Recenze: Nezvyk. Collegium 1704 se pustilo do Dvořáka, sólista hrál na dobový klavír

Dita Hradecká Dita Hradecká
16. 9. 2024 17:00
Soubor původně specializovaný na barokní hudbu a její takzvanou historicky poučenou interpretaci Collegium 1704 už před časem rozšířil zaměření na tvorbu 19. století. Jeho zakladatele a uměleckého šéfa Václava Lukse nelze označit za ortodoxního vyznavače baroka. Se svými ansámbly nebo jako hostující dirigent pravidelně uvádí i díla romantických autorů.
Eric Guo (vpravo) hru na nástroje 19. století bez obtíží střídá s moderním klavírem. Vlevo je dirigent Václav Luks.
Eric Guo (vpravo) hru na nástroje 19. století bez obtíží střídá s moderním klavírem. Vlevo je dirigent Václav Luks. | Foto: Petra Hajská

Na konec 19. století se společně vypravili například v roce 2021, kdy Mou vlastí od Bedřicha Smetany zahájili festival Pražské jaro. Tuto neděli na přehlídce Dvořákova Praha došlo také na druhého českého národního skladatele. V Rudolfinu zazněly Klavírní koncert g moll a hymnus Dědicové Bílé hory od Antonína Dvořáka, doplněné o symfonii málo známého českého autora Jana Václava Kalivody.

Sólistou večera byl dvaadvacetiletý kanadský pianista Eric Guo, jehož slyšela Praha už vloni, hned poté, co zvítězil v Chopinově soutěži na dobové nástroje. Ta tvoří mladší pandán jednomu z nejprestižnějších klavírních klání konanému v polské metropoli a naznačuje, kam směřuje trend: přiblížit se dobové zvukové estetice skladatelů, ať jde o renesanční madrigal, či hudbu z doby průmyslové revoluce.

Guo je pozoruhodný fenomén - hru na nástroje 19. století bez obtíží střídá s moderním klavírem, ačkoliv každý vyžaduje zcela jinou techniku úhozu. Porotu Chopinovy soutěže si získal hluboce prožitým a osobitým přednesem, v němž se mladický temperament, hravost a svobodomyslnost mísí s odzbrojující skromností.

Koncert Antonína Dvořáka je oproti těm Chopinovým rozměrnější, technicky náročnější a mnohem méně často hraný. V repertoáru jej má jen hrstka světových pianistů a zdaleka ne všichni čeští. Pozitivně tedy šokovalo, že Eric Guo nastudoval sólový part zpaměti.

Čím se tento Dvořák liší od symfonických kreací moderních orchestrů a sólistů? Takřka vším. Snad největším rozdílem, jaký postřehne i ucho laika, je absence vibrata, kterým si smyčce zpravidla pomáhají k nosnějšímu a kulatějšímu tónu. Také sólista musí počítat s tím, že dobový klavír se modernímu v síle nikdy nevyrovná, a zapojit jiné prostředky k dosažení efektů.

Jde to a Eric Guo to dovede: chytrou prací s akcenty, artikulací, tempem. Nástroj, jejž měl k dispozici, pochází z dílny osvědčeného současného amerického tvůrce novodobých kopií a znalce stavby klavírů Paula McNultyho. Basy na něm hrály všemi barvami a v horní poloze byl dostatečně zpěvný.

Přesto tentokrát ukázal i své limity - skrze hutnou orchestrální partituru krajních vět sólistu často nebylo slyšet. V nádherné pomalé větě, kde klavír nese dlouhou kantilénu, zase frázování působila rozkouskovaně. Na toto zcela jiné čtení Dvořáka je zřejmě třeba si zvyknout, ocenit nově nasvícené detaily a promyslet, zda naše posluchačská očekávání nejsou jen klišé.

Pianista povzbuzený potleskem v neděli přidal ještě čtyři drobné kousky ze svého bohatého chopinovského repertoáru a předvedl nejen omračující techniku, ale také spontaneitu a muzikálnost.

Večer plný objevů pokračoval uvedením Symfonie č. 7 g moll Jana Václava Kalivody, velmi plodného, ve své době uznávaného a dnes zcela zapomenutého českého autora.

Kalivoda žil v letech 1801 až 1866. Je jedním z těch, kdo doplatili na koncept českých hudebních dějin z dílny někdejšího komunistického ministra školství Zdeňka Nejedlého, který z nich v podstatě vygumoval vše mezi husity a Bedřichem Smetanou. Že se Smetana a po něm Dvořák opírali o hudebnost a tradici nejen české hudby předchozích generací, kterou tvořili možná "menší", avšak ne nezajímaví autoři, je třeba stále připomínat.

Svým dravým proudem, zručnou prací s tématy a instrumentací i s odstupem času Kalivodova symfonie zcela obstojí vedle běžně uváděných evropských děl z prvních dekád 19. století. Díky strhujícímu provedení Collegia 1704 o tom večer odcházelo přesvědčeno celé Rudolfinum.

Festival zaměřený na jediného skladatele, jako je Dvořákova Praha, má zdánlivě omezené možnosti překvapit. Ukazuje se ale, že ani tvorba nejslavnějšího českého komponisty není tak zevrubně ohraná.

Například hymnus na vlasteneckou báseň Vítězslava Hálka Dědicové Bílé hory, který Antonínu Dvořákovi po premiéře v roce 1873 přinesl první velké uznání, je klenot. Zaslouží si stát po boku jeho mnohem populárnějších sborově orchestrálních opusů, ovšem na nahrávkách a pódiích aby člověk pohledal.

V neděli pořadatelé vybrali anglickou verzi, kterou si skladatel objednal pro uvedení na anglické půdě. Collegium Vocale 1704, sborová odnož ansámblu Václava Lukse, docílila v počtu 28 zpěváků mocného efektu. Lahodný, harmonicky nápaditý a efektně vygradovaný kus byl dokonalou tečkou za nevšedním koncertem.

Video: Proč se Tata Bojs vyhýbají politickým tématům (3. 9. 2024)

"Lidstvo se neustále motá v kruzích," říká zpěvák skupiny Tata Bojs Milan Cais. Jeho spoluhráč Mardoša by zase uvítal, kdyby lidé nebyli tak "vyhrocení". | Video: Tým Spotlight
 

Právě se děje

Další zprávy