Chybělo málo a kanadského kytaristu Robbieho Robertsona, který tuto středu zemřel ve věku 80 let, si svět zapamatoval ne jako mimořádného hudebníka, ale obyčejného kriminálníka. Roku 1964 se spoluhráči z kapely The Band narazil na dno. Týdny žili z ruky do úst, až se rozhodli vyřešit existenční nouzi loupeží.
Od kamaráda dostali tip na skupinu bohatých gamblerů, kteří za městem ilegálně hrávají poker. Muzikanti několik dnů vymýšleli scénář přepadení, obstarali si náležitosti včetně zbraní, dojeli na místo - a zjistili, že partička pokeru zrovna ten večer odpadla.
Znovu už se o krádež nepokusili. Někde schrastili peníze, nějak přežili zimu, následující léto začali doprovázet Boba Dylana, načež koncem 60. let se osamostatnili a chvíli určovali trendy ve světovém rocku.
Nejpozoruhodnějším hudebním vývojem z nich prošel Robertson, jenž na pozdějších sólových deskách zkoumal své indiánské kořeny a desítky let spolupracoval s režisérem Martinem Scorsesem. Složil hudbu ke 14 jeho filmům včetně Zabijáků rozkvetlého měsíce, jež brzy uvedou kina. Robertson už je neuvidí. Zemřel v Los Angeles po dlouhé nemoci, jak oznámil jeho agent.
Zdaleka ne vše, co The Band dělal, bylo legální. Ve více než pětisetstránkové knižní autobiografii Testimony, kde před sedmi lety přiznal plánované přepadení karbaníků, vypráví Robbie Robertson i další historku z roku 1964. Tehdy u nich kanadská policie na hranicích našla marihuanu. Zákon byl neúprosný: hrozilo jim deset let vězení.
Krátce před začátkem soudního líčení ale detektiv zapojený do zásahu přišel na jejich koncert. Tak ho pozvali na večírek a nasadili na něj spřízněnou holku. Když se s ním vyspala, na rozloučenou mu zašeptala "mimochodem je mi šestnáct". Detektivovi málem vypadly oči z důlků, avšak neměl na výběr. Dohodli se, že ona to nikomu neřekne, a on výměnou za to zalhal soudu, že policejní operace měla vážné nedostatky a nelze prokázat, komu tráva patří. "Hájil nás lépe než náš právník," napsal Robertson. Muzikanti vyvázli s podmínkou.
Robbie Robertson měl divoký osud. Napůl indián, napůl žid v šestnácti nedokončil školu a utekl z domova v kanadském Torontu, aby nastoupil nejprve jako baskytarista do kapely rockabilly zpěváka Ronnieho Hawkinse. Ten sídlil v americkém státě Arkansas.
V životopisu Robertson líčí, jak to tam "vonělo po borovicích a smaženém jídlu". Jižani se vyjukanému kanadskému teenagerovi nejdřív vysmáli, ale stejně rychle ho s typicky jižanskou vřelostí vzali mezi sebe. Zvlášť přilnul k Hawkinsově mladému bubeníkovi Levonu Helmovi.
Hodně nahlas
Robertson musel mít velký talent. V kapele nahradil o deset let staršího muzikanta, zastal jeho místo v klubech, kam jinak lidé mladší 21 let nesměli. Hladově vstřebával veškerou muziku včetně té jižanské, i podle spoluhráčů první roky dřel, dokud neměl prsty rozřezané od strun. Baskytaru brzy vyměnil za kytaru a rychle o sobě dával vědět.
Sestava, kde se kromě Robertsona a Helma postupně sešli baskytarista Rick Danko, pianista Richard Manuel a klávesista i saxofonista Garth Hudson, doprovázela showmana Hawkinse v letech 1961 až 1963, načež se osamostatnila a zkusila prorazit sama. Tehdy si ještě říkali The Hawks.
Až po epizodě s plánovaným přepadením gamblerů poznali Boba Dylana, který místo folku právě začal hrát rock. Stali se jeho kapelou na turné v letech 1965 a 1966, kdy Amerikou otřásalo afroamerické hnutí za občanská práva a odpor mladých vůči válce ve Vietnamu.
V politicky i kulturně překotné době Dylan pocítil potřebu změny a udělal tlustou čáru za dosavadní pověstí autora protestsongů. První část večera hrál pořád akusticky, jenže ve druhé spustil bigbít s The Bandem. A lidé bučeli. Pískali, házeli předměty na pódium, všelijak dávali najevo, že to považují za zradu, zaprodání se komerci. "Vrhali se na nás jako při státním převratu. Bob říkal, že za žádnou cenu nesmíme přestat hrát, ale v jednu chvíli dav prorazil bariéru u prvních řad, vtrhl na pódium a srazil Ala Koopera," popisuje Robertson jejich první společný koncert. Varhaník Kooper formaci záhy opustil.
Emoce byly oboustranné. The Band hrál schválně tvrdě, agresivně a hlučně. Žádné podbízení se lidem. Atmosféru vystihuje slavný moment z anglického Manchesteru, kde z publika zakřičí student: "Jidáši!" Dylan má tou dobou dost. "Nevěřím ti. Lžeš," naštve se do mikrofonu, načež poručí Robertsonovi: "Hrajte ku*evsky nahlas!" A kapela spustí památnou verzi jeho písně Like a Rolling Stone.
Touha po domově
Začátkem roku 1966 natočil Robbie Robertson s Bobem Dylanem důležité album Blonde on Blonde. V létě ale písničkář havaroval na motorce a na dlouho přestal koncertovat. Následující rok s The Bandem strávil ve městečku Woodstock. Pronajali si jednopatrový barák přezdívaný Big Pink, v jehož sklepě nahráli album později vydané pod názvem The Basement Tapes.
Robertson vzpomíná, jak ho Dylan vozil v modrém autě i se psem Hamletem, kterak si do suterénu dopravil psací stroj, u něhož spontánně vymýšlel písně. Jak všichni nepřetržitě pili, kouřili a hráli na vše možné. Z nevázané tvůrčí atmosféry se rodily písně od Tears of Rage po I Shall Be Released: některé procítěně vážné, jiné hříčky s nonsensovými texty.
Jednou Robertson odjel nakoupit a než se vrátil, spoluhráči s Dylanem stvořili a nahráli song Million Dollar Bash.
Zhruba tehdy Dylan, čerstvý otec, definitivně pozbyl soukromí. Ve vlastní autobiografii Letopisy z roku 2004 vypráví, kterak mu hippies začali lézt do domu, šplhat po střeše či procházet odpadky. Nakonec se z Woodstocku odstěhoval a šel vlastní cestou. Kapela ale některé písně ze sklepa vynesla až na své debutové album Music From Big Pink. Vyšlo v červenci 1968, měsíc před invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa.
Na této desce i několika následujících The Band naplno zužitkoval roky vzájemné souhry. Hudebně se vracel ke kořenům americké hudby: neusiloval o nápodobu módního psychedelického rocku, ani nekonkuroval britským Beatles a Rolling Stones.
V jeho zvuku byly slyšet rokenrol, folk, blues, gospel, country i rhythm & blues, včetně jižanské tradice zosobněné bubeníkem Helmem. Vymykal se i naživo: stylizovaným oblečením, častými změnami nástrojů, používáním vícehlasů a tím, že místo jednoho frontmana se v rolích vokalistů demokraticky střídali nejčastěji bubeník Helm, pianista Manuel a basista Danko.
Faulkner a Poslední valčík
I jejich texty dalece přesahovaly klišé o sexu, drogách a rock’n’rollu. Často rozváděly jižanská témata, jako slavné The Night They Drove Old Dixie Down napsané z pohledu poraženého konfederačního vojáka, který v americké občanské válce přišel o vše.
Robertson kvůli tomuto songu chodil do knihovny a četl romány Williama Faulknera. Nápad však dostal po seznámení s otcem Levona Helma, jenž s hrdostí typickou pro tuto část USA zvolal, že "Jih opět povstane". Kanaďan Robertson si nad tématem mohl dovolit mít nadhled.
Jiný jeho hit The Weight rozebral i věhlasný literární kritik Harold Bloom, profesor Yaleovy univerzity. Chápal ho jako až duchovní song o touze zbavit se blíže neurčeného břímě a ochotě přebrat tu zátěž za druhého. Češi píseň znají právě jako Břímě z repertoáru kapely Marsyas díky textu Oskara Petra, jenž přebásnil též This Wheel’s On Fire pod názvem Ikarus.
S těmito skladbami - a dalšími jako Up on Cripple Creek nebo později Ophelií - slavil The Band největší úspěch okolo roku 1970, kdy se dostal na obálku časopisu Time a ovlivnil všechny od Beatles po kytaristu Erica Claptona.
Spíše skromnější komerční ohlas ale postupem let zeslábl, více členů kapely si vybudovalo závislost na tvrdých drogách. Helm začal vyčítat Robertsonovi, že si přivlastňuje autorská práva i rozhodující slovo. Nadto končila rocková éra, do hitparád se draly disco, punk, pomalu už i hiphop.
Roku 1974 se The Band ještě shledal s Dylanem, s nímž natočil album Planet Waves a absolvoval turné zaznamenané pod názvem Before the Flood, pak se ale rozhodl skončit. Při té příležitosti v San Francisku uspořádal čtyřhodinový koncert plný hvězd, který pod názvem Poslední valčík natočil režisér Martin Scorsese. S plnou výpravou, sedmi kamerami a scénářem mu věnoval stejnou péči jako celovečernímu snímku. Však jej časopis Rolling Stone v roce 2020 označil za "nejlepší koncertní film všech dob".
The Band v něm projevuje úžasnou formu. Místo smutného loučení zve na pódium jednoho euforického hosta za druhým. Mimořádný výkon podávají zpěvák Van Morrison, písničkářka Joni Mitchell, bluesman Muddy Waters a samozřejmě Bob Dylan. Když s The Bandem zpívá tradicionál Baby Let Me Follow You Down, schválně nedává vědět, kdy přijde sloka a kdy refrén, aby mu viseli na rtech a museli okamžitě reagovat.
Ke kořenům
The Band později ještě neslavně pokračoval, už ale bez Robbieho Robertsona. Ten odjel do Hollywoodu, začal pracovat u filmu a teprve roku 1987 vydal sólovou desku, na níž přiznal indiánské kořeny.
Robertsonova matka náležela ke kmenům Mohawků a Cayugů. Narodila se v dodnes největší kanadské rezervaci Six Nations Reserve, kam chlapec asi pětkrát ročně jezdil za příbuznými. V autobiografii vzpomíná, jak ho indiánské děti učily triky s nožem, pít vodu ze studně nebo ztrácet se ve vysoké kukuřici. "Buď hrdý na to, že jsi indián, ale nevykládej to každému na potkání," parafrázoval Robertson radu do života, které se držel desítky let.
Na albu z roku 1987, jež začíná hlubokým duněním bicích, už o původu nemůže být pochyb. Několik písní včetně Broken Arrow, jejíž refrén startuje sedmkrát opakovanou stejnou notou a kterou později natočil Rod Stewart, pracuje s indiánskými metaforami jako zlomeným šípem a lahví deště.
Především je však album úžasně hudební: plné inteligentních rockových písní možná nejcelistvěji vystihujících Robertsonův rukopis. Jsou špičkově zahrané: na bicí se střídají Terry Bozio a Manu Katché, za klávesami je Peter Gabriel, u baskytary Tony Levin, dva songy s Robertsonem hraje celá sestava irských U2 a tak dále.
K vrcholům patří atmosférický song s poetickým monologem Somewhere Down the Crazy River nebo balada Fallen Angel. Tu písničkář věnoval pianistovi The Bandu: Richard Manuel se nedlouho předtím oběsil v motelu.
V dalších dekádách natočil Robbie Robertson ještě několik desek včetně už stoprocentně indiánské Music For The Native Americans. Vynikající je Storyville z roku 1991, kde účinkují renomovaní neworleánští instrumentalisté, a docela povedené How to Become Clairvoyant, na němž roku 2011 hned v sedmi kompozicích hraje či zpívá Eric Clapton.
Tou dobou už Robbie Robertson sešel z očí veřejnosti. Ještě v minulém tisíciletí přestal koncertovat. I jako kytarista pozbyl někdejší dravý atak. "Přestalo mě bavit sólování. Táhne mě to víc ke Curtisi Mayfieldovi nebo Steveu Cropperovi, víc k nuancím spíš než okázalosti," řekl deníku The Times. Sólovou dráhu nechtěl víc rozvíjet možná také s ohledem na svůj omezený pěvecký rejstřík.
Desítky let zasvětil filmu. Po dokončení Posledního valčíku se spřátelil s režisérem Martinem Scorsesem, s nímž prvně pracoval na soundtracku ke klasice Zuřící býk z roku 1980.
Od té doby složil, natočil, zprodukoval či režíroval hudbu ke 14 jeho snímkům včetně Casina, Prokletého ostrova, kam dostal i moderní klasiky Mortona Feldmana či Györgyho Ligetiho, přes Vlka z Wall Street po Irčana z roku 2019. Jeho hlavní song zpívá Robertson s Vanem Morrisonem.
"Jeho hudba hrála stěžejní roli v životě mém i milionů lidí. Tvorba The Bandu, stejně jako Robbieho pozdější sólová dráha, jako by vycházely z nejhlubšího místa v srdci tohoto světadílu, z jeho tradic, tragédií i radostí," reagoval na kamarádovo úmrtí Martin Scorsese.
Robbie Robertson s ním stihl dokončit ještě soundtrack k letošním Zabijákům rozkvetlého měsíce. Film s herci Leonardem DiCapriem a Robertem De Nirem uvedou kina 19. října. Točí se okolo vyšetřování vražd amerických indiánů ve 20. letech minulého století, tedy tématu, které bylo pro Robbieho Robertsona osobní.
Rodina ostatně ve čtvrtek vzkázala, že než aby lidé posílali květiny, raději mají přispět indiánské rezervaci Six Nations.
