Pop potřebuje hvězdy. Bez nich by spektákl hudebního průmyslu postrádal svůj blyštivý jas. Nic s tím neudělaly ani neomezené možnosti streamovacích služeb, kam může svoji hudbu nahrát prakticky kdokoliv.
Podle statistik webu BuzzAngle Music je za 99 procent hudby poslouchané na službách, jako je Spotify, zodpovědných jen horních deset procent ze všech umělců. Bez hvězd a hitů by to už nebyl pop a průmysl.
Jestli se na někoho mohl ve věci hitů hudební průmysl spolehnout, byl to Justin Timberlake. Když ho před dvaceti lety objevil v dětské televizní show Mickey Mouse Club tvůrce boybandu *NSYNC, odstartoval kariéru, která nemá v posledních dvou dekádách v popu obdobu.
Pětice lamačů dívčích srdcí se ještě pořád může chlubit rekordem nejrychleji prodávané desky všech dob (No Strings Attached zmizelo v prvním týdnu v počtu 2,4 milionu kusů), hudebník ale ve své sólové kariéře kromě skvělých prodejů sklízel i ohlasy kritiky, která cenila jeho schopnost míchat bělošský pop s vlivy černošského R&B a hip hopu.
Timberlake byl posledních patnáct let trochu jako Zorro mstitel popu. Vypadalo to, že ho hudební kariéra moc nezajímá, věnoval se spíš filmu, pak se ale vždycky znovu zjevil s novou nahrávkou a převrátil hitparády vzhůru nohama. Jen v USA nasbíral dvacet top 10 hitů, včetně pěti jedniček. Od posledního "zářezu" s dvojicí alb The 20/20 Experience už ale uběhlo pět let, od té doby se připomněl jen soundtrackovým hitem Can't Stop The Feeling.
Půl dekády je dlouhá doba a střední proud se mění rychle, ani Timberlake sám ale nejspíš nečekal, že udělat další trhák bude tak těžké. Novince Man of the Woods na první poslech chybí lehkost předchozích nahrávek - působí zároveň zmateně, upracovaně i odfláknutě. Jako kdyby tu hrstku nápadů, kterou deska obsahuje, producenti ve studiu převraceli tak dlouho, až z nich vysáli všechen život.
Když se na počátku tisíciletí začalo černošské R&B drát do hitparád, našlo v Timberlakeovi svého bílého ambasadora. Měl potenciál "kluka z plakátu", hlas a pohyby, kterými připomínal Michaela Jacksona, a zároveň se nebál risku spojit svoji kariéru s afroamerickými producenty, jako byli The Neptunes a Timbaland.
Právě oni stáli za jeho úspěchy - první měli na svědomí funkové groovy debutové desky Justified (2002), druhý jmenovaný zase futuristický pop z trháku FutureSex/LoveSounds (2006). Timbaland je podepsaný i pod retrosoulem dvojdesky The 20/20 Experience, na níž se Timberlake přerodil v seriózního soulového barda v saku.
Na Man of Woods zpěvák znovu spolupracuje s těmito hitmakery, dal jim ale nový úkol - spojit "urban sound" černého popu s ozvěnami country a folku. Město a vesnice v jednom. Na obalu desky pózuje Timberlake na dvou rozpůlených fotografiích - hlava a část těla je v lesích, nohy v klubu. A desku doprovázel příběh o návratu do rodného Tennessee a ohledávání country a bluesových kořenů. Zapomenout ale samozřejmě nechtěl ani na hip hop a funk.
Nápad je to jistě zajímavý, ale propojit tyto protikladné styly do jednoho hybridu je asi tak stejně složité jako vyrobit v laboratoři zlato. Na Man of Woods nejde primárně o experimenty, ale o to, aby se deska dobře prodávala a nikoho neurazila. A tak zvuku vládne nekonfliktní elektronický funk pop se španělkou.
Timbaland i Pharrell Williams a Chad Hugo (The Neptunes) už mají to nejlepší za sebou a dokážou maximálně recyklovat svoje postupy, které fungovaly v minulosti.
Ve Filthy se Timbaland elastickou basou snaží probudit kouzlo dvanáct let starého hitu SexyBack, většina producentských příspěvků The Neptunes jsou vlastně klony Get Lucky, hitu Daft Punk. Midnight Summer Jam, Waves, Montana i Higher Higher shodně vrací do hry kytarová kvákadla a Timberlakeův falzet, který známe už z debutu Justified.
Snad jen Say Something s hostujícím country zpěvákem Chrisem Stapletonem působí dojmem něčeho nového, byť je to vlastně jen mírně elektrifikované country. Stapleton se podílel i na The Hard Stuff, která je v závěru příjemným vykročením ze stereotypu. Na druhou stranu balada Flannel je odrhovačka jak od táboráku a dost možná to nejhorší, co Timberlake kdy nahrál.
Timberlake se má ve svých sedmatřiceti letech nepochybně skvěle - má slavnou manželku a dvouletého syna (oba se na albu taktéž zjeví) a z desky je cítit domácká pohoda a možná i trochu slastná nuda spokojeného života.
Jistá nevzrušivost a monotónnost ale k pravidlům hry popu pro dospělé, do něhož Man of Wood žánrově spadá, patří. Jestli ale dříve dokázal natočit hity, z nichž stříkala sexualita, teď jsou to spíš písňová sedativa s bromem a vrcholem svůdnosti je, když v Supplies deklamuje, že je "velkorysý milenec".
Man of Woods je možná o chloupek lepší deska, než naznačují recenze v hudebních periodikách. Před pěti lety ještě skousla konzervativní retro album The 20/20 Experience, teď ale Timberlakeovi možná tak trochu dávají "sežrat" jeho pokryteckou angažovanost v kampani #MeToo - Timberlake se nechá fotit s plackou ženského emancipačního hnutí Time's Up, zároveň ale hraje ve filmu "úchyláka" Woodyho Allena.
Novináři mu také rádi připomenou problém dvojího metru kauzy z poločasové show Super Bowlu 2004, kde v přímém přenosu odhalil ňadro zpěvačky Janet Jacksonové. Zatímco sestře Michaela Jacksona zabil kariéru, on sám z toho vyvázl bez problémů. Nutno dodat, že k oběma problémům se nikdy veřejně nevyjádřil a odvetu tisku si zaslouží.
Justin Timberlake: Man Of the Woods
Vydalo: RCA Records, 2018
Hodnocení Aktuálně.cz: 40 %
Součástí kampaně k nové desce byla i směsice hitů v přestávce Super Bowlu, tedy nejsledovanější televizní show celého roku. Timberlakeovo vystoupení bylo podle ohlasů amerického tisku chladné, profesionální a naprosto nudné. "Připomnělo mi to sex, který máte s někým hned poté, co se rozejdete - je to víceméně stejné jako kdykoliv předtím, ale vášeň je pryč a všichni zúčastnění to vědí," napsal o vystoupení blog The Muse.
Ano, pop potřebuje hvězdy. Začíná o ně ale být nouze. Deska Katy Perryové tvrdě ztroskotala a ani Reputation Taylor Swiftové není takový "hitparádový ledoborec", jak se čekalo. Navíc tento týden prosákla zpráva, že lístky na její aktuální turné se neprodávají příliš dobře.
Man of Woods je stvrzením toho, že popové hvězdy to v čase popových hitů jako memů (nebo memů jako popových hitů) nemají vůbec jednoduché. Natočit nezáživnou, nekonfliktní desku s unavenými producenty za zenitem, jako to udělal Justin Timberlake, ale nejspíš není cesta, kterou by se to dalo zlomit.
