Na festivalu world music Respect, který se uskuteční v sobotu a neděli pod širým nebem na pražském ostrově Štvanice, zahraje deset skupin, každá z jiné země. Soubor egyptských hudebníků, rybářů a přístavních dělníků El Tanbura patří k nejočekávanějším. A ne proto, že jeho členové se romanticky označují za "strážce nejstarších melodií" hrající na nástroje "z dob faraonů".
El Tanbura ve skutečnosti exotická klišé popírá. Její členové častěji než v dlouhých pláštích a tradičním obleku vystupují v džínech, černých brýlích a kšiltovkách. Nevychodili žádné konzervatoře, učili se od starších. A hudbou se neživí. Film z roku 2006 ukazuje, jak pracují v kuchyni či brašnářství, prodávají ovoce nebo jezdí s taxíkem. Když se ale večer sejdou, vytvářejí strhující muziku plnou tance a improvizace. Zpěváky a perkusisty také v Praze doplní hráči na arabskou flétnu náj, a především hudebníci ovládající velké strunné nástroje zvané tanbura a simsimíja.
"Byl hrozně slušný, ochotný, vděčný za každou zmínku. Sám s nimi na pódiu nehrál a nezpíval, ale byl tím impresáriem v pozadí, bez něhož by El Tanbura nevznikla," popisuje odborník na world music Jiří Moravčík zakladatele skupiny Zakariu Ibrahima, kterého potkával na zahraničních festivalech.
Ibrahim kapelu zformoval roku 1989 v egyptském přístavu Búr Saíd, jenž leží na severním konci Suezského průplavu. Jeho cílem bylo zachránit tradiční styly vytlačované popovou hudbou. "Byl hrozně odhodlaný, opravdu třeba i deset let hledal znalce tradičního repertoáru a poslední žijící hráče na nástroje jako simsimíju, aby ty znalosti předali mladším. Kapelu řídil přes svůj káhirský institut a domlouval jí koncerty. Zatímco zachraňoval starou hudbu, bojoval s předsudky, vymíráním hráčů i civilizačními tlaky," shrnuje Moravčík.
Z Egypta do Prahy a zpět
El Tanbura zpívá o lahodné chuti slávek, kráse Suezského průplavu i proroku Mohamedovi. V repertoáru má ale také dělnické songy, hudbu spojenou se súfijskými léčebnými obřady a moderní protestsongy. Ty souvisejí s válkami z let 1956 a 1967, v nichž Egypt bojoval nejprve proti alianci Velké Británie, Francie a Izraele, podruhé už jen proti Izraeli.
"Obyvatelé Búr Saídu včetně Zakarii Ibrahima dokonce v roce 1967 museli na několik let do exilu, když izraelská armáda obsadila východní stranu Suezského kanálu," připomíná Moravčík, jak si pak exulanti udržovali vzpomínky na město právě prostřednictvím písní hraných s lyrou. "Ty protestsongy jim pomáhaly přežít," míní.
Skupina El Tanbura tuto hudbu přenesla do nového tisíciletí. Na vrcholu zájmu byla roku 2006 s albem Between the Desert and the Sea, které představila na evropském turné po prestižních destinacích jako veletrhu Womex. Naposledy o ní bylo výrazně slyšet, když roku 2011 zpívala protestsongy během egyptské revoluce na káhirském náměstí Tahrír. Pak se její stopa ztrácí. "Co jsem zjišťoval, od té doby účinkovali spíš v Egyptě. Nevím o tom, že by se jich dotkly represe po arabském jaru, ale nejezdili do Evropy. Těším se, až za nimi v Praze půjdu do zákulisí, abych se vyptal na podrobnosti," dodává Moravčík, který o Zakariovi Ibrahimovi chystá příspěvek pro kolokvium odborníků na world music. Sám zakladatel skupiny už Prahu nenavštíví. Začátkem roku zemřel na infarkt, bylo mu 72 let.
Zorganizovat příjezd El Tanbury na Respect bylo podle ředitele festivalu Borka Holečka výjimečně náročné. Skupinu přiváží na vlastní pěst. "Před lety už jsem to takhle udělal s etiopským zpěvákem Mahmoudem Ahmedem. Samozřejmě normální je jednat s manažerem kapely nebo booking agentem, který organizuje celé turné. Nicméně tohle oba byly případy, kdy jsem kapelu hodně chtěl, protože mi přijde zásadní, a ona žádné evropské turné neplánovala. Tak mi nezbylo, než to uspořádat sám," popisuje Holeček.
Český konzulát Egypťanům napoprvé odmítl vydat víza. "Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Přilétají jenom na koncert na Respectu a pak se zase vrací do Egypta," upřesňuje pořadatel.
Návrat na Štvanici
Borek Holeček festival založil koncem 90. let minulého století na Pražském hradě za éry Václava Havla. Od té doby se Respect několikrát stěhoval. Jeho vytrvalost ilustruje i fakt, že jako jedna z mála hudebních akcí se konal také v obou pandemických rocích 2020 a 2021.
Nyní se po 12 letech vrací na Štvanici, odkud jej posledně vyplavily povodně. "Ještě vloni jsme byli na Rohanském ostrově, kde ale pokročila developerská zástavba a už tam teď stojí obytné domy," vysvětluje Holeček.
Od doby, kdy festivalový areál na Štvanici z jedné strany přirozeně ohraničovala jen Vltava, se ostrov změnil. Vyrostla tu Holešovická lávka, a tak se Respect letos usadí o trochu dál, na místě soutěže o skateboardový pohár Mystic Sk8 Cup.
Prostor pro zhruba tisícovku lidí by ale měl vypadat stejně jako v posledních letech. Na Respectu se diváci vždy mísí s účinkujícími. Lidé tančí nebo polehávají v trávě, mezi nimi běhají psi a děti. Ty v zadní části s obličeji pomalovanými brazilskými maskami baví bublinář nebo atrakce jako kolotoč. Prodává se africké jídlo a oblečení, bývá tu čajovna i stánky neziskových organizací, dříve také umělecká díla od Krištofa Kintery či Čestmíra Sušky.
Respect, jenž Čechy seznamuje s jinou hudbou než tou z rádií, letos zažije už 27. ročník. Přijíždějí na něj Ustad Noor Bakhsh, což je veterán z pákistánské provincie Balúčistán, dále mongolská skupina Khusugtun ovládající techniku hrdelního zpěvu, kurdský bard Ali Doğan Gönültaş nebo skupina Voices of Yemen oživující písně židovských kmenů z Jemenu.
Ani v jednom případě nejde o lacinou exotiku. Holeček zve kapely ze světových veletrhů, kde za tři desítky let nasbíral kontakty. Vybírá respektované interprety, často i předežene trendy, jako když zdejšímu publiku objevil pouštní blues či hudbu z afrického Mali.
Za "hvězdu" v tradičním slova smyslu by letos snad šlo považovat Jah Wobbla, někdejšího člena punkové skupiny Public Image Ltd a průkopníka takzvané globální hudby. Festival ale na hvězdách nestaví, odpolední účinkující bývají stejně důležití jako večerní headlineři.
Na posledním štvanickém Respectu v roce 2012 mezi diváky nechyběl tehdejší ministr zahraničí a pozdější prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg. Politikovi, který vloni zemřel ve věku 85 let, je letošní ročník věnovaný. "Kníže Schwarzenberg stál u zrodu festivalu na Pražském hradě, kde předtím dělal kancléře Václavu Havlovi. V prvních ročnících nám dost zásadně pomohl, i další desítky let se Respect vždy konal pod jeho záštitou. Proto jsme ho chtěli připomenout," vysvětluje Holeček.
Návštěvy ve vězení
A tak jako se Respect letos vrací na Štvanici, hlásí se také ke kořenům. Vznikl v 90. letech coby reakce na rasově motivovanou vraždu súdánského studenta z pražského Žižkova. Cílem bylo seznámit Čechy s jinakostí a nabídnout jim jiný pohled, než jaký už znají. Ten letos do země, jež tradičně straní Izraeli, přivezou interpreti egyptských protestsongů. A nejen oni.
Už v sobotu návštěvníky čeká vystoupení manchesterského dua The Breath, které tvoří irská zpěvačka a flétnistka Ríoghnach Connolly s kytaristou Stuartem McCallumem.
Ona dlouho účinkovala ve skupině Afro Celt Sound System a roku 2019 vyhrála anketu BBC Folk Singer of the Year. On působil v populární kapele The Cinematic Orchestra, kromě toho má doktorát z kompozice a učí na královské akademii. Společně vydali několik alb ve větší sestavě, na tom aktuálním nazvaném Land of My Other ale hrají sami dva. A právě na této nahrávce Ríoghnach Connolly poodhaluje minulost svého otce, o němž vždy mluvila jen jako o irském dudákovi.
Ve skladbě nazvané Letters from Long Kesh se zpěvačka svěřuje, jak v dětství navštěvovala otce ve vězení se zvýšenou ostrahou, kam byl Tarlac Connolly roku 1992 odsouzen na doživotí za teroristický útok. Při něm tento člen vojenské organizace IRA zavraždil tři policisty a jeptišku. Na svobodu se dostal díky amnestii spojené s Velkopáteční dohodou, jež v roce 2000 ukončila tři desítky let trvající konflikt v Severním Irsku. Až do nedávné smrti se pak terorista věnoval lidové hudbě.
"Ty texty Ríoghnach Connolly na nové desce byly překvapením i pro jejího kytaristu, protože ona poprvé v životě šla takhle natvrdo ven s pravdou o svém otci," zdůrazňuje hudební novinář Jiří Moravčík, který sepsal průvodce letošním programem Respectu pro časopis UNI.
Moravčík slyšel koncert The Breath vloni na veletrhu Womex ve Španělsku. "Ríoghnach Connolly tam mluvila o tom, jak ji otcova smrt, narození vlastní dcery a vypjaté emoce v době pandemie přiměly vyjít s tím vším na světlo. Vyprávěla třeba, jak v dětství musela tajit svůj původ, jak se bála, že někdo rozkopne dveře a celou rodinu s osmi sourozenci v odplatě za ten atentát zavraždí," popisuje expert, podle nějž odhalení umocňuje už tak silný dojem z koncertu The Breath.
"Ona mluví manchesterským dialektem, kterému skoro není rozumět, ale když začne zpívat a hrát na flétnu, tak to má neuvěřitelnou sílu. A že zpívá o tom, jak byl její otec sice pro ostatní terorista, ale pro ni milovaný otec, prostě jen ukazuje, jaké někdy mohou být ty lidské tragédie," dodává novinář.
Video: The Breath zpívají Land Of My Other
