Impresário oslovený jakýmkoli dvorem musel pochopit a rozvinout to zásadní: vládu oslavit a hlavně jí dodat legitimitu. A tak během let byly pro takové úkoly najímány osobnosti jako Gianlorenzo Bernini v Římě, Giuseppe Arcimboldo na Pražském hradě císaře Rudolfa II. nebo počátkem 18. století na stejném místě malíř Jan Ezechiel Vodňanský.
Ludovico Sforza si vybral muže, který do Milána původně přišel jako hudebník. Na lyru, vlastnoručně sestrojenou ve tvaru koňské hlavy, hrál opravdu znamenitě. A k tomu zpíval tak, že to i lstivého a nekompromisního válečníka dojímalo. Zpívající autor, jménem Leonardo di ser Piero da Vinci, ovšem tvrdil, že svede i leccos jiného. A Sforza ho pověřil organizací svých dvorních her.
Leonardo si osvojil pozice scenáristy, režiséra, kostýmního výtvarníka, hudebního skladatele a choreografa, nejvíc ze všeho se však věnoval scénografii. Právě v ní uplatnil jak své umělecké cítění a bezbřehou představivost, tak rigorózní vědecké postupy. Mnoho času věnoval snění, ale když přišlo na to, vysněné uskutečnit, nebyla mu žádná maličkost dost maličká - třeba komparzisty představující divochy pedantsky učil, jak si mají správně zavázat bederní roušky.
Spektákly nazvané Maškarní ples planet nebo Plutonův ráj diváky doslova okouzlovaly. Jak by ne, když se v nich otáčela jeviště, otevíraly rozlehlé kupole plné zářících hvězd, rotovaly všechny známé planety, pobíhala exotická zvířata, létali andělé, Ctnosti, Grácie. A samozřejmě v době triumfující renesance už nezbytní antičtí bohové, pronášející veršované chvály na adresu vybraných členů milánského dvora a poté se měnící v oblaka zlatého prachu.
Milánský pobyt přinesl Leonardovi největší slávu jeho života. Mistr k tomu přispěl lecčím, v neposlední řadě i tím, že byl prostě krásný. Na rozdíl od takového Michelangela - nerudného introverta usínajícího v kalhotách, které nosil v práci - konverzoval rád a vtipně a oblékal se elegantně; v paměti současníků nadlouho zůstala jeho růžová tunika, zkrácená ke kolenům. Přestože jako nemanželský syn, vegetarián, levák a homosexuál patřil mezi různé menšiny, žádnými "mindráky" rozhodně netrpěl. A přehnanou skromností už vůbec ne. Když před příchodem do Milána napsal Sforzovi sebedoporučující dopis, nabídl mu sestrojení pontonů, válečných lodí i vozů opatřených kosami, proti nimž nemělo být obrany, i "krásných a užitečných kanonů". Nic takového dosud (ani později) nesestrojil, nepochyboval ovšem, že by to dokázal. Holedbal se i svými kompetencemi architekta a sochaře. Až docela nakonec, skoro jako poznámku pod čarou, uvedl následující: "Umím i malovat."
Leonardovi zlatí koně, pokrytí šupinami nabarvenými jako oka pavích per, přicválali, ohromili, odcválali. Prolomili se do krátké přítomnosti, nezadržitelně se proměnivší v minulost; zmizeli beze stop. Proč si tedy Leonarda di ser Piero da Vinci máme dnes, kdy od jeho smrti uplynulo 500 let, připomínat?
Jistě i kvůli tomu, co podle svých slov "taky uměl", tedy jeho obrazům. Zachovalo se jich méně než 20, a přece jsou mezi nimi ty, které nás už 500 let oslovují, dojímají, navazují s námi rozhovor. Cítíme, že nám umožňují sdílet své lidství přes omezené hranice našich životů. Mona Lisa je v pařížském Louvru věčně obklopená příchozími z celého světa a k 15 minutám návštěvy nástěnné malby (ne, není to freska) Poslední večeře v refektáři milánského kláštera Santa Maria delle Grazie je nutné objednat se měsíce předem.
Fascinující jsou ale také Leonardovy neikonické obrazy, jmenovitě dílo zvané Klanění tří králů. A to navzdory tomu, že je nedokončené. Objednali si ho mniši z kláštera San Donato a tehdy devětadvacetiletý malíř zahájil práci důkladnou přípravou přesného perspektivního plánu. Dohotovil nicméně jen podmalbu na bílém podkladu. I z té se rozlévá krása v pyramidě diagonál pevně vetknuté Matky Boží a její klid, obraz přesto působí rušným, lomozným dojmem.
Má přes šedesát postav, vesměs zmítaných emocemi: klanějící se králové, mladíci, starci, koketní i zkroušené ženy, dělníci pracující na obnově dávného chrámu, rolníci, filozofové, válečníci na zbrocených koních. Ti všichni, každý po svém, se diví. Kdo by se taky nedivil, dozvěděl-li se právě, že děcko na ženině klíně je Bůh? Klanění tří králů je tedy hlavně zobrazením lidského údivu. Okamžik v čase, s jakým v mnohem pozdější epoše tak bravurně pracoval Caravaggio, a přitom výjev nadčasový. Neméně než Bůh je tu přítomen i člověk, stvořený k božímu obrazu a vyvolený ke spoluvytváření světa. Zjevení člověka… Renesance ve svém nejvlastnějším smyslu.
Vytvořit obraz světa? Leonardo jako fantasta, umělec a vědec-konstruktér zároveň byl přesvědčený, že takový úkol vyžaduje naprostou dokonalost. A k té mu na rozpracovaném díle vždy něco chybělo nebo přebývalo. A to ho ponoukalo k dalšímu přemýšlení. Nakonec při všem svém sebevědomí možná došel k poznání, že díla s tak nesmírnou ambicí se prostě zhostit nedokáže. A tak tenhle příběh vypravuje o nevídané tvůrčí poctivosti a pokoře. V souvislosti s Klaněním tří králů se v odborné i populární literatuře se slovem "nedokončený" často pojí i výraz "bohužel". A co když je to jinak, co když právě ta nedokončenost je tím nejvíce vzrušujícím? Zve nás do probíhajícího děje, k rozhovoru, který není ukončený a k němuž můžeme přidat svou vlastní představivost.
A pak ještě něco: Fantasta, umělec i vědec v jedné osobě by na otázku, čím se cítí být především, sotva dokázal odpovědět a patrně by jí ani nerozuměl. V tom měl mnoho společného s jinými renesančními mistry. Třeba Filippo Brunelleschi byl vyučeným zlatníkem. A přece dostal a splnil zakázku na architektonické dílo par excellence, zbudování kupole florentského kostela Santa Maria del Fiore. A malíř Piero della Francesca se nenaučil netriviálním zákonům lineární perspektivy nebo výpočtu zlatého řezu u matematiků, to matematici se chodili učit k němu; byl mezi nimi i Luca Paciolli, později autor proslulých matematických děl. Leonardo šel ale mnohem dál. Jak dosvědčují jeho zápisky, nad nějakým jevem užasl takřka denně a stejně často si ukládal jeho tajemství rozluštit. Současný Leonardův životopisec Walter Isaacson, jehož knihu vloni v českém překladu vydalo nakladatelství Práh, například zmiňuje mistrův úžas nad datlem, který buší zobákem do kmene s takovou silou, že jeho hlava dostává rány desetkrát větší, než by zabilo dospělého člověka. Vytušil, že do hry by mohl vstupovat ptákův jazyk, a tak si uložil prozkoumat to. Mistrovy deníky, a to se jich zachovala jen půlka, svědčí o nespočtu takových případů. "Proč vlastně zíváme?" zapsal si například. Nebo: "Šlo by zkřížit varhany s houslemi?"
Žijeme ve věku, který sice občas rituálně zavolá po interdisciplinaritě, ale kde je jí konec? Ve stále radikálněji uplatňované dělbě práce se stáváme tím, co němčina trefně označuje výrazem "fachidiot". Nejenže není nikdo, kdo by zvládl mnohé obory, dávno nejsou ani ti, co by plně zvládli jediný obor. Ano, dělba práce je nepochybně jednou z příčin efektivity a v posledku prosperity naší doby, ale ve vnímání všebarevného, nesčetnými vazbami protkaného světa jako celku a jeho záhad nás ochuzuje. Abychom zvládli jedno, často rezignujeme na porozumění všemu ostatnímu. A to nám bere schopnost užasnout. Ta nám přitom byla vlastní, jak ostatně ukazuje kterékoli dítě. A proto zeptá-li se nás syn nebo dcerka "Co dělá vítr, když nefouká?" nebo příslovečné "Prdí hadi?", oslavme Leonardovo výročí tím, že je neokřikneme. Jinak bychom v nich možná přiškrtili příští Leonardy a docela určitě stvoření, která ještě umí žít. Protože to bez údivu pořádně nejde.
Autor je textař, spisovatel a bývalý prezidentský kandidát.
