Je půl jedné ráno, v barokní pevnosti Josefov na Náchodsku teplota klesla k deseti stupňům Celsia. Na hlavní scéně stojí vousatá postava v plášti obklopená nahými ženami. Z reproduktorů zní štěbetání ptáků a šum lesa.
Protagonistou podivného výjevu je šaman s nasazeným parožím a očima zastřenýma kápí. Nad sklopenými hlavami tanečníků a tanečnic v kruhu mává olistěnou větví. Tu pak hází publiku, bere do rukou dlouhou hůl a praští jí o scénu. Zazní dutá rána, potemnělý areál prořízne záblesk. Právě končí vystoupení kapely Heilung, což je německý výraz pro uzdravování nebo léčení.
Tím šamanem je zpěvák a tatér Kai Uwe Faust, který Heilung před bezmála deseti lety založil s producentem Christopherem Juulem. Pár let nato se k nim přidala vokalistka Maria Franz. Naživo je doprovází přes deset dalších účinkujících, kteří tančí se štíty a středověkými zbraněmi, zpívají a označují se za válečníky. Obličeje mají od bláta, pohledy odhodlané.
Na druhé straně areálu před chvílí britští představitelé žánru metalcore jménem While She Sleeps vystavěli na pódiu mohutné stěny kytarových zesilovačů. Heilung si přivezli stromy a květiny, respektive jejich kulisy. Jejich scéna vypadá jako mýtina uprostřed lesa, od začátku je zřejmé, že tady bude všechno jinak.
Na rozdíl od většiny zde vystupujících umělců dánsko-norsko-německý kolektiv nepoužívá drtivé kytarové riffy. Kai Uwe Faust publikum zaklíná hrdelním zpěvem, ostatní mu sekundují. K textům přistupují jako k mantrám, opakují útržky básní o germánských bozích, valkýrách, inspiraci hledají také v severské mytologii.
Místo těžkotonážních zvuků basového bubnu sází na primitivní, ale hypnotické rytmy vycházející z kožených blan středověkých bubnů. Občas zatroubí roh, vše téměř neslyšitelně podkreslují syntezátory a smyčky různých efektů.
Přestože na začátku jejich show kdosi odhodlaně vykřikl, že je to nuda, jiní posluchači se s kapelou účastní rituálního vykuřování a kreslí do vzduchu vonnými tyčinkami. Většina publika nejspíš tápe, co si o tom myslet, přinejmenším však jde o vítanou změnu. Ani ta nicméně nepřebije tragédii, kvůli které se festival ve čtvrtek odpoledne dostal do médií, když policie ve stanu na pevnostním valu nalezla mrtvého muže. Dvaačtyřicetiletý cizinec zemřel zřejmě bez cizího zavinění, řekla agentuře ČTK policejní mluvčí. Byla nařízena soudní pitva.
Pořadatelé zdůrazňují, že stan se nacházel mimo festivalový areál. "Je nám velmi líto, co se stalo, jde o lidskou tragédii. Takové neštěstí se ale může stát kdekoli, mrzí nás, že k tomu došlo zrovna na našem festivalu," řekl za organizátory Pavel Pavlík, podle nějž má jinak akce poklidný průběh.
Dekadentní galerie
Brutal Assault je největší přehlídkou extrémní kytarové hudby v Česku a jednou z nejdůležitějších v Evropě. Od roku 2009 se koná v pevnosti Josefov, což mu propůjčuje unikátní kulisy. Organizátoři se památku každý rok snaží rekonstruovat, kultivovat a rozšiřovat. Metal žije na východě Čech v symbióze s místní historií.
Při první návštěvě pevnost působí jako středověký labyrint, zorientovat se ale lze rychle. Z jednoho pódia k druhému člověk přechází mezi vysokými zdmi opevnění. Šířka a výška kamenných chodeb se příkře mění, lidé proudí nahoru a dolů.
Některé vnitřní prostory opevnění slouží jako galerie umění. Většinou jsou tu vystaveny dekadentní výjevy mrtvých, kosti či svíce. V jedné kobce lze vidět vitráž, jež vznikla na památku Lemmyho Kilmistera, v roce 2015 zesnulého zakladatele kapely Motörhead.
Areálem zní polština, němčina a francouzština. Občas někdo mluví anglicky a česky. Drtivá většina návštěvníků dodržuje striktní dress code, černou barvu narušují jen džínová modř a nášivky kapel. Na tričkách jsou kromě loga různých kapel k vidění nápisy "pohanská síla", "ateistická liga", "radikální nevěřící", "tvůj bůh je mrtev", ale také telefonní číslo na objednání pizzy doprovozené kresbou komiksových postav Želvy Ninja.
Zadní trakt osídlil kmen lidí, kteří se očividně zhlédli v sérii filmů Šílený Max. Obličeje a končetiny mají umazané od čmoudu, obleky ušité z kůže a velkých kusů kovu, v dílně prodávají harampádí. Po setmění se ale v postapokalyptickém světě tohoto uskupení zvaného Convoy.pa nic neděje, alespoň ne ve středu.
Působivé jsou katakomby, nasvětlené jen několika svíčkami. Vidět není nic, mihotající se červená světla slouží jako orientační body v černu. V útrobách mohutných zdí je chlad a vlhko, hřmot extrémního metalu sem neproniká. Například mohutné "bublání" kapely Immolation začne doléhat k uším až u výlezu.
Vraždění neviňátek
"Tahle písnička je pro vás, jmenuje se Sklíčené duše," uvádí sestava píseň Despondent Souls z roku 1991. Immolation patří mezi klasiky newyorského death metalu, jejich hudba připomíná kakofonii bicích, kytar a basy. Díky rychlosti a důrazu na nízké frekvence zvuk zní jako k zemi pozvolna padající výšková budova. V kytarových finesách lze spíše omylem zaslechnout náznaky melodie.
Baskytarista Ross Dolan do hřmotu líčí obrazy "vraždění neviňátek, masakrování slabých" nebo "komor napěchovaných hnijícími mrtvolami". Lidé pod pódiem radostně tančí, jinde spokojeně popíjí pivo, ať už koncert sledují z rozbahněné plochy, nebo z vyvýšené pláně naproti dvou hlavním pódiím.
Při vystoupení další newyorské sestavy Agnostic Front se v hledišti zamilovaný pár nedrží za ruce, nýbrž za okované pásky. Óda na žánr hard core funguje, s každou další písní se zvětšuje průměr circle pitu, to znamená osob divoce pobíhajících v kruhu uprostřed hlediště.
"Pro moji rodinu, pro moje kamarády / Pro všechny, které jsme ztratili, těm zpívám," začíná zpěvák Roger Miret hit For My Family vyprávějící o sounáležitosti subkultury. Publikum mu bryskně odpovídá frázemi z refrénu: "Hardcore! New York City! New York!"
Další píseň Police State nechává vzpomenout na Rudyho Giulianiho, starostu New Yorku v letech 1994 až 2001. "Giuliani, fuck you," řve Miret spolu s davem. Republikánský politik se poslední roky zapsal jako právník exprezidenta Donalda Trumpa.
Postavy v kápích
Během koncertu kapely Sodom, německých klasiků žánru thrash metal, se nad josefovskou tvrzí začíná smrákat. Po vysokých ochozech obepínajících hlavní pódia procházejí postavy v hnědých kápích s loučemi v rukou, což je další festivalový rituál. Publikum na Sodom reaguje radostně.
Při začátku setu německých Heaven Shall Burn nad dav vyráží nafukovací jednorožec, má duhové ploutve a pentagramy nalepené černou bezpečnostní páskou. Dívka, která mytické zvíře osedlala, zhruba v půli cesty mezi věží zvukaře a pódiem padá do lesa natažených rukou. Nafukovací pomůcka určená k plavání ve vodě se brání pokusům o opětované nasednutí, po zbytek koncertu se nad lidmi zmítá v křečích.
Extrémní metal Heaven Shall Burn se mezitím vpíjí do cihlových hradeb, závěr koncertu zní jako amplifikovaný rotor helikoptéry. Muzikanti působí jako bezchybné stroje. Navzdory ohňům, jež neustále vybuchují na pódiu, publikum zůstává spíš chladné.
Následující účinkující, švédští Meshuggah, kulisami na pódiu staví barvitou katedrálu. Zástupci progresivního metalu ji podezdili zemitými a repetitivními riffy na osmistrunné kytary. Hra Mårtena Hagströma připomíná epileptické pájení elektronických obvodů, jindy předvede téměř orientální sólo. Festivalové dění pak uzavírá Russian Circles, instrumentální trio z amerického Chicaga.
Dramaturgie prvního dne Brutal Assaultu přinesla všechny barvy zdánlivě temné hudby. Při přecházení mezi pódii bylo stále zřejmější, že agresivita a tlak zde v lidech probouzí radost. Festival je oslavou života uprostřed dekadentních, zároveň ale romantických kulis. Ať už tu hraje kdokoliv, na prvním místě vždy stojí společné prožívání hudby. Pocitu uvolnění nic neubral ani chlad a trochu bahna, které zbylo z dopoledne.
