Respect je festival do časů klimatické krize. "Vychytal" oba extrémy: před devíti lety se kvůli povodním stěhoval ze zatopeného ostrova Štvanice. Uplynulý víkend museli pořadatelé do areálu už podruhé umístit rozprašovače vody, když začalo být jasné, že 25. ročník připadne na nejteplejší víkend v roce.
Kvůli vlně veder z Pyrenejského poloostrova se oba dny posouvá program. Kdo může, schovává se do stínu, pod stan, deštník, klobouk. V davu je vidět i kapverdský šátek na hlavě.
Přesto nikoho nemusí odvážet záchranka, lidí přichází podobná tisícovka jako dřív a panuje mezi nimi stejně rodinná atmosféra. Na Respectu, založeném v 90. letech minulého století coby reakci na rasově motivovanou vraždu súdánského studenta na pražském Žižkově, se nikdo nepere, netlačí, nehádá. Lidé, často bosí, tančí nebo polehávají v trávě. Kolem běhají psi a děti, které se zabaví atrakcemi od kolotoče přes výrobu brazilských masek až po takzvané kozí taxi. U stánků se prodává africké jídlo i oblečení. A na pódiu se střídají špičkové kapely z celého světa. Stejně jako předešlé roky je uvádí režisér Radim Špaček. Nově na scéně akorát celou dobu visí ukrajinská vlajka, symbol solidarity se zemí napadenou Ruskem.
Pod zdánlivě neměnnou fasádou Respectu ale samozřejmě běží čas. Odráží se v zaměření festivalu, který svého času jako první seznámil Čechy s nejrůznějšími podobami romské dechovky, objevil jim pouštní blues nebo hudbu ze všech částí Mali. A skrze ni zase posluchači vnímají, jak se mění svět. Letos třeba na příkladu malijské zpěvačky Oumou Sangaré.
Když na Respect přijela poprvé, psal se rok 2008. V tehdejších písních se vymezovala vůči ženské obřízce, dohodnutým sňatkům nebo polygamii. Dnes je hvězdou: natáčela s klavíristou Herbiem Hancockem, jako hosta si ji vyžádala Alicia Keys, její skladbu vysamplovala Beyoncé. Minulý měsíc natáčela pro BBC a ve svém rozhlasovém pořadu ji doporučoval Elton John.
Především se ale Oumou Sangaré, ve čtyřiapadesáti letech už babička, stala vzorem afrických žen, symbolem emancipace. Z chudé dívky, jež od pěti let zpívala a žila sama s matkou, neboť otec provozoval mnohoženství, se vypracovala v úspěšnou podnikatelku. V Mali vlastní hotel, rýžová pole, pořádá festival navštěvovaný statisíci lidmi, sponzoruje školy a je spolumajitelkou výrobní linky automobilů značky Oum Sang.
Pořád zpívá o tom, co Malijce trápí. Ale jak teď v Praze jednu po druhé uvádí písně z pár měsíců starého alba nazvaného Timbuktu, jsou to o hodně jiná témata než posledně. V jedné skladbě odrazuje Afričany od migrace. Povzbuzuje v nich hrdost k vlasti, jako zcestovalá vysvětluje, že jinde tráva není zelenější a že musejí společnými silami měnit kontinent k lepšímu, protože to za ně nikdo neudělá. "Afrika není chudá," zpívá a dokazuje to pestrostí vlastní hudby.
V písni Sarama líčí zničující sílu pomluv, klepů a závisti. "Není dobré závidět tomu, kdo má víc, lepší je se s ním přátelit," apeluje. Ve skladbě Gniani Sara sní o době, kdy urážky a ponižování žen budou patřit do minulosti. V kompozici Degui N’Kelena připravuje Malijce na to, že každý je někdy sám, že kvůli rozvodům a rozchodům nemá cenu brát si život nebo propadat depresím. Že lepší bude se na samotu připravit a přijmout ji. Pokud si sáhnete na život, nebudete šťastnější, jen způsobíte žal druhým, radí.
Čím dál víc se obrací k mladým. Nabádá starší, aby neshazovali jejich zájmy a strasti. "Dnešní děti jsou zítřejší dospělí, bez nich není budoucnost," zpívá v jednu chvíli. Dospívajícím zase bohatá zpěvačka radí, aby se neupínali k penězům. A zejména potomkům zámožných Malijců v písni Sira poetickou metaforou "baobab má hladký kmen, ale hrubé plody" vysvětluje, že zdání klame: bohatý člověk není automaticky lepší. Všichni bychom si to měli odpracovat.
Oumou Sangaré pochází ze země, kde pomyslným svědomím národa historicky nebyli spisovatelé, nýbrž zpěváci. Navazuje na bohatou hudební historii Mali, odkud už návštěvníci Respectu znají namátkou písničkáře Salifa Keitu, hráče na loutnu ngoni Bassekou Kouyateho nebo slepecké duo Amadou & Mariam. V něčem ale zpěvačka rozvíjí spíš odkaz Jihoafričanky Miriam Makeby, která ve stejném jazyce jako jedna z prvních na kontinentě pěla o údělu žen.
"Ženy v Africe dlouho neměly hlas. O tom, co je trápí, mohly zpívat leda na svatbách nebo křtinách, jinak za nás vždy mluvili muži. Já se rozhodla zpívat přímo pro ženy. Je to nejjistější a nejmírumilovnější cesta, jak něco změnit," prohlásila Oumou Sangaré, když roku 1989 na kazetě zveřejnila své přelomové album Moussolou. Dva roky nato se dočkalo mezinárodního vydání a rezonuje dodnes. Také v Praze z něj o víkendu zazpívala největší hit Diaraby Nene, který před několika lety vysamplovala Američanka Beyoncé do tracku Mood 4 Eva natočeného s raperem Jay-Z.
Oumou Sangaré v průběhu let zpívala o všem, co sužovalo Malijky: ženské obřízce, polygamii, nemožnosti svobodně si vybrat manžela, o ostrakizaci bezdětných. Nebrala si servítky: ráda vypráví, jak na pozvání pěla králi jihoafrického Svazijska. "Seděl přímo přede mnou, po levé ruce tři manželky, po pravé ruce čtyři manželky, a já mu přímo do očí zazpívala, že polygamie je to nejhorší na světě," říká.
Poslední roky obrací pozornost k regionu Vasulu na jihu Mali, odkud pocházejí její rodiče. Pojmenovala po něm i letošní skladbu Wassulu Don, která také na pražském koncertě začíná kytarovým riffem připomínajícím blues Johna Lee Hookera. Je to oslava pokroku, jakého region dosáhl ve školství nebo rozvoji infrastruktury, je to ale také óda na poslední část Mali, kde se po předloňském a znovu loňském puči ještě nerozmohlo násilí.
To titulní skladba alba Timbuktu pracuje s tímto malijským městem jako metaforou pro vše, co se v zemi pokazilo: starověká metropole vědy, kultury a vědomostí, přesto dnes válcovaná násilím a islámskými extremisty omezujícími práva žen i zakazujícími hudbu. "Probuďte se z toho hlubokého spánku," vyzývá zde Oumou Sangaré krajany. Zprávy o násilí má z první ruky: nedávno ve francouzském rozhlase líčila, jak jí volají vojáci, kteří její hudbu poslouchají na frontě.
Situace v Mali po nedávných pučích zůstává vznětlivá. Britský deník Guardian a americké New York Times minulý měsíc popsaly, jak ruští žoldáci wagnerovci po boku malijské armády vyplenili vesnici a popravili několik stovek mužů. Existenci masových hrobů potvrdily satelitní snímky. Rusové, kteří letos čelí obviněním z masového vraždění civilistů na Ukrajině, začali v západoafrické zemi působit vloni, kdy Mali politicky zpřetrhalo vazby se svým někdejším koloniálním správcem Francií.
Oumou Sangaré o tom všem zpívá v jazyce bambarštině, kterému rozumí až 15 milionů lidí. Český posluchač si význam textů samozřejmě musí dohledat. Podprahově ale slyší hlas mocný v obou smyslech slova: jak vlivem, tak hudebně.
Na Respectu se zpěvačka pohybuje v tříbarevných šatech. Vznešeně chodí k oběma krajům pódia, jednou hrozí prstem, podruhé rozpíná ruce, jako by publikum chtěla obejmout. Střídá citlivější polohy s ráznými apely v pestrých, melodicky atypických linkách. Průběžně stoupají a klesají, připomínají spíš jazzová sóla než západní pop-music.
Přesto je to chvílemi skoro "afro-pop". Pěvkyni doprovází sedmičlenná kapela: na pódiu jsou čtyři černí, čtyři bílí, a podobně vyváženě míchají africké polyrytmy s těmi západními. Oproti studiovým nahrávkám chybí nástroje kalabash, djembe či balafon, častěji se ozývají bluesové a rockové podkresy.
Dominantní je hráč na elektrickou kytaru Julien Pestre, jenž dobrou půlku písní odehraje s takzvaným bottleneckem na prstě a opakovaně využívá kvákavý kytarový efekt wah-wah. Kvůli tomu trochu zapadne to, co je pro zvuk Oumou Sangaré nejtypičtější: loutna zvaná kamale ngoni, vysušená tykev potažená kůží z telete, v této verzi osazená 14 nylonovými strunami. Abou Diarra na ni hraje rytmické, zvonivě lehké staccatové figury. Doprovázejí je bubeník, baskytaristka, pianista střídající syntezátor s klávesami Fender Rhodes, a především dvě tančící vokalistky: s dready Emma Lamadji a nakrátko ostříhaná, i ve tváři celou dobu expresivní Kandy Guira.
Byť vystoupení Oumou Sangaré patří k nejlepším, pořád je to jen výsek z letošního ročníku Respectu. Kde bylo možné se ponořit do všech účinkujících. Malijští interpreti pouštního blues Tamikrest, kteří v Česku dokonce natočili desku, podali lepší výkon než před devíti lety v Paláci Akropolis. Působivý byl ženský kvintet Atine zhudebňující perskou poezii 19. století na nástroje od violy da gamba po citeru zvanou kanoni.
Do transu posluchače vedla osmičlenná ugandská Nakibembe Xylophone Troupe, vytvářející rytmické vzorce na obrovitý typ xylofonu zvaný embaire. Etiopská pěvkyně se soulovou barvou hlasu Etenesh Wassie se představila jen s kontrabasistou a hráčem na akustickou kytaru, který však používal elektrické zkreslení. A tradičně taneční na závěr, avšak hudebně sofistikovaný, byl koncert jihoitalských Canzoniere Grecanico Salentino zahrnující vše od houslí a akordeonu přes drnkací nástroj buzuki po tanečnici střídající různé šaty.
Jedno za druhým se před návštěvníky Respectu otevírala okna do jiných světů. Každý si našel ten svůj.
Hudba
Respect Festival
(Pořádala agentura Rachot)
Rohanský ostrov, Praha, 18. a 19. června.
