"Víš, kdo já jsem?" ptá se kápo Mikuláš Černák zloděje urputně soustředěného na to, aby z jeho vozu ukradl světla. V úvodní scéně snímku Miki je "nebožák" následně vlečen za autem jako na Divokém západě.
Slovensko-české drama, které od čtvrtka promítají kina, vykresluje první etapu "kariéry" dnes sedmapadesátiletého mafiánského bosse, u našich východních sousedů figury neblaze proslulé jako u nás podobně starý Radovan Krejčíř.
Bývalý řidič autobusu Mikuláš Černák hledal zkraje 90. let každý způsob, jak si přilepšit. Na rozdíl od prchlivého bratra trpělivě snášel pohrdání německých zaměstnavatelů na dřevorubecké brigádě a čekal na příležitost. Brzy už dva autobusy vlastnil a začal podnikatelskou dráhu.
Záhy přikoupil několik nákladních vozidel - a to už s běžným byznysem mělo o něco méně společného. Papíry na transakci podepsal muž, který vypadal, že propisku vidí poprvé v životě, a vozidla brzy zmizela, stejně jako nastrčený "společník".
Charismatický Černák řečený Miki uměl být ve správný čas na správném místě. Nyní si ve věznici v Leopoldově odpykává doživotní trest za šest vražd, roku 2019 přiznal, že po revoluci připravil o život 16 lidí. Po 25 letech za mřížemi nedávno zažádal o podmíněné propuštění. Jednání bylo odloženo na neurčito.
Právě v žaláři s ním strávil desítky hodin talentovaný scenárista Miro Šifra, který stojí za mnohými díly tematizujícími bolavá období českých či slovenských dějin - třeba za minisérií Rédl. Ta potřebně kritickým okem hleděla právě na divoké období 90. let jako dobu nejen radostnou, ale také těžký přerod starých struktur do nových. S důrazem na to, že z těch starých ledacos uvízlo v rodící se demokracii.
Miki zpracovává první polovinu 90. let skrze odlišný žánrový filtr. Přestože tvůrci čerpali z rešerší a vzpomínek samotného Černáka, režisér Jakub Kroner se zároveň silně inspiroval nejslavnějšími mafiánskými ságami kinematografie.
Atmosférické drama po vzoru Kmotra od Francise Forda Coppoly či Mafiánů režiséra Martina Scorseseho řeší důležitost rodiny a zaobírá se svéráznou gangsterskou morálkou, v níž se sice na rodinu nesahá a věci je nutné řešit férově "mezi chlapy", ale do tohoto světonázoru se snadno vejde neustálá nevěra a dennodenní pobyt v přítomnosti polonahých společnic. Na oba snímky se tu odkazuje vícekrát, ať už některými montážními sekvencemi, či důrazem na opakování jistých jevů, především pohřbů.
Miki nechce být obhajobou Černákových činů, proti tomu se filmaři silně vymezují. Naopak obzvlášť v dnešní společensko-politicky neradostné době poukazují na potřebu ukazovat temná místa historie, aby se z nich společnost poučila. A než moralizovat, jistě je lepší natáčet snímky, které se snaží spíše pozorovat, dávat nějaký kontext.
Jenže už obsazení charismatického Milana Ondríka do titulní role vyznívá svým způsobem problematicky. Čtyřiačtyřicetiletý herec známý z filmu Veterán nebo Eva Nová je takřka o dvě dekády starší než Černák na začátku 90. let. A jeho posmutnělý, nečitelný pohled může být projekčním plátnem pro cokoli.
Film letmo načrtává pohled na muže, který se zprvu chtěl držet jistých pravidel a jen se postarat o rodinu, ať už to znamená cokoli. Okolnosti - jmenovitě hlavně nerozvážné činy jeho okolí - však spustily koloběh událostí, v nichž už problémy nešlo řešit jen tučnými obálkami.
Není zkrátka těžké si tohoto hrdinu lehce romantizovat, navzdory obludnosti činů a místy komické neohrabanosti slovenských gaunerů, kteří se své "řemeslo" učí za pochodu. Ale to celkem věrně vystihuje povahu doby, kdy kdokoli mohl být čímkoli, stačila rozhodnost či rovnou drzost.
Chvilkami se zdá, že Miro Šifra si z vězení odnesl především hezky zfilmovatelné historky o tom, jak Černák dorazil domů po divoké milostné chvilce na zadních sedadlech svého vozu v dámských kalhotkách. Nebo kterak Miki koupil bráchovi bavoráka, jakého má na Slovensku toho času snad jen premiér Vladimír Mečiar.
Jenže nakonec právě tahle směs komického buranství a celkově spíš posmutnělého tónu tvoří nejsilnější součást snímku, který jinak působí jen jako prolog. Tím ostatně je, drama končí uprostřed. Pokračování s názvem Černák, v němž už zločiny budou mít výrazně političtější rozměr, přijde do kin začátkem příštího roku.
Prozatím je tak na místy až moc zkratkovitém vyprávění pozoruhodné hlavně téma rodiny. Leckteré momenty mohou působit vypůjčeně ze slavných filmových opusů, jenže zároveň mají uvěřitelný lokální základ. Při některých scénách z více než třicet let staré minulosti lze snadno vzpomenout třeba na současné slovenské dokumenty o gastarbeiterech, kteří pendlují za hranice, protože v místním "jezedé" je žádná budoucnost nečeká. Z "Jednotného zemědělského družstva" už je sice dnes soukromý podnik odlišného názvu, ledacos ale na dědině zůstává podobně bezútěšné.
Proto je dobře, že u sousedů vznikl snímek, který nechce mluvit o bizarních figurkách a přízracích 90. let jen jako o reliktu specifického historického období. Miki Černák představuje postavu, jakou lze pochopit. A tím pádem se i zamyslet, kde začíná spirála, která končí mrtvolami zakopanými v lesích. A také nad tím, jak se minulost stále otiskuje v dnešku.
Film
Miki
Režie: Jakub Kroner
CinemArt, česká premiéra 22. srpna.
