Marika Šoposká jako kapitánka Fáberová nastupuje na nové pracoviště. Byla přidělena k proslulému kapitánu Dítěti, zašitému v zadní kanceláři zvláštního oddělení, které se místo aktuálních vražd zabývá desítky let nevyřešenými případy.
Podobných mladých a atraktivních žen už dnes v českých detektivkách najdeme poměrně hodně, málokdy to ale něco mění. Oktopus, jehož první díl uvedla ČT1 v pondělí večer, není výjimka.
Zdejší seriály většinou píší pořád stejní autoři, kteří se nesnaží pracovat s postavami tak, aby byly hlubší nebo se nějak vyvíjely. Zvykli si definovat je několika stereotypy. To, že je Fáberová žena, nám tak nakonec může být skoro jedno. Se stárnoucím Dítětem hraným Miroslavem Krobotem by na dávná místa činu zrovna tak mohl jezdit mladý kolega. Až na momenty, kdy seriál s tlumenou žoviálností nechává kapitánku vylézt na žebřík a cosi hledat, zatímco jí ušmudlaný technik hledí pod sukni. Popřípadě když hrdinka spadne do vody, aby se následně mohla převléct a tak dále.
Působí to jako starý zvyk režiséra a spoluscenáristy Jana Pachla, který měl úspěchy se seriály Cirkus Bukowsky a Rapl i minisérií Volha, jen tentokrát trochu držený na uzdě.
Svět českých detektivek
Fáberová připomíná dnes široce oblíbený typ postav, které jako by byly na autistickém spektru - Sheldona Coopera ze sitkomu Teorie velkého třesku, Sherlocka Holmese hraného Benedictem Cumberbatchem v detektivkách britské BBC či Sagu Norén z dánsko-švédského Mostu. Nebo ostatně většinu rolí Miroslava Krobota.
Kapitánka tedy téměř neprojevuje emoce. Alkohol a zábava jí nic neříkají, přítele nemá, zajímá se prakticky jen o práci. Proto se také mezi ní a podřízenou policistkou, kterou skvěle hraje Sára Venclovská, nemůže rozvinout ženské přátelství a spojenectví, jak by si její kolegyně umořená prostředím plným chlapů přála. Fáberová s ní jde na skleničku jen proto, že barmanka figuruje v rozpracovaném případu, a pak se zdekuje.
Jestli ji vůbec zajímají muži, není možné z prvních tří epizod poskytnutých televizí recenzentům poznat.
Ne že by to bylo samo o sobě špatně. Pokud ale Jan Pachl nechtěl definovat hrdiny prostřednictvím jejich genderu a přál si dát dohromady dva geniální, ve společnosti však neschopné a nemluvné ironiky, má jediné štěstí, že obsadil vždy solidního Miroslava Krobota. Marika Šoposká je místy křečovitá a scénář moc slabý na to, abychom si dva podivíny, jejichž vztah se nikam neposouvá, zamilovali.
Celé by to mohlo fungovat, kdyby seriálové oddělení Oktopus vyšetřovalo skutečně zajímavé zločiny. Jenže ani v tomhle ohledu nedostáváme nic, co bychom už tisíckrát neviděli. Kromě dvou "autistů" v hlavních rolích tvůrci vsadili také na popularitu 90. let minulého století, respektive loňského seriálu Devadesátky. Z tehdejší doby nám servírují samé extrémně obyčejné zápletky týkající se lidí, jací snad existují jen v českých detektivkách.
V prvním díle někdo praští do hlavy majitele diskotéky, v dalším mizí kurátorka kvůli falšování obrazů, později sledujeme rodinnou tragédii, která dlouho vypadá jako "domácí zabíjačka", tedy vražda ze žárlivosti.
V seriálu vystupují znalci umění v jarmulkách i ziskuchtiví galeristé, které umění nezajímá a chtějí si jen namastit kapsu. Jsou tu "podnikatýlci" v kožených bundách i mladíci, co se chytli špatné party. Správní chlapi, kteří chtějí všechny ženské, ale život je k nim krutý. A frivolní barmanky, mondénní kurátorky či zoufalé manželky. Mezi světem 90. let a tím dnešním přitom kromě módy na obrazovce není žádný zvláštní rozdíl.
Případy působí banálně a neexistuje uvěřitelný důvod, proč se je nepodařilo vyřešit kdysi a zůstaly tak dlouho promlčené. Klidně se mohly stát před týdnem.
Taušovská stylovost
Velmi tuctové vyprávění se odehrává v netuctově vypiplaných kulisách. I tato stylovost má však v České televizi precedens. Oktopus tím připomíná detektivky režiséra Viktora Tauše jako Vodník, Modré stíny nebo Zrádci, kde policisté pracovali v odsvěcených kostelech, opuštěných suterénech či podivných novostavbách. Taušovy seriály tu a tam novinka napodobuje i divokým snímáním.
Tentokrát však vyšetřovatelé sídlí v brutalistní budově pražského Institutu plánování a rozvoje. Krobot odcizený od manželky, se kterou má roztomile blízký vztah, bydlí se psem v přízemní budově dílen, jež se zdá vytipovaná ještě pro Pachlovu minisérii Volha z normalizační Prahy. Jeho byt je zařízený s pečlivostí instagramové designerky, spíš než jak bychom čekali od jeho postavy.
Stylové interiéry místo obyčejné znělky doprovází výrazná titulní skladba kytaristy Michala Pavlíčka. Seriál poměrně hodně používá hudbu, jež zasněností a nonkonformností totálně přebíjí zárodky dynamiky mezi dvěma hlavními postavami. Ty režisér evidentně instruoval, aby jejich interakce působily komicky, výsledek ale zůstal někde na půli cesty.
Srandu má přitom zjevně obstarat i Jaromír Hanzlík coby policista v důchodu - variace na postavu Bolka Polívky v seriálu Případy 1. oddělení. Jeho hekání a vzpomínání na staré časy ale vyznívá spíš únavně.
Všechny ty nesourodé momenty vytvářejí dojem, jako by byl Oktopus poskládaný ze střípků detektivek, jež Česká televize vysílala v poslední dekádě.
Stopka detektivkám
Že má Jan Pachl zálibu ve zjednodušených postavách, už diváci jeho děl vědí. Na tom, že některá se vyznačovala spíš béčkovou kvalitou, není nic moc špatného. Těžko po někom chtít, aby točil realistické detektivky, konstruoval komplexní postavy a snažil se o společenský přesah, jako to dělají nejlepší skandinávské kriminálky, když viditelně usiluje o něco jiného.
Jenže Oktopus není ani žádné "cool" béčko. Viditelně drhne a pouze recykluje osvědčené. Aby se nestal jen dalším potvrzením, že v Česku stačí poskládat pár stereotypů a máme seriál, musel by alespoň něco zkusit dělat jinak - ať už v přístupu k postavám, nebo samotným případům.
Veřejnoprávní televize nicméně nasadila Oktopus jako jeden z hlavních seriálů podzimu, následujících třináct pondělních večerů bude ve stejném čase konkurovat nové řadě Kriminálky Anděl na Nově. Po příšerné minisérii Docent od režiséra Jiřího Stracha a úmorné Volze je to bohužel už třetí letošní případ, kdy nás Česká televize zásobuje podprůměrností.
Z jejích detektivek stále vyčnívají jen projekty Viktora Tauše, Rédl od Jana Hřebejka, s odřenýma ušima ještě loňské Stíny v mlze. Pokud se na něco z produkce veřejnoprávní televize chcete těšit, lepší bude vsadit na remake belgického seriálu Smysl pro tumor o ambiciózním studentovi medicíny, který má mít premiéru ještě letos.
