institucionální scéna v příštích letech fungovat, ale světová muzejní elita se už teď staví velmi obezřetně k možnosti pokračovat právě v sériích blockbusterových výstav. Velká muzea propouštějí, v USA jich třetina už pravděpodobně neotevře. Zdrženlivost je namístě.
Na webu Plata máte poslední výroční zprávu za rok 2017, celková návštěvnost byla pod 11 tisíc lidí, zatímco do Národní galerie jich přišlo 691 tisíc. Uměl byste ještě řídit tak vyhledávanou instituci?
Myslím, že ano. V různých situacích sleduji různé cíle a těm odpovídají výsledky. Rok 2017 byl navíc přechodný, obvykle je návštěvnost Plata kolem 20 tisíc. Můj specifický výkon v Moravské galerii v Brně byl jiný než ten, který teď odvádím v Platu, a jiný bych zase případně odváděl v Národní galerii. Míra úspěšnosti neodpovídá jenom číslům ve výroční zprávě. Plato není například průtokový ohřívač návštěvníků, ale místo, kde má člověk strávit specifický čas specifickou aktivitou, a to je mnohem náročnější než pomocí kampaně nahnat dav lidí na jednu výstavu, ze které uděláte společenskou událost, ale ona ve vás třeba nic podstatného nezanechá.
V koncepci označujete možnost, že by příspěvek státu na provoz Národní galerie vzrostl o 20 až 30 procent, to znamená zhruba 80 milionů ročně, za "zázrak". Nevzdáváte se dopředu možnosti pro Národní galerii vyjednat víc?
Jsem realista. Klást si podmínky v okamžiku, kdy kvůli pandemii nevíme, co bude, je nesmysl. A furiantská gesta jako "bez toho to nejde" mě nezajímají. Jsem dost dobrý manažer na to, aby instituce i se stávajícím příspěvkem dokázala vyprodukovat kvalitu. Těch 80 milionů korun navíc by Národní galerii umožnilo fungovat bez finanční nervozity. Ale v kontextu očekávané ekonomické krize by to byl zázrak.
Takže byste si navýšení příspěvku nekladl jako podmínku?
Instituce nejsou od toho, aby si kladly podmínky. Já si nekladu podmínky. Řeším situace.
Kdyby příspěvek od státu zůstal stejný, jak byste se s tím vypořádal, redukcí výstav?
Existuje řada možností, včetně zavření některé budovy. Za nějaké peníze se dá udělat něco, za jiné zase něco jiného. Management je od toho, aby v daných mantinelech našel řešení, které nepoškodí hlavní funkce instituce. A vyjednával o změně.
Jiří Fajt roky kritizoval, že Národní galerie nemá peníze na akvizice děl. Jak jste podobný problém řešil v Moravské galerii?
My jsme na tom byli hůř, protože Národní galerie má při jednáních o penězích vždy výhodnější pozici. A často nesystémově dostává další na jednorázové nákupy. Nevnímám to jako téma, které se týká jen Národní galerie. Je potřeba se zabývat akvizičním deficitem, který vznikl po roce 1989 a doplácejí na něj všechny instituce. Národní galerie si nemá uzurpovat právo na prioritní zacházení jen proto, že je největší a v Praze. Má využít své síly k tomu, aby vyjednala systémové řešení.
Není ale dobrý ředitel ten, který chce pro svou instituci co nejvíc?
Dlouhodobě si myslím, že je to cesta do pekel, a nepodporuji partikulární tlaky, které oslabují a rozdělují celý muzejní systém.
Když jste systémové řešení neprosadil jako ředitel Moravské galerie ani mluvčí ODS pro kulturu, proč by se vám to mělo podařit teď?
Udělám vše, aby se to konečně podařilo.
Na YouTube je vaše debata se švýcarským kunsthistorikem Beatem Wyssem, kde řeknete "maybe it’s more simple for me to speak Czech" a pak hovoříte česky. Domluvíte se anglicky?
Není to žádná hitparáda, konverzaci v angličtině nevyhledávám, ale běžně ji zvládám se zahraničními partnery a stejně tak anglicky rozumím a čtu odbornou literaturu. Kromě toho rozumím německy a rusky. A na základní komunikační úrovni mám italštinu.
Před třemi roky jste odešel z grantové komise na pražském magistrátu poté, co jste hlasoval pro zvýšení dotace Ceně Jindřicha Chalupeckého, ač jste ve stejné době předsedal její porotě. Nebyla to chyba?
Vyvodil jsem z toho důsledek. Z mého pohledu to nebyl střet zájmů, ale vznikla nepříjemná komunikační situace a já nechtěl blokovat další fungování grantového systému jen proto, že si někdo připadal ublížený. Moje hloupost, že jsem bodoval v situaci, kdy to mohlo působit problematicky.
Nevytvořil jste si ale vazbu právě na Chalupeckého cenu, která vás letos na oplátku úspěšně nominovala do Rady Českého rozhlasu?
S nabídkou kandidovat do rozhlasové rady mě oslovil někdo úplně jiný, já souhlasil pod podmínkou, že najdou nějaký subjekt, který mě nominuje. A když jsem zjistil, že půjde o Společnost Jindřicha Chalupeckého, upřímně mě to překvapilo.
Kdybyste se stal ředitelem Národní galerie, opustíte rozhlasovou radu?
Zatím k tomu nevidím důvod, rada zasedá jednou až dvakrát měsíčně, ale ještě to zvážím.
V koncepci odhadujete, že rekonstrukce Veletržního paláce by mohla začít za šest až deset let. Proč za tak dlouho, když Jiří Fajt měl už vypsanou architektonickou soutěž a sestavenou komisi?
Nemám pocit, že by rekonstrukce byla krytá finančně nebo že by o tom proběhla širší debata. Od té doby uběhl rok a půl, nevím přesně, na čem se to někde zaseklo, a navíc nejsem příznivcem toho, že se cosi vyndá ze šuplíku a bude se pokračovat. Než se znovu prodiskutují parametry rekonstrukce a než proběhne vyjednávání s ministerstvem a vládou o alokaci peněz, budou se konat volby, takže pokud je galerie vůbec dostane, jedná se o proces, který může trvat několik let.
Jako ředitel byste měl mandát do roku 2026. Do té doby rekonstrukci Veletržního paláce nepovažujete za reálnou?
Určitě ne. Kdyby to šlo dobře, za těch šest let rekonstrukce může začít.
Věnovala by se Národní galerie pod vaším vedením tématu změny klimatu?
Téma environmentální krize se musí promítnout do jejího fungování, ale konkrétní kroky dopředu neřeknu. Dnes už například existují inspirativní poradenské firmy, které vyhodnocují ekologické aspekty fungování institucí tohoto typu. Asi bych přizval někoho zvenku, kdo se podívá, jak lze optimalizovat ekologické náklady Národní galerie.