Už tyto úvodní záběry snímku Lesní vrah, který od čtvrtka promítají kina, sugerují, že producent a scenárista Zdeněk Holý s režisérem Radimem Špačkem měli nemalé ambice. Dlouhé scény sice vyvolávají dusno a neklid, ale pozvolna. Za kamerou stojí Rumun Oleg Mutu, autor jedněch z nejlepších evropských dramat předminulé dekády 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny či Smrt pana Lazaresca. Jenže jak ukázal nedávný český snímek Hadí plyn, na němž se také podílel, přítomnost hvězdného kameramana nutně nevede k vynikajícímu dílu.
Tvůrci se - podobně jako autoři filmu Manželé Stodolovi o další dvojici českých sériových vrahů - rozhodli zbavit jakékoli životopisné omáčky a vrhají diváka přímo doprostřed dění. Výsledek je ovšem diametrálně odlišný.
Zatímco režisér Petr Hátle v Manželích Stodolových sledoval, jak se dva lidé žijící na společenském okraji zamotávají do dalších a dalších loupeží, násilí či vražd, Lesní vrah přihlíží zhruba poslednímu roku Kalivodova života. Ten zahrnuje jak zcela všední činnosti typu nákup ve večerce, tak i ty o dost méně běžné, například projíždění se linkou C pražského metra s pistolí zabalenou v novinách.
V případě Stodolových byl výsledkem dynamický film stojící na komplikované "toxické romanci" obou protagonistů, Lesní vrah se zaměřuje na relativně nahodilé scény ze života jednotlivce.
Autoři se odvolávají k minimalistické tradici kinematografie, pro niž se vžil termín vyprázdněná narace. O tomto stylu kladoucím důraz nikoli na vyprávění příběhu, jasné zvraty a pointy, ale spíše na pobyt diváka ve filmovém prostoru, z něhož musí odečítat a interpretovat drobné nuance možných významů, se začalo mluvit a psát v polovině nulté dekády. Tedy právě v době, kdy Kalivoda vraždil.
Zdálo by se, že právě pro zkoumání muže, který nikdy neobjasnil motivy svých vražd, může být podobná filmařská metoda nejvhodnější. Jenže tvůrci nepředkládají publiku neznámý svět s neznámým protagonistou. Naopak ukazují ty nejznámější informace: že byl Kalivoda ze středních poměrů, že měl deprese a sebevražedné sklony. A všichni víme, kam se děj bude ubírat.
Lze ocenit, že filmaři se nepokoušejí udělat z Kalivody monstrum. Příběh nadprůměrně inteligentního člověka, který vyhraje 320 tisíc korun v tehdy populární vědomostní soutěži Chcete být milionářem a koupí si za ně dvě pistole typu Glock 34, s nimiž se potuluje pražskou dopravou, by k podobnému ztvárnění mohl snadno lákat.
Zároveň ale tvůrci nejsou v minimalistické estetice nijak důslední. Ostatně režisér Radim Špaček, režisér dramat Pouta nebo Zlatý podraz, se k podobnému stylu nikdy příliš nehlásil. Klidný rytmus pozorování záhy naruší dlouhá pasáž z televizní soutěže, kde jsou tempo i žoviální přednes přizpůsobené tamním zvyklostem. Po tomto divném vytržení se autoři vrací k estetice nahodilých všedních scén ze života protagonisty, který občas chce zabít sebe, občas jiné, ale až do konce nenachází odvahu.
Protože však jde o reálný příběh, lze snadno nabýt dojmu, že Lesní vrah jen - obzvlášť na české poměry - formálně odvážným způsobem vykresluje známá fakta z Wikipedie. A tak například hrdina hraný Michalem Balcarem náhodně zastaví u krajnice pozdravit bývalého kolegu v uniformě, aby se divák dozvěděl, že dotyčný byl policista.
Kalivoda opravdu zůstává pro diváka až do konce záhadou. Ale jde o záhadu větší, tajemnější významově bohatší, než jakou byl pro publikum dobových zpráv?
Když jede v metru s glockem zabaleným do novin, vypadá jako schoulený nejistý chudák, co se bojí, že mu vypadne z ruky svačina.
V takových scénách kamera klade důraz třeba na dvojici řečnících chlapíků a protagonistu nechává kdesi v koutě mimo centrum pozornosti. Jindy na střelnici naopak Kalivoda udělá na majitele nastavujícího mu terč v podobě lidské postavy frajerské gesto, že na něj chladnokrevně střílí.
Je pozoruhodné, že v krátkém čase vzniklo hned několik tuzemských příspěvků k populárnímu žánru true crime a všechny se vzpírají konvencím. Seriál Metoda Markovič: Hojer i snímky Manželé Stodolovi s Lesním vrahem mají společné to, že nevykreslují sériové vrahy jako zrůdy či děsivé sociopaty, kterých se lze snadno zříci a jednoznačně je odsoudit.
Špačkův film na to jde nejradikálněji. Navzdory pozoruhodné práci kameramana Olega Mutua ale nakonec vykazuje nejméně jasnou koncepci. Vyobrazuje tenzi člověka, který byl mnohokrát blízko zmáčknutí spouště, ať už mířil kamkoli.
Filmový Kalivoda je tichý solitér, co mluví, jen když je to nutné, nezdraví a zprvu působí jako tichošlápek. Je za tím jeho postojem nedostatek sebevědomí, lehká duševní porucha, či prostě jen jisté pohrdání lidmi? Těžko říci. Ale stopáží velmi krátký snímek nám nakonec zase tolik prostoru pro toto bloudění mezi nabízejícími se významy neposkytne.
Film
Lesní vrah
Režie: Radim Špaček
Vernes, v kinech od 25. dubna.
