Herec Bradley Cooper před pěti lety svým režijním debutem Zrodila se hvězda dokázal, že má větší ambice než jen opakovaně usilovat o hereckého Oscara, na něhož byl už nominován čtyřikrát. Jeho prvotina se stejně jako novinka Maestro soustředila na milostný život hudební hvězdy a stinné momenty, které přináší sláva či status hudebního génia.
Po fiktivním country zpěvákovi Jacksonu Maineovi nyní Cooper - jako představitel hlavní role, režisér i spoluscenárista - věnoval celý film jedné z největší hudebních osobností 20. století. Vyhýbá se pompě, ale také mnoha klíčovým věcem.
Snímek zdánlivě začíná ve chvíli, kdy se Leonard Bernstein dostal na výsluní. A jeho záskok u Newyorské filharmonie roku 1943, stejně jako pozdější angažmá, kdy byl v letech 1958 až 1969 jejím šéfdirigentem, nepochybně odstartovaly velkou kariéru. Plnou přednášek, večírků, politických proslovů, účasti v televizních talkshow. Charismatický skladatel popularizoval klasickou hudbu, k obrazovkám přitáhl miliony diváků a cyklem Koncertů pro mladé publikum podporoval kolegy.
Jenže na začátku byl Bernstein především nadějným skladatelem. První symfonii, žánr tehdy očekávaný od každého aspirujícího komponisty, složil pod názvem Jeremiáš v roce 1942. Následně se zapsal do dějin muzikály On the Town a West Side Story. Skladby jako New York, New York z On the Town v rytmu jazzu a s pomocí luskání prstů hovořily o neurózách poválečného předměstí a staly se součástí americké kultury.
Angažmá u Newyorské filharmonie nebylo počátkem kariéry, jak naznačuje film, ale osudovým rozhodnutím, které silně negativně ovlivnilo Bernsteinovu skladatelskou dráhu. Novinář Alex Ross jej v knize Zbývá jen hluk přirovnává k prezidentovi Johnu Fitzgeraldu Kennedymu: oba úspěšně absolvovali Harvardskou univerzitu, oba museli překonat v jednom případě rusko-židovský, ve druhém irský původ, oba dosáhli úspěchu, oba měli svá sexuální tajemství a oba byli předmětem kritiky, zda je za jejich charismatem skutečný potenciál, či zda ho promarnili.
Režisér, scenárista a představitel Bernsteina Cooper se však v novince soustředí především na rodinné a sexuální vztahy. Jeho drama vykresluje hlavně Bernsteinovo soužití s manželkou Felicií Montealegre, začínající herečkou, kterou ztvárnila Carey Mulligan.
Po úvodních černobílých pasážích z období 40. a 50. let se film přesouvá do barevné reality počátku sedmé dekády. A sleduje, jak Bernsteinův rodinný život i nálady ovlivňuje dirigentova touha po společnosti. Včetně společnosti mužů, s jejichž sexuální náklonností se přinejmenším před svojí ženou v této fázi vztahu příliš netajil.
Cooper se spoluscenáristou Joshem Singerem napsali vkusné, uměřené drama. Často distancovaně hledí na vzestupy a pády umělce potýkajícího se s rozkolem, který je v branži tak častý, až se z něj v žánru životopisných filmů stává trochu klišé - génius potřebující svobodně tvořit versus břímě rodinného života a další společenské konvence.
Maestro se vyhýbá přepjatosti, ale také konkrétnosti. Pracuje s dějovými výpustkami, často nechává postavy hovořit a scénu snímá v tak velkém celku, že u toho protagonisty nevidíme. Nebo jen naznačí napětí, například když v jedné scéně Bernstein vyjde ze dveří a hledí směrem naznačujícím, že musí přijít protizáběr - aby bylo jasné, z čeho plyne tenze v jeho tváři. A ten protizáběr nepřijde.
Jenže těmito režijními rozhodnutími jako by Cooper tak trochu vynechal samotného Bernsteina, jako by točil univerzální drama o peripetiích talentovaného umělce.
Klíčová scéna přichází někdy ve třetině, když Bernsteina pro účely knihy zpovídá novinář. Vyzdvihuje jeho úspěchy, ať už Koncerty pro mladé publikum nebo cyklus přednášek Omnibus, které oslovily miliony diváků. Zmiňuje, jak West Side Story změnila americký muzikál. A dodává, že spíše než těmto životopisným faktům chce věnovat prostor tomu, jak se skladatel a dirigent cítí.
"Mám pocit, že svět je na pokraji kolapsu, tak se cítím," odpovídá Bernstein. A rozhovoří se o nedostatku tvořivosti, který prostupuje společností, stejně jako o vlastních chmurných stavech. "Mám pár faktorů, které mě zachraňují," dodává záhy. "Mám rád lidi. A mám rád hudbu. Miluju ji tak moc, že mě drží při životě, i když jsem v depresi." Poté poznamenává, jak lidi miluje tak moc, až mu neustálá potřeba být jimi obklopen brání v komponování.
Je to taková poznámka na okraj. Přitom jde o klíčové téma v protagonistově životě. Umělec, jenž stvořil pozoruhodné, dnes již klasické, ale tehdy moderní kusy americké kultury, po angažmá v Newyorské filharmonii tvořil jen sporadicky. Zůstal sice skvělým interpretem hudby druhých, na dřívější skladatelské úspěchy už ale nenavázal.
Když v jedné z pozdějších pasáží snímku Bernstein při zkoušení čtrnácté symfonie Dmitrije Šostakoviče promlouvá k publiku o smrti a maximě, která umělci velí zůstat svobodný, z kontextu se zdá, jako by hovořil o svazujících okovech rodiny. Neboť právě bolestivý, přesto do poslední chvíle tolerantní vztah manželky k dirigentovým eskapádám, k nepřítomnosti u rodinné večeře i na tak významné svátky jako Den díkůvzdání, je ústředním tématem filmu.
Cooper v dalším hereckém výkonu aspirujícím na Oscara ztělesňuje člověka žijícího pod tlakem, mimo běžné vnímání ostatních, jejichž životy prochází jako destruktivní síla, byť schopná velkých citů.
Herec umí předat bolest člověka, jenž je obklopen druhými, a přitom bojuje se samotou uvnitř. Některé scény o tom mluví až doslovně - když hrdina sedí, doslova v obležení obličejů, podává tác s kokainem komusi nahoře a poznamenává, že se mu prášek z cizího nosu sype zpět na hlavu.
Vzniklo obzvlášť na poměry Netflixu soudržné životopisné drama, které nebude bez šancí na Oscary. Jakkoli se v něm vyskytuje spousta působivých scén, celou dobu jako by zároveň zapomínalo na protagonistu. Ten se až do konce upíná na pozornost mladíků z branže, o nichž hovoří třeba jako o "svých malých leprechaunech". A když ho poslední scéna nechává uvězněného v samotě přeplněného tanečního parketu, jímž duní synthpopový hit Shout projektu Tears for Fears z 80. let, nemůže být příznačnějšího závěru.
Tento finální "výkřik", jak zní překlad názvu písně, je intenzivní, oplývá jasnou symbolikou, přesto - jako celý film - končí u poněkud zaměnitelného, byť třeba vizuálně uhrančivého zachycení bolestivého života umělce.
Na skutečnou bolest pramenící třeba z toho, že skladatel toužící v 50. letech reformovat hudební divadlo a neváhající připodobňovat situaci k té před příchodem Mozarta nakonec opustil své tvůrčí cíle, by asi v hollywoodském vyprávění nebyl prostor. Koho by zajímalo něco tak nudného jako dějiny hudby 20. století.
Proti životopisným snímkům často nejvíce brojí ti, kdo detailně znají osudy portrétovaných a rádi se rýpou v odklonu od skutečnosti. Maestro možná naopak může být pro znalce celkem vkusným doplňkem k čistě muzikálním Bernsteinovým osudům, neboť si výpustky a nedostatek kontextu zaplní sami. Pro běžného diváka se ale film po úvodních černobílých a místy podmanivých výjevech snadno může s příchodem barvy a pozdního období Bernsteinova života proměnit v poněkud netečnou podívanou o trampotách jednoho velikána.
Film
Maestro
Režie: Bradley Cooper
Film je k vidění na Netflixu.
