Devětkrát. Od června 2022, kdy si to zapsal do deníku, viděl japonský skladatel a klavírista Rjúiči Sakamoto devět úplňků, než ve věku 71 let vloni zemřel na rakovinu. Úvahou byl posedlý. Román, k jehož filmové adaptaci od režiséra Bernarda Bertolucciho složil hudbu, vlastnil ve čtyřech jazycích, přičemž v každém si pasáž podtrhl. Přímo namluvenou Bowlesem ji začlenil do kompozice. I svou druhou autobiografii nazval Kolikrát se ještě budu dívat na východ úplňku.
Myšlenka je silně přítomná také ve filmu Rjúiči Sakamoto: Opus, který tento měsíc dvakrát viděli Češi. Nejprve na karlovarském festivalu, jehož umělecký ředitel Karel Och jej následně uvedl na Colours of Ostrava.
"V září 2022 mistr Rjúiči Sakamoto v Tokiu naposledy usedl za klavír, aby během jednoho týdne nahrál stominutovou seanci složenou z dvaceti kusů, které pokrývají celou jeho zhruba padesátiletou kariéru. Věděl, že se blíží konec života, a v režii jeho syna Nea Sory vznikl tento testament," řekl Och v Ostravě. Snímek přirovnal k soukromému requiem. "Označovat to za koncertní studiový film by bylo trestuhodně zjednodušující. To, co nabízí, je neskutečně komplexnější," dodal.
A opravdu. Zdánlivě přímočarý dokument, sestavený výhradně z černobílých záběrů skladatele hrajícího své nejznámější kompozice, má mohutný přesah. Podobně silný předsmrtný vzkaz v hudbě naposledy vyslali Leonard Cohen a David Bowie. Zároveň film uzavírá hudební dráhu, která začala daleko od obyčejného klavíru.
Stačí pár minut
Rjúiči Sakamoto na sebe prvně upozornil koncem 70. let minulého století, kdy tento absolvent skladby z tokijské univerzity začal hrát elektronickou hudbu na klávesy v kapele Yellow Magic Orchestra, japonské obdobě německých Kraftwerk. Používal mimo jiné syntezátor Fairlight CMI, oblíbený Peterem Gabrielem či českým exulantem Janem Hammerem. Právě na něm Sakamoto zkonstruoval svůj největší hit Veselé Vánoce, pane Lawrenci ke stejnojmennému filmu o japonském zajateckém táboře, v němž účinkoval po boku Davida Bowieho. Harmonie vycházela z klavírní skladby Clair de lune od Clauda Debussyho, avšak melodii zvolil záměrně orientální, neboť právě asijská hudba ovlivnila Debussyho, vysvětloval autor.
Nedlouho poté se skupina rozpadla a on zahájil sólovou dráhu. Když v 90. letech přesídlil do New Yorku, už byl vyhledávaným autorem soundtracků. Výpravný film Poslední císař od Bernarda Bertolucciho mu vynesl Oscara, Grammy i Zlatý glóbus, dále pracoval pro režiséry Briana De Palmu nebo Alejandra Gonzáleze Iñárrita. Na Západě udělal kariéru jako málokterý japonský muzikant: na jeho sólových deskách hostovali Brian Wilson z kapely Beach Boys nebo Robbie Robertson z The Bandu. Složil hudbu k Letním olympijským hrám 1992, účinkoval ve videoklipu od Madonny.
Sakamoto vystihl dobu tím, jak míchal východní se západní populární hudbou. A možná ji předběhl stíráním žánrů: prajednoduchou melodii Energy Flow, se kterou ovládl japonskou hitparádu, původně vymyslel pro reklamu na léky. Kromě filmů zkomponoval soundtracky k počítačovým hrám, zvonění do mobilních telefonů Nokia nebo znělku herní konzole Sega Dreamcast. Jednou také poslal e-mail šéfkuchaři newyorské restaurace Kadžicu. "Miluji vaše jídlo, respektuji vás a moc se mi ve vašem podniku líbí, jen tu hudbu nemůžu vystát," postěžoval si Sakamoto. Skončilo to tak, že držitel Oscara pro restauraci vytvořil několikahodinový playlist, dnes dostupný na Spotify.
Od roku 2008, kdy v Grónsku natočil zvuk tajícího ledovce, byl Rjúiči Sakamoto i politicky angažovaný. "Fascinuje mě tání sněhu z předindustriálních dob, kdy byla Země zdravější," vysvětloval, proč varuje před změnou klimatu a protestuje proti jaderné energii.
V dokumentárním filmu Coda z roku 2017 hraje na klavír spláchnutý vlnou cunami, jež poškodila jadernou elektrárnu Fukušima. "Samozřejmě byl rozladěný, ale mně to přišlo krásné. Naladila ho příroda," pravil. Tou dobou už v jeho hudbě - například soundtracku k filmu Revenant Zmrtvýchvstání s hercem Leonardem DiCapriem - klavír, elektroniku a smyčce doplňovaly ambientní ruchy typu dešťových kapek.
Větší pozornost ke zvukům, které jej obklopují, u Sakamota souvisela se zdravotním stavem. Roku 2014 se poprvé léčil z rakoviny. "Čas, co mi zbývá, chci využít co nejsmysluplněji. Abych se za hudbu, kterou po sobě nechám, nemusel stydět," deklaroval. Vzpomínal, jak melodii k filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci vymyslel za pouhých třicet vteřin. "Takže i minuta dvě života navíc mohou stačit, aby mě něco napadlo," argumentoval.
Tvrdil také, že čím je starší, tím svá díla hraje pomaleji. "Chci slyšet, jak zvuk rezonuje. Líbí se mi hrát méně not a nechávat mezi nimi více prostoru," říkal.
V roce 2020 se mu rakovina vrátila. Po několika dekádách se přestěhoval zpět do Tokia. Tam během léčby dokončil poslední album, na němž miniatury nazvané podle ubíhajícího času doprovází zvuk jeho dechu nebo zavírání víka klavíru. Zpoza něj koncem roku 2022 streamoval několik rozlučkových koncertů. Jeden takový zachycuje dokument Rjúiči Sakamoto: Opus. Natočil ho hudebníkův syn Neo Sora.
Jako v lese
Běžný koncertní film to není už proto, že chybí publikum. Sakamoto v černé košili a saku, brýlích s kulatými obroučkami a bílými vlasy uprostřed rozdělenými pěšinkou sedí skloněný za křídlem značky Yamaha sám ve studiu tokijského rozhlasu. Nemluví na kameru, nepředstavuje skladby, pouze hraje. V aranžmá pro sólový klavír některé přímočaré melodie připomenou Erika Satieho, například titulní Opus z roku 1999 s efektními modulacemi. Úsporná kompozice Andata zase užívá bachovský kontrapunkt.
Převažují pianissima. Sakamoto se vrací až na začátek kariéry: song Tong Poo v akustické verzi zpomaluje oproti tomu, jak jej roku 1978 hrál na syntezátor v Yellow Magic Orchestra. Melodii z počítačové hry Lack of Love zbavuje nánosu kláves a umělých smyčců. Experimentuje s preparovaným klavírem a do mechaniky nástroje umisťuje šroubky, aby kladívka při úderu do strun zvonila. A přece nejde jen o hudbu.
V jednu chvíli muzikanta vidíme, jak s hlavou opřenou o ruku sbírá síly. V improvizované části skladby Bibo no Aozora, použité ve filmu Babel z roku 2006, se zasekne na jednom akordu. "Samozřejmě že napodruhé už ho zahrál bezchybně. Ale ve snímku jsme záměrně nechali nedokonalou verzi. Přišlo mi, že má něco navíc. Jako kdyby šel lesem a hledal neexistující stezku," přirovnal režisér.
Kromě klavíru čím dál zřetelněji slyšíme, jak Sakamoto dýchá, sešlapává pedál nástroje, šustí notovým papírem. Jako by dokument přenášel důraz z piana na tělo, které jej rozeznívá.
Záběry na černobílé klávesy doplňuje působivá hra světla a stínu na podlaze nebo stěnách, stejně jako detaily tváře a rukou. Nemůže to být intimnější. Syn natáčí otce: žíly na jeho rukách, hladce oholená tvář, oči upřené do partitury, nic z toho už za chvíli nebude. Rjúiči Sakamoto ty ruce několikrát nechává významně viset ve vzduchu, jako by sám sobě připomínal, že i věci, které hrál tisíckrát, musel někdy interpretovat naposledy.
To nejlepší si nechává na závěr. Když se ozve nápodoba vánočních zvonků z Veselé Vánoce, pane Lawrenci, divák ví, že se blíží konec: koncertu, díla, života. Naposledy se zlehka mění osvícení. Na začátku filmu nevýznamnou lampičku u nástroje nyní kamera snímá, jako by to byl úplněk, jenž skladateli naposledy vyšel nad hlavou.
V deníku, který si vedl koncem života, Rjúiči Sakamoto popsal, jaké je dělat věci naposledy. Ještě jednou šel do restaurace na své oblíbené sushi. A začátkem loňského března se rozloučil s doktory. "Myslím, že tímto je léčba u konce. Moc vám děkuji," potřásl jim rukou. Tři dny nato zemřel.
A ten úplněk? V románu Pod ochranou nebe celou dobu nasvěcuje existenciální krizi manželů, kteří se odcizují jeden druhému. Jednou si ale také někde mezi Alžírskem a Marokem půjčí kola a jedou na horský hřeben, odkud pozorují západ slunce. Dole nekonečná rovná poušť, nezměrný prostor tu a tam rozbitý oblouky skalisek a zalitý červení. "Obloha je tu hrozně zvláštní. Když se na ni podívám, mám pocit, že je to něco pevného nad hlavou a to nás chrání před tím, co je ještě dál," uvažuje on. "Ještě dál? Co je ještě dál?" - "Podle mě nic. Jenom tma. Absolutní noc."
Film
Rjúiči Sakamoto: Opus
Režie: Neo Sora
Snímek uvedly Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary a Colours of Ostrava.
