Sedmašedesátiletý Sorokin, autor románu Den opričníka, byl hvězdou pražského veletrhu a festivalu Svět knihy. Ten na Výstavišti skončil v neděli večer. Přišlo rekordních téměř 60 tisíc lidí, oznámili pořadatelé.
Zájem byl patrný také při debatách s hosty, k nimž kromě ruského rodáka Sorokina patřil ukrajinský spisovatel Serhij Žadan. Přestože se znají od 90. let minulého století a oba jsou kritičtí k ruské moci, nesetkali se ani na pódiu, ani soukromě. Žadan, který také zpívá a na veletrhu účinkoval se svou rockovou kapelou, pouze v černých brýlích prošel kolem, když Sorokin odrážel zájemce o autogram a prodíral se davem lidí čekajících na jeho besedu.
Důvod je politický. Více než rok po začátku ruské invaze na Ukrajinu se autoři ze znepřátelených zemí veřejně nestýkají. A když to udělají, následují protesty. Vloni na podzim ukrajinský romanopisec Jurij Andruchovyč hovořil na norském festivalu s exilovým ruským literátem Michailem Šiškinem. Sklidil za to ostrou kritiku, přestože oba ruskou agresi odsuzují. Začátkem tohoto měsíce zase museli pořadatelé jiné akce v estonském městě Tartu zrušit vystoupení ruské básnířky Linor Goralik poté, co se vůči ní ohradily ukrajinské autorky Anna Gruver a Olena Husejnová.
Citlivost situace si dopředu uvědomoval i dramaturg pražského festivalu Guillaume Basset. "Vladimir Sorokin a Serhij Žadan neměli důvod se setkat, protože jejich programy se nepřekrývaly," říká. "Přestože vzájemně opakovaně vyjádřili uznání pro dílo toho druhého, bylo jasné, že za současného stavu by je společné setkání dostalo do těžké pozice. Zejména Sorokin si uvědomoval, co by to znamenalo pro Žadana," dodává.
Potřetí o doktorovi
Každý tak v Praze účinkoval zvlášť. Oba v takzvaném velkém sále, který využil krytého amfiteátru přiléhajícího k zadní stěně jednoho Křižíkova pavilonu. Serhij Žadan tu měl plno, zájem o Sorokina dokonce převýšil kapacitu.
Ruský autor přijel s manželkou na tři dny z Berlína, kde střídavě žil už roky. Natrvalo se tam přestěhoval pár dnů před loňským začátkem ruské invaze. "Už před pandemií pobývalo v Berlíně okolo tří set tisíc Rusů. Dnes je nás mnohem víc, ruskojazyčná diaspora mohutně narostla," řekl Sorokin.
Na dotaz moderátora a rusisty Tomáše Glance přitakal, že žádná literatura ještě válku nezastavila. "Obecně se v době válek špatně píše próza. Protože aby spisovatel viděl svět, potřebuje odstup," uvedl a připomněl, že díla Vojna a mír od Lva Nikolajeviče Tolstého i Na západní frontě klid od Ericha Marii Remarqua vznikla teprve po válkách, jež líčí. "Když konflikt začne, odstup se ztrácí. Proto se v době válčení lépe píše básníkům. V ruštině a ukrajinštině se za poslední rok objevilo mnoho básníků, kteří byli dříve v jakési polohibernaci, ovšem válka je probudila a nyní publikují hodně silných veršů," míní Sorokin.
Jeho prózy, které v překladu Libora Dvořáka vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská, se často odehrávají v dystopické budoucnosti. Týká se to i nejznámějšího románu Den opričníka z roku 2006, na nějž přímo navazuje česky čerstvě zveřejněná sbírka povídek Cukrový Kreml. Oba texty popisují Rusko znovu obehnané železnou oponou a ovládané krutým carem, jehož zastupují takzvaní opričníci. Tito panovníkovi osobní strážci stojí nad zákonem a na potkání vraždí i mučí lidi.
"Lidé se mě často ptají, proč píšu o budoucnosti. Asi proto, že nejsem spokojený se současností," říká na to konto Sorokin. "Aby člověk skutečně spatřil dnešní svět, potřeboval by nikoliv dalekohled nebo mikroskop, ale jakýsi systém zrcadel ukazujících do minulosti i vyfabulované budoucnosti. Protože současný svět je příliš složitý a popsat ho lineární prózou není možné. Nevejde se do ní," myslí si.
Když roku 2006 vydal Den opričníka, setkával se s negativními ohlasy. "Novináři psali, že je to taková Sorokinova zlá fantazie. Jedny významné německé noviny knihu označily za důsledek autorovy těžké kocoviny. Ale s postupem času titíž lidé museli přiznat, že současnost se těm fantaziím čím dál víc podobá," zmiňuje.
Poznámky o kocovině se chytl rusista Glanc, jenž moderoval diskusi už při Sorokinově poslední návštěvě Prahy před 14 lety. Nyní připomněl autorovu divadelní hru nazvanou Dostojevskij-trip. Vypráví o narkomanech, kteří užívají látky pojmenované po slavných spisovatelích a propadají se do psychedelických světů jejich románů včetně Idiota od Fjodora Michajloviče Dostojevského.
"Spisovatel zapisuje vlastní fantazie, za které mu lidé platí a užívají je s plným vědomím, že jde o fantazie. Nějaká podobnost s narkotikem je tedy namístě. Pro mě je dobrá literatura jako těžká droga. Taková, která vás přiměje zapomenout, kdo jste a co tu děláte," odvětil Sorokin.
Ilustroval to vzpomínkou, kdy ještě za časů Sovětského svazu poprvé dostal do ruky vydání knihy George Orwella a jel domů metrem. "Bylo plné unavených sovětských občanů. Tak jsem se začetl, až jsem zapomněl vystoupit," pravil.
Vladimir Sorokin se poslední dobou věnuje literární postavě doktora Garina. Tohoto až čechovovského lékaře, jenž odkazuje k archetypu z klasických ruských románů, poprvé využil v novele Vánice z roku 2010. Podruhé účinkuje v předloňské, česky už také vydané próze nazvané jednoduše Doktor Garin. Dopsal ji na začátku pandemie ještě na chatě nedaleko Moskvy. Nyní v berlínském exilu Sorokin pracuje na závěrečném dílu trilogie. "Někdy literární postavy ožijí a stanou se mnohem živější, než sám autor předpokládal," uzavírá.
Puškin válčí s Ševčenkem
Druhý hlavní host veletrhu, ukrajinský básník a rocker Serhij Žadan, není světově tak proslulý. Přesto byl v Praze přeneseně i doslova za rockovou hvězdu. Kdekoliv se objevil, oslovali ho v Česku žijící Ukrajinci. A po páteční debatě, na níž představil svůj česky právě vydaný válečný román Internát, vystoupil ještě se svou kapelou Žadan i sobaky. Ta hraje kombinaci rocku a ska.
Vstupenky se prodávaly zvlášť, koncert hostil prostor zvaný Gauč ve Stromovce. Jeho součástí byla dražba ve prospěch Ukrajiny. Kapela převzala šek od Nadace PPF na 248 tisíc korun a ředitel veletrhu Radovan Auer sklidil aplaus od publika, když z pódia poděkoval Ukrajině "za to, že chrání Evropu".
Osmačtyřicetiletý Žadan, kterého sleduje téměř 200 tisíc lidí na Twitteru a jenž svou poezii šíří také desítkám tisíc uživatelů Tiktoku, byl celý večer na roztrhání. Neustále si od publika bral mobily a pořizoval na ně s lidmi selfie. Kapela musela čtyřikrát přidávat, kromě největších hitů jako Kobzona uvedla i novější skladby od vaflí Artek po Natašu.
V publiku převažovali Ukrajinci, součástí vystoupení byl zpěv ukrajinské hymny vestoje. V tu chvíli člověk pochopil, jak to Žadan myslel, když na veletrhu za svůj momentálně nejoblíbenější žánr označil sborový zpěv. "Mám na mysli ten velmi intenzivní pocit energie z toho, když vidíme, kolik nás je a jaká je v té pospolitosti síla," popisuje semknutí s Ukrajinci, ať už uprchlíky před válkou, nebo přímo na frontě. Tam jezdí coby dobrovolník devátým rokem, začal hned po ruské anexi Krymu v roce 2014.
Žadan například osobně rozvážel humanitární pomoc po Charkovu, kde studoval a žil. Peníze vybrané na koncertech posílá brigádě ukrajinské národní gardy Chartija.
Na pražském veletrhu teď vyslovil tezi, že jakákoliv pozornost věnovaná ukrajinské kultuře je zároveň vyjádřením podpory napadené zemi. "Na začátku ruské agrese pro mě bylo těžké skládat hudbu nebo psát. Cítil jsem potřebu něco dělat a jazyk nestačil," vzpomínal, jak pak poprvé koncertoval v charkovském metru. Chtěl potěšit stovky lidí, kteří se tam schovávali před ruským bombardováním. "Sotva jsem začal zpívat, přidaly se děti. A nejenže znaly moje texty, ony zpívaly s takovým zápalem, že mi došlo, jak je to důležité. Díky tomu jsem pochopil, že kultura je i ve válce stále potřeba," řekl v debatě s rusistkou Radkou Rubilinou.
Podobně jako ruský protějšek Sorokin si nemyslí, že by už nyní vyšel zásadní román o stále trvající válce. "Na Ukrajině teď spíš existuje nový syndrom člověka, který není na frontě a nedrží v rukách zbraň, ale cítí potřebu o válce psát, protože pokud nepíšeš o válce, nejde ti o vlast a nejsi spořádaný občan. Spousta ukrajinských autorů má z toho komplex, o válce píše a ne všechno je to kvalitní. Zatím mi nejzajímavější přijdou poezie a krátké útvary. Lidé zjevně potřebují subjektivní, emocemi nabité myšlenky a literární reflexe, aby mohli válku pocítit méně formálně, než jak o ní referují média," uvažuje Žadan.
V Praze též rozvinul myšlenku, že válka Ruska proti Ukrajině je přeneseně vzato i válkou ruského klasika Alexandra Sergejeviče Puškina proti ukrajinskému básníkovi Tarasi Ševčenkovi. "Kultura tvoří součást politické ideologie a pro koncept ruského světa byla literatura vždy stěžejní. Rusko jako imperiální stát a politický projekt dobře chápalo, jaký má jeho kultura význam, a dokázalo toho při své expanzi využít," tvrdí.
"Puškinovy pomníky se stavěly ve všech zemích, nad kterými Rusové nebo Sověti získali nadvládu. Ty pomníky se ale nevztyčovaly z lásky k Puškinově literární tvorbě, to si jen Rusové tímto způsobem značkovali území, demonstrovali svou nadřazenost nad druhými. Dávali tím najevo, že to území je jejich," interpretuje to Žadan.
Chápe sice námitky lidí, kteří Puškina četli odmalička nebo kteří argumentují tím, že sám nikde neválčil. Podle ukrajinského umělce se ale napadená země nyní musí podobných symbolů zbavit. "Vždy jsem byl zastáncem pozitivní ukrajinizace. V ukrajinských městech by měly být především pomníky ukrajinských básníků," uzavírá Serhij Žadan.
