Agentura AFP popisuje, jak do sálu přichází Davidova osobní restaurátorka Eleonora Pucci. Žena oblečená v džínech, bílém laboratorním plášti a ochranné přilbě vylézá na lešení postavené za sochou, aby Davida nejprve zblízka prohlédla a nafotila pomocí digitální zrcadlovky.
Dokumentace předchází samotnému čištění více než 500 let starého monumentálního ztělesnění lidské krásy, za nímž do florentské galerie vloni přišly přes dva miliony návštěvníků.
"Pokud bychom ji pravidelně nečistili, tak při bližším pohledu na soše uvidíte jemnou vrstvu prachu," říká ředitelka galerie Cecilie Hollberg. "To nejenže není hezké, hlavně to neodpovídá standardům péče, kterou zde dílům poskytujeme," dodává s tím, že pravidelné čištění Davida je v jistém ohledu "projevem úcty". Zároveň je ale podle ní třeba. V roce 2014 byly v Davidových kotnících objeveny praskliny, což mezi odborníky vyvolalo debaty, zda se dílo jednou nezhroutí pod vlastní váhou.
Mramorová socha vážící zhruba šest tun znázorňuje biblického Davida těsně před soubojem s Goliášem. Muž má vrásku na čele, naběhnutou žílu na krku, váhu přenesenou na pravé noze, přičemž realisticky vypracovaná šlachovitá ruka drží prak, z něhož mladý biblický pastýř a budoucí král David vrhne kámen a zabije jím pelištejského obra Goliáše. Ve druhém plánu socha symbolizuje statečnost nové florentské republiky a její sílu odolat mocnějším sousedním státům.
Bez doteku
Podle agentury AFP samotné čištění Davida v galerii probíhá pomocí malého přenosného vysavače, který má restaurátorka připnutý na zádech. Postupuje shora dolů, začíná tedy na lešení, aby dosáhla na vrchol pětimetrové sochy, a končí u nohou.
Opatrnými pohyby kartáčků a štětečků restaurátorka směruje částečky prachu k ústí vysavače, který se sochy nesmí ani jednou dotknout. Zvláštní péči vyžadují Davidovy kudrnaté vlasy, v jejichž zákrutech vznikají malé pavučinky. "Je to velmi jemná práce a vyžaduje naprosté soustředění. Sochu musíte prohlížet centimetr po centimetru," popisuje ředitelka galerie, podle níž by se jinak prach postupem času nahromadil a ubral mramoru na třpytu.
Právě takový šedivý závoj prachu byl z Davida odstraněn roku 2004, kdy naposledy prošel důkladnějším, zhruba půlročním restaurováním. Jeho součástí bylo použití minerálních roztoků, likvidace sulfátových usazenin pomocí skalpelu či odstranění skvrn způsobených plísněmi. V důsledku toho začaly být například žíly na Davidově pravé ruce viditelnější, stejně jako struktura samotného mramoru.
Zvolenou metodu restaurování, jež spočítala v omývání kamene speciálními bavlněnými zámotky napuštěnými destilovanou vodou, celulózou a vláknitým jílovým minerálem sepiolitem, však část odborníků kritizovala. Na protest tehdy rezignovala na funkci vrchní florentská restaurátorka Agnese Parronchi. Ta prosazovala "suchou" metodu, tedy čištění pomocí bavlněných kartáčků, štětců a kůží.
Dnes výskyt nečistot na soše významně pomáhá redukovat vzduchotechnika, regulující teplotu i vlhkost vzduchu v místnosti. Přesto čištění sochy každé dva měsíce zabere minimálně půl dne, dodává agentura AFP.
Ve větru a dešti
Davida, vytesaného v letech 1501 až 1504 z jediného bloku bílého mramoru a podobou navazujícího na antiku, Michelangelo odhalil za velkého zájmu veřejnosti u vchodu do florentského Palazzo Vecchio na ústředním náměstí Piazza della Signoria.
Mistrovské dílo dokončil ve věku 29 let. Postavu pojal tak, jako by byla skryta v mramorovém bloku, který sochař opracovává. Úkol, jejž si uložil, znamenal pouze odstranit kámen, který v sobě postavu ukrývá.
David na florentském náměstí stál až do roku 1873, kdy byl přesunut do Akademie krásných umění. Na původním místě, kde strávil více než tři století, jej od roku 1910 připomíná kopie.
Při dávných bouřlivých nepokojích byla soše uražena ruka, která se na více místech rozlomila. V novém tisíciletí pak média informovala o nálezu prasklin v Davidových kotnících. Socha je vytesaná z mramoru, který se po čase začíná drolit. Hmotnost 5,5 tuny a zužující se spodní část představuje pro kámen nadměrnou zátěž. Praskliny se objevily také na dříku u pravé nohy, o nějž se socha opírá a jenž jí dodává potřebou stabilitu.
Dle odborníků Davidovi uškodilo, že byl tři staletí vystaven větru a dešti na florentském náměstí. Praskliny restaurátoři vyplnili sádrou.
Kopie stojící na florentském náměstí zdaleka není jediná. Další repliky Davida se nacházejí všude možně po světě, mimo jiné v Kodani, Marseille, Sao Paulu či Las Vegas. Jak napsala agentura ČTK, právě kvůli četnému kopírování sochy se florentská galerie v jednu chvíli začala dožadovat spravedlnosti. V roce 2017 tamní soud s platností pro celou Evropu zakázal používat zobrazování díla pro komerční účely bez souhlasu domovské galerie. Všechny firmy, které chtějí užít reprodukci Davida, tak musí zaplatit příslušný poplatek.
"Je ale velmi obtížné to uhlídat," připouští ředitelka galerie Cecilie Hollberg. Jen ve Florencii působí spousta prodejců suvenýrů, kteří pravidlo nedodržují.
Florencie a Řím
Michelangelo Buonarroti žil v letech 1475 až 1564. Byl vrcholným renesančním malířem, architektem, projektantem i básníkem, sám ale dokonalejší uměleckou formu spatřoval v sochařství.
Narodil se v Caprese poblíž Arezza, avšak záhy se jeho rodinným domovem stala Florencie. Umělecké školení získal v dílně Domenica Ghirlandaia a studiem antického sochařství v bohatých medicejských sbírkách.
"Se zákony anatomie se nespokojil takříkajíc z druhé ruky, z antického sochařství. Začal sám bádat v oblasti anatomie člověka, pitval těla a kreslil podle modelu, až mu lidská postava už neskrývala žádné tajemství," napsal o něm kunsthistorik Ernst Gombrich.
Podle něj se Michelangelo s neuvěřitelnou cílevědomostí snažil vyřešit problém lidské postavy. "Síla jeho koncentrace a vynikající paměť byly tak mimořádné, že brzy neexistovala žádná póza nebo pohyb, které by nedokázal nakreslit," uvedl Gombrich.
Mocný vladař Lorenzo Magnifico si záhy všiml talentu mladého umělce a začal jej podporovat. Dnes je Michelangelo s Florencií spjat prostřednictvím mnoha významných děl vytvořených jak pro Mediceje, tak pro republiku a soukromé objednavatele. Právě sochu Davida si u něj objednala přímo Florentská republika.
Druhým významným působištěm umělce se stal Řím. Mezi zakázky, které v papežském sídelním městě dostal, patří sousoší Piety ve svatopetrské bazilice, přestavba vatikánského chrámu, proměna Kapitolského náměstí či náhrobek papeže Julia II. A především malířská výzdoba stropu Sixtinské kaple, která mu zabrala čtyři roky. Osamělá práce na této fresce byla psychicky i fyzicky vrcholně náročná. Michelangelo tvořil vleže na lešení, barvy mu kapaly do očí.
1000 metrů čtverečních velkou fresku zahrnující biblické události od počátku vesmíru až po potopu a archu Noemovu rozdělil na devět polí, přičemž plochu zaplnil 343 postavami.
Známý je například výjev, kdy se Bůh - nesen a podpírán anděly, zahalen do širokého a majestátního pláště, vzdouvajícího se ve větru jako lodní plachta a naznačujícího lehkost i rychlost - blíží k Adamovi a nataženým prstem vlévá do jeho paže život. "To, jak Michelangelo dokázal vytvořit z doteku Boží ruky střed a ohnisko obrazu a znázornit myšlenku všemohoucnosti díky lehkosti a síle tohoto gesta stvoření, je jedním z největších zázraků umění," konstatoval kunsthistorik Gombrich v také česky vydané knize Příběh umění.
Michelangelo, jenž měl přitom složitý vztah k církvi a víře, malbu veřejnosti představil v roce 1512.
O čtvrtstoletí později se do Sixtinské kaple vrátil, aby na oltářní stěně vytvořil fresku s námětem Posledního soudu a udělal tak pomyslnou tečku za biblickým příběhem. Dílo na ploše "pouhých" 226 metrů čtverečních se stalo jakýmsi Michelangelovým zúčtováním se světem. Vznášejí se v něm světci, andělé i shluky nahých těl. Umělec tu mimo jiné zanechal autoportrét - svou tvář dal stažené lidské kůži v rukou svatého Bartoloměje.
Autor sklízel mimořádný obdiv, byl uznáván jako jeden z nejlepších mistrů své doby. Právě k fresce v Sixtinské kapli už za jeho života mířili takřka všichni umělci pobývající v Římě, aby kopírovali slavné postavy a později inspiraci využili ve vlastní práci.
Češi mají k Michelangelovi vztah mimo jiné díky rozsáhlému historickému románu Kámen a bolest od spisovatele Karla Schulze z roku 1942, jehož součástí je i líčení tvorby sochy Davida.
