Scenárista Marek Epstein po loňském televizním snímku Klec s Jiřinou Bohdalovou a Kryštofem Hádkem pokračuje v drsném módu. Oproti předchozímu thrilleru se dvěma postavami zavřenými v jednom bytě je novinka Veterán spíše komorním dramatem. Společnou nicméně mají snahu vyprávět nemilosrdné příběhy nejednoznačných hrdinů. A také nedotaženost postav, která znemožňuje brát je jako jakkoli inspirativní příspěvky na dané téma.
Veterán, režírovaný Janem Hřebejkem, sleduje bývalého legionáře Martina, který se vrátil do Brna za rodinou i poklidnějším životem. Služba v legii mu přinesla plné bankovní konto i neklid v duši.
Martin prošvihl matčinu smrt, pokouší se usmířit se sestrou, najít vztah k synovci i ke švagrovi, který se rád napije. A také chce začít podnikat. Jenže ho pronásleduje temná minulost, ještě starší než těch 20 těžkých let u Francouzské cizinecké legie.
Charismatický Slovák Milan Ondrík dovede přesvědčivě ztvárnit komplikované protagonisty, což ukázal v hraných snímcích slovenského, původně dokumentárního režiséra Marko Škopa nazvaných Eva Nová a Budiž světlo. Čeští tvůrci na Ondríka ale nyní navalili obtížný úkol: hrát ve filmu, který divákům nedává mnoho indicií a atmosféru se nepříliš úspěšně pokouší vytvářet mezi řádky.
Martin se potuluje ulicemi Brna, popíjí jedno kafe za druhým, neboť - jak se dozvídáme později - si chce otevřít kavárnu s netradiční přípravou tohoto nápoje v arabském stylu. Při toulkách se dostane do potyčky se třemi muži, kteří kopou do mladíka na zemi. Martin si s nimi poradí s rutinou válečného vysloužilce.
"Vypnul jsem ho," poznamenává na policejní stanici, když se ho ptají, zda použil paralyzér. Tento slangový výraz pro uspání protivníka dobře nacvičeným chvatem je dobré si zapamatovat. Ve filmu se objeví ještě několikrát, v různých kontextech, a slouží jako metafora tvrdé skořápky a netečnosti muže, který je v jádru dobrák, ale neumí se pohybovat v normálním světě, neboť byl od 17 let žoldákem.
Ukáže se, že zachráněný mladík je synem místostarosty, a Martin se tak seznamuje s "povedenou" čtyřčlennou rodinkou, která chce zachránci poděkovat. Především pak s místostarostovou dcerou Sárou, jež v podání Marie Poulové sice studuje už druhou vysokou, ale ještě nikdy neměla vztah ani sex.
Od té chvíle se snímek pokouší obrušovat drsnou skořápku hlavního protagonisty a komorní drama prosvětluje romantickými situacemi, v nichž se sbližují dva v mnohém opační, přesto - každý po svém - pochroumaní a uzavření jedinci.
Veterán usiluje o moderní vyprávění. Pozvolna dávkuje informace, vyjadřuje se v jinotajích, nechává prostor pro nedořečenost. Jenže skoro ve všech těchto ohledech film drhne. Od neobratných metafor, kdy na hrdinu neúměrně dlouho prší digitální písek, přes křečovité dialogy po nevyrovnaný rytmus.
Místo pozvolného ponoru pod kůži hrdinů se odvíjí bezdějový snímek, v němž se hodně běhá, jezdí na kole či autem. Tyto činosti ale nevytvářejí svébytnou poetiku, jde prostě jen o aktivity vyplňující dění.
Epsteinův scénář nakonec říká tak málo, že divák nemá skoro žádný prostor si cokoli doplnit, cokoli si o postavách myslet. Chápe, že Martin chce začít žít normální život, najít klid, zahnat či napravit minulost. Ale to je vše.
Navíc mnohé scény, které mají postavy charakterizovat, působí spíš směšně. "Mohl bych tě vypnout," navrhuje Martin své milé po prvních neobratných intimních okamžicích, v nichž se projevuje, že byl dosud zvyklý spát hlavně s prostitutkami. Když Sáře vysvětlí, co znamená "vypnout", ona přikyvuje. Netradiční verze romantiky může pokračovat.
Je to jen jeden příklad scény, která by teoreticky mohla fungovat, ukázat třeba sbližování dvou nestandardních jedinců nestandardními způsoby. A právě v těch intimních scénách se Hřebejk nejvýrazněji projevuje jako režisér. Je vidět, že mu více svědčí dialogové scény a obecně dynamičtější interakce než pozvolné vyprávění pomocí mlčenlivých, všedních, bezdějových scén.
I tak se ty milostné chvilky stále pohybují na hraně uvěřitelnosti, vždy se objeví replika či jiný detail, který boří iluzi a nutí vidět nedotaženě napsaný a vymyšlený tvar.
Právě filmy tohoto typu musí stát na naprosté přesnosti. Tady nejde nic "okecat". Ale zatímco Martin neustále běhá, cvičí a ukazuje svou nejen fyzickou připravenost, zbytek filmu bez ustání kulhá. A působí podobně neohrabaně jako onen vracející se a na hrdinu pršící písek, ve kterém není ani zrnko poetičnosti či dramatičnosti.
Snímek je vystavěn jako předehra k posledním rádoby zdrcujícím, syrovým a bezútěšným 15 minutám, z nichž však má přesto vysvitnout naděje. I v tomto ohledu selhává. Nestojí na pozvolném budování napětí či nejistot, prostě jen diváky nechá dlouho tápat a pak jim v kvapu naservíruje finále, které skončí dříve, než se stihnou rozkoukat.
Během toho tápání by se u obrazovky mnohokrát hodila Martinova schopnost vypnout své blízké, aby byli ušetřeni utrpení. Naštěstí vždy existuje možnost vypnout televizor.
Veterán
Režie: Jan Hřebejk
ČT1, premiéra 9. února ve 20:10 hodin.
