Dvaaosmdesátiletý držitel Oscara za Cestu do fantazie z roku 2001 proslul schopností vyprávět o podivuhodných fantaskních prostorech, které se často nacházejí nečekaně blízko skutečnosti.
Na těchto světech není nejpodivuhodnější, jací tvorové v nich žijí, byť právě divotvorné bytosti - mnohdy podstupující různé metamorfózy - patří ke koloritu autorovy tvorby. Nejzvláštnější na těchto imaginativních rovinách existence bývá, že v nich neprobíhá tradiční souboj dobra se zlem. I ty nejzlověstněji působící bytosti zde nikdy nelze označit za padouchy.
Totéž platí o novince Chlapec a volavka. Hrdina Mahito na začátku přijde o matku během bombardování. Otec se ožení s její sestrou, z válkou zdecimovaného Tokia se stěhují na venkov, kde Mahita zaujme nedaleká zvláštní věž. Do jeho už tak komplikovaného vnitřního světa, plného stesku po matce, navíc vstoupí neodbytná volavka, která ho na každém kroku provokuje.
Když se Mahito rozhodne prozkoumat, co se skrývá v oné věži, kde údajně má být jeho matka stále naživu, věci už nikdy nebudou jako dřív.
Schéma známe z více Mijazakiho děl. Ve snímku Můj soused Totoro holčička v křoví za domem našla podivného chlupatého tvora s nadpřirozenými schopnostmi, v Cestě do fantazie se zase ústřední rodina ztratila ve zvláštním zásvětí. Tentokrát však filmař bere publikum na dosud nejkomplikovanější odyseu. Spolu s Mahitem se propadá do světa, který se sám bortí.
Mijazaki opět uhrane detailně propracovanými, úchvatně kreslenými prostředími, v nichž je spousta prostoru pro situační gagy a čistě fyzickou akční komiku pramenící z toho, jaké tvory protagonista potkává - a jak se mu místy doslova mění před očima. Zároveň je tento svět ještě složitější a neuchopitelnější, než u ceněného režiséra bývá zvykem.
V tomto fantaskním vesmíru Mijazaki nachází metaforu toho, co se děje ve skutečném světě. Mahito se propadá do chaosu a neustálé nejistoty, jež připomínají naši bezvýchodnou válečnou realitu. Ale tady ambice Chlapce a volavky nekončí.
Japonský režisér natočil až metafyzickou vyprávěnku o tom, co drží svět pohromadě, jak ho lze zachránit před zborcením a rozpadem. A nejde jen o abstraktní úvahu. Tvůrce, jenž chtěl tímto filmem definitivně ukončit kariéru, zároveň předkládá silně osobní příběh o tom, jaké je naše místo na světě. Na plátně zhmotnil dalšího nezapomenutelného dětského hrdinu.
Hajao Mijazaki stále hýří vizuálními nápady, na dobrodružné pouti odkazuje ke slavným dílům světové kinematografie, od filmů Alfreda Hitchcocka po Návrat do budoucnosti. A po lehce rozpačitém, deset let starém snímku Zvedá se vítr tentokrát vytvořil jedno ze svých nejlepších děl.
Chlapec a volavka sice začíná netradičně zvolna, zahalený v zármutku, který obklopuje protagonisty, poté se ale mění v jízdu plnou volných asociací, komplikovaných a obtížně popsatelných zvratů.
Můžeme je číst jako pohled do excitované dětské mysli či jako mnohem komplikovanější úvahu nad možnostmi filmového vyprávění. Ale aby nedošlo k mýlce, výsledkem rozhodně není nějaká teoretická umělecká dumka.
Chlapec a volavka je svižné, neustále překvapující dobrodružství, jen se v něm lze ztratit mnohem snadněji než ve většině kreslených snímků včetně těch Mijazakiho. Ale právě závrať z této ztráty patří k nejsilnějším diváckým prožitkům.
Při zkoumání těch nejkomplikovanějších otázek - jako například co to znamená být naživu - největší žijící animátor nepřestává vyvolávat údiv diváků. Nezbývá než doufat: snad jako už několikrát nedodrží prohlášení, že tohle je jeho opravdu poslední film.
Film
Chlapec a volavka
Scénář a režie: Hajao Mijazaki
Aerofilms, česká premiéra 23. listopadu.
