Scenárista Petr Hudský a režisér Karel Janák už se ve specificky českém žánru štědrovečerní pohádky dopustili poměrně divokých kejklí. Ve snímku Princezna a půl království z roku 2019 se pokusili otočit zavedené principy naruby a děj rovnou začali zabitím draka. Předloni zase pohádku Jak si nevzít princeznu odstartovali rovnou svatbou a navíc chtěli žánr oživit fantaskním motivem cestování v čase. V obou případech tvrdě narazili na limity vlastního děravě vytvořeného světa.
Po loňské, vážněji pojaté a teprve na Boží hod vysílané pohádce v režii Petera Bebjaka Krakonošovo tajemství - čerpající z lokálních pověstí - se letos vrátil tandem Hudský-Janák. Už s poněkud tradičněji vyprávěným kouskem.
Nový snímek, jejž na Štědrý večer vysílala Česká televize a zpětně ho lze vidět v iVysílání, začíná celkem sympatickou akční eskapádou. Zloděj se střetne s "kolegyní", která ho o lup připraví. A poté při běhu městem narazí na potulného umělce, který se tak trochu omylem stane členem tohoto "gangu". Svérázná partička však nakonec končí na dně rybníka a záhy už jejich dušičky putují ke svatému Petrovi. Ten je nicméně nehodlá pustit ani do nebe, ani do pekla, dokud mu v dané lhůtě nedonesou ukradený a nyní ztracený klíč.
Že je to nějaké povědomé? Ano, rámec poněkud připomíná výpravnou pohádku Jiřího Stracha Anděl Páně. A Klíč svatého Petra se slavnějšímu předchůdci podobá také v nevěrohodném, jalovém vykreslení křesťanských motivů nebo postav. Chování a motivace svatého Petra jsou zcela podivné, nedávají jiný valný smysl, než aby mohla pohádka ubíhat dál, až zdárně doběhne do konce.
Nutno ale přiznat, že tentokrát tvůrčí dvojice cimrmanovsky nebloudí v zákrutách zašmodrchané zápletky. Jasným středobodem dění se stává místní zámek, kde je zrovna princezna na vdávání. V "nabídce" se však nachází pouze dvojice nápadníků, neboť pan král v podání Petra Nárožného je typický pohádkový popleta a vše má pod palcem prospěchářský kancléř se ženou, které hrají David Novotný se Sabinou Remundovou. Jejich jedinou motivací je dostat právě se navrátivší, velmi dobře vzdělanou princeznu ztvárněnou Sárou Korbelovou co nejdál od místní pokladny, kterou vytrvale rozkrádali.
Rozdílnou motivaci mají také nápadníci, z nichž ani jeden není šlechtic. Místní vodník zpodobněný Lukášem Příkazkým se dělá vévodou z čisté lásky k princezně, druhý "baron" Tobiáš hraný Filipem Březinou je ve skutečnosti jedním z trojice výtečníků, které svatý Petr poslal pro svůj klíč. Ten se ovšem momentálně stal kořistí a oblíbenou hračkou královského pejska.
Hrad se tak stává kolbištěm, kde se musí stát další loupež, tentokrát už pro dobrou věc, a kde zároveň dochází k několikerému vzplanoutí citů. Tobiáš, jenž se k celé záležitosti s klíčem a dvojici zlodějů přimotal náhodou, zahoří láskou k princezně. A také podvodníci Vilém s Emílií, které hrají Mark Kristián Hochman a Berenika Kohoutová, si mezi vzájemným hašteřením začínají přicházet na chuť.
Spojení loupežnických eskapád s propukáním vzájemných náklonností funguje docela dobře. Bohužel chemii a jiskření mezi protagonisty neustále narušuje neschopnost scenáristy Hudského posouvat děj dopředu uvěřitelně. Jako motor vyprávění slouží trojice úkolů, kterou nápadníkům zadávají zištný kancléř s chotí.
David Novotný a Sabina Remundová se předvádějí v pitvoření, aby dostáli tuzemské maximě, že zlo je v domácích pohádkách nikoli děsivé, ale jen připitoměle groteskní. Uprostřed chichotání a přehrávání zadávají úkoly natolik nesmyslné, vedené touhou zbohatnout, že na základě jejich splnění by mohl provdat princeznu opravdu jen blázen.
Přesto jde o výrazně lepší pohádku než ty dvě předchozí od dua Hudský-Janák. Protagonisté dostávají více prostoru, lze jim fandit a přát. Akorát opět není příliš dobré přemýšlet nad tím, jaká pravidla vládnou v místním světě.
I kdybychom se povznesli nad neustálé, rádoby vtipné pitvoření několika postav, jen těžko se domýšlet, podle jakých božských zákonů se řídí sám svatý Petr.
Snímek sice uděluje mravní lekci v podobě faktu, že hříšníci se polepší na základě vlastních dobrých skutků v podobě nezištných činů, kdy více myslí na ostatní a méně na vlastní prospěch. Jenže zároveň je svatý Petr po většinu času nabádá, aby mu ztracený klíč sehnali jakýmikoli prostředky. Ale on i ten Petr bude docela popleta, protože na začátku se z nějakého důvodu nepodíval do knihy hříchů. Kdyby to udělal, většina příběhu by se nemohla odehrát.
Tento fenomén přihlouplých postav křesťanské věrouky je asi neodmyslitelným koloritem českých pohádek. Za minulého režimu to bylo pochopitelné, zesměšnění církve bylo součástí agendy. V současném ateistickém Česku je to zjevně stále v módě. Natočit karikaturu Boha ostatně nevadilo ani Jiřímu Strachovi, který se přitom k víře aktivně hlásí.
Člověka tak jenom napadá, zda by nebylo lepší se na biblické motivy vykašlat a raději se naučit vyprávět zcela smyšlené, leč uvěřitelné fantaskní příběhy pro děti a mládež. Možná by se dnešní školáci bez postav dobráckých pomatených apoštolů obešli.
Klíč svatého Petra je pohádka uvízlá někde na půli cesty. Za řadou sympatických scén, jež mísí dobrodružství s city, je podobně dlouhá řada otazníků, které neumožňují si pohádku upřímně užít.
Opět se naplňuje dlouhodobé prokletí žánru, který může jen obtížně natáhnout klasické příběhy podle Karla Jaromíra Erbena či Boženy Němcové na celovečerní stopáž. Hudského a Janákova snaha modernizovat staré známé prvky končí u zamotaného scénáře, který postavám i divákům hází klacky pod nohy. Autoři bloudí o poznání méně než ve svých předchozích dvou štědrovečerních pohádkách. Výsledek je ale stále především rozpačitý.
