Kniha Zbývá jen hluk nás učí otevřít uši vážné hudbě

Karel Veselý
21. 2. 2012 9:00
Vychází oceňovaná kniha o klasice 20. století
Alex Ross
Alex Ross | Foto: Guardian.co.uk

Recenze - Podle rozšířeného stereotypu přebývá moderní vážná hudba ve věži ze slonoviny, v níž si skladatelé kutí své experimenty zcela nepochopitelné běžnému posluchači. Vyvrátit tento poněkud úzkoprsý pohled se snaží kniha amerického publicisty Alexe Rosse nazvaná Zbývá jen hluk, která vychází v českém překladu čtyři roky poté, co vzbudila senzaci v angloamerickém světě.

V Rossově podání se komplexní a těžko přístupný svět „klasiky" 20. století mění ve vzrušující bojiště idejí hudebních inovátorů, na jejichž bedrech z velké části stojí i současný pop. Místo géniů odtržených od běžných starostí jsou v ní skladatelé představeni jako lidé se svými slabostmi, pohnutými historickými osudy a především ambicemi vyjádřit svojí hudbou něco dosud neslyšeného. Od příběhů Strausse a Stravinského přes Schoenberga až k Pärtovi nebo Johnu Adamsovi roste obraz století, jehož hudba byla stejně radikální a neklidná jako dějiny, které ji zrodily.

Foto: Aktuálně.cz

Název bezmála šestisetstránkové publikace je inspirován posledními slovy Hamleta „... a zbývá jen ticho" a slouží jako úvod do polemiky s těmi, kteří považují soudobou vážnou hudbou za nepochopitelnou či kakofonickou. Bez přehánění lze říci, že Ross své současníky učí znovu poslouchat díla klasiků, jejichž odkaz je často zdeformovaný obrazem vážné hudby jako umění na hraně posvátnosti.

Kakofonické 20. století

Ross píše o klasice 20. století populárně, ale nikoliv populisticky. Hudební redaktor prestižního týdeníku The New Yorker nesklouzává do dryáčnického či heroického jazyka životopisců slavných osobností ani nezaměňuje život a umělecké dílo - hudba je u něj pořád na prvním místě, byť ji zasazuje do širšího kulturního kontextu.

Kniha nemůže začít ničím jiným než skandálními premiérami opery Salome od Richarda Strausse v roce 1906 a o sedm let pozdějším prvním uvedením baletu Svěcení jara Igora Stravinského. Atonalita, disonance a rytmy prosvítající pod spořádanou slupkou staré tradice evropské harmonie jsou předzvěstí hroutících se historických jistot a neklidu, který brzy uvrhne svět do dvou ničivých válek.

Karlheinz Stockhausen
Karlheinz Stockhausen | Foto: Aktuálně.cz

Literárně nejpůsobivější je celkem pochopitelně prostřední část popisující hudbu uprostřed 2. světové války a bezprostředně po ní. Z Šostakovičovy velké hry se Stalinem i Straussovými námluvami s Hitlerem mrazí v zádech, ale Ross své hrdiny neodsuzuje - jen vysvětluje pozadí jejich činů. I ti největší géniové, kteří zatvrzele odmítali být spojováni s nějakou ideologií - jako třeba Sergej Prokofjev - jsou nakonec chyceni v strašlivé pasti, kterou na ně 20. století nachystalo.

A když během druhé poloviny studené války začne toto ideologické sevření polevovat, je už vážná hudba odsunuta na okraj zájmu svými mladšími a dynamickými příbuznými, jako jsou jazz a rock, kteří si od ní často vypůjčují, ale málokdy vrací zpět. Pro Rosse je to přirozená výměna idejí: v jedné z posledních kapitol si dává práci a stopuje vlivy, které má vážnohudební avantgarda na alternativní rock, hip hop i elektronickou taneční hudbu. Nakonec ve své nové knize - loňském sborníku esejů Listen To This - skáče Alex Ross plynule mezi klasikou, jazzem a Radiohead či Björk.

Alex Ross
Alex Ross | Foto: Aktuálně.cz

Právě rozpojení těchto dvou tradic je možná důvodem, proč se dnes na vážnou hudbu pohlíží s takovou nedůvěrou. To už je ale téma na jinou knihu - třeba tu, kterou před třemi lety napsal britský publicista David Stubbs pod názvem Fear of Music. V podtitulu si klade otázku, proč lidi bere Rothko, ale nebere Stockhausen, na kterou odpovídá: Hudba je abstraktnější než výtvarné umění a před Stockhausenovými kakofoniemi (které ve skutečnosti tam úplně kakofonické nejsou) nelze tak snadno zavřít uši.

Splácení dluhu

Čtivý a barvitý jazyk Alexe Rosse přímo vybízí k poslechu popisovaných děl, proto se jako fantastický nápad jeví extenze knihy do virtuálního prostoru. Na oficiálním webu je k nalezení velmi podrobný zvukový průvodce rozdělený do jednotlivých kapitol s komentovanými ukázkami. Stránkování odpovídá americké verzi knihy, ale zorientovat se je velmi jednoduché.

John Cage
John Cage | Foto: Aktuálně.cz

I s tímto technologickým vylepšením může Zbývá jen hluk sehrát pro laika velmi pozitivní roli při objevování velké tradice moderní vážné hudby. A tady je třeba dodat, že překlad je snad ještě důležitější v českém prostředí než v tom americkém či západoevropském, kde v knihovnách na toto téma není takové pusto.

Význam soudobé hudby je u nás ještě marginálnější než v zahraničí, byť se o splacení dluhů na tomto poli výrazně snaží festivaly jako Ostravské dny, Contempuls či brněnská Expozice nové hudby (letos 8.-11. března) nebo časopis HisVoice, jehož tým se nedávno podepsal na vydání klíčové primární literatury ke studiu avantgardy - knihy SILENCE od Johna Cage.

K úspěchu Zbývá jen hluk přispívá i jistý překlad Petra Kopeta. Přelomový význam textu jen trochu sráží poněkud sucharský obal a vlastně i rozhodnutí vydat knihu v tvrdé vazbě. Přijde mi, že knihy jako Zbývá jen hluk nebo třeba ve stejné edici vydaná Šoková doktrína Naomi Kleinové by se měly tisknout v snadněji přenosných a levnějších verzích.

Rozhodně to nejsou „cihličky" určené k vystavení, ale k nošení a opakovanému čtení. Jsou to ale jen malé vady na kráse, které by neměly umenšit fakt, že jedna z nejdůležitějších knih o hudbě vychází i v České republice.

Alex Ross: Zbývá jen hluk. Naslouchání dvacátému století. Překlad: Petr Kopet. Argo/Dokořán 2011. 578 stran. Cena 698 Kč.

 

Právě se děje

Další zprávy