„Ve druhé polovině 20. století máme dva světové spisovatele, Milana Kunderu a Philipa Rotha. A protože některé feministky je obviňují ze sexismu, kvůli tomu dva největší spisovatelé nedostali největší literární cenu,“ vyslovil se Finkielkraut předloni.
Letos, kdy byl Kundera opět jedním z témat veletrhu, nic tak výbušného nezaznělo. Jediný potenciální konflikt pořadatelé uhasili předem, když do debat nepřizvali autorova kritika Jana Nováka, jenž loni vydal sporně přijatou knihu Kundera: Český život a doba.
Za téměř šest hodin kunderovských diskusí jeho jméno nepadlo snad ani jednou. I čeští řečníci se pouze neurčitě zmínili o „té knize“. A francouzští hosté se do místního sporu nemínili zapojit. „Já bych o ničem osobním nepsal, abych třeba zkoumal Kunderovy lásky, to mě vůbec nezajímá,“ řekl Jean-Dominique Brierre, jehož kunderovský životopis vloni vydalo Argo.
Slavnému romanopisci se pražský veletrh začal intenzivněji věnovat poté, co jako dramaturga zaměstnal v Česku žijícího francouzského básníka Guillauma Basseta. Protože Kundera už ve Francii pobývá 46 let, stejně dlouho jako předtím v Brně a Praze, a letošním čestným hostem akce byla právě Francie, nabízelo se zprostředkovat Čechům tamní perspektivu.
Jednu poskytla Ariane Cheminová, která o Kunderovi předloni napsala šestidílnou sérii článků pro deník Le Monde. Letos ji rozšířila na knihu.
„Když jsem poprvé přijela, myslela jsem, že Praha bude plná poct Kunderovi, že tu budou cedule na budovách, kde žil nebo kam chodil do kina. Překvapilo mě, když jsem nic nenašla,“ líčila, jak si začala uvědomovat, že Češi se ke svému nejslavnějšímu žijícímu autorovi vztahují jinak než Francouzi, kde jeho souborné dílo vyšlo v edici klasiků La Pléiade a tamní akademie mu udělila cenu za celoživotní tvorbu. „Ve Francii máme dlouhou tradici obdivu k velkým spisovatelům. V podstatě jsou nedotknutelní a nikdo si je nedovolí kritizovat,“ shrnula Cheminová.
Devětapadesátiletá novinářka se s Kunderovými knihami prvně seznámila v 80. letech minulého století. „Tehdy ještě vystupoval v televizi, mně bylo lehce přes dvacet a Kundera mě oslnil. Všechny holky mé generace do něj byly zamilované,“ vzpomínala na dobu, kdy vyšel jeho komerčně nejúspěšnější román Nesnesitelná lehkost bytí, dnes přeložený do 44 jazyků.
Cheminová psala články pro Le Monde v přesvědčení, že poslední roky Kundera trochu sešel Francouzům z očí. Tomu v Praze přitakal také životopisec Brierre. „Největší slávy dosáhl určitě v 80. letech. Jeho hvězda ve Francii nevyhasla, ale už nezáří jako tehdy,“ konstatoval.
Shodou okolností použil pojem, proti němuž se předloni vymezil na mediální zkratky citlivý filozof Finkielkraut. „Neměli bychom o Kunderovi říkat, že je nějaká hvězda. Patří k velkým světovým spisovatelům, do toho, co Goethe nazval Weltliteratur,“ pravil a v kontextu české literatury vyzdvihl Kunderu vysoko nad Josefa Škvoreckého i Bohumila Hrabala. „Řeknu to natvrdo, Kundera je nejznámější, protože je z nich největší, výjimečně důležitý.“
Dnes dvaadevadesátiletý brněnský rodák už od poloviny 80. let neposkytuje interview. Střeží si soukromí, nenavštěvuje festivaly ani autorská čtení, nepořádá autogramiády. Nevystupuje na veřejnosti, aby se čtenáři soustředili jen na jeho dílo, a nikoliv osobnost.
Přesto je o něm stále slyšet. Vloni oznámil, že Brnu věnuje svou knihovnu, a především po desítkách let svolil, aby byly do češtiny převedeny jeho francouzsky psané romány. Začal od konce: Slavnost bezvýznamnosti v překladu Anny Kareninové už zveřejnil Atlantis.
Letos spisovatel obdržel Cenu Franze Kafky, za několik týdnů kina uvedou dokumentární film, který o něm natočil Miloslav Šmídmajer. A příští měsíc Kunderův francouzský nakladatel Gallimard po téměř čtyřech desítkách let znovu vydá vlivnou esej Únos Západu aneb tragédie střední Evropy, ve Francii dosud publikovanou jen roku 1983 v časopisu Le Débat.
Knihu už na pražský veletrh přivezl politolog Jacques Rupnik. „Ta esej seznámila širší veřejnost s pojmem střední Evropa. Do té doby se mluvilo skoro výhradně o západní a východní Evropě, přičemž to, co my vnímáme jako střed, bylo automaticky řazeno do kategorie východ,“ připomněl v Česku narozený Francouz Rupnik.
Kundera v eseji zjednodušeně řečeno argumentuje, že byť je poválečná situace odkázala do tehdejšího východního bloku, Československo, Polsko ani Maďarsko nikdy nepatřily na východ Evropy. Od rozvoje křesťanství byly součástí západní civilizace a zmizely z její mapy teprve po roce 1945. Ve snaze upozornit západ na zdejší situaci argumentoval středoevropskými přínosy světové kultuře jako psychoanalýzou, strukturalismem, dodekafonií nebo díly Bély Bartóka, Roberta Musila či Franze Kafky.
„Kundera měl velkou zásluhu na tom, že se podařilo vrátit střední Evropu do povědomí západu. Popsal její tragédii a já jsem rád, že esej znovu vychází právě teď, kdy se nám debaty o evropské identitě vracejí,“ řekl Rupnik.
Fuga, nebo sonáta?
Milan Kundera se nesetkal ani s jedním ze svých životopisců. Brierre od něj jen ex post dostal poděkování. Cheminová v závěru své knihy líčí, jak při telefonátu s Kunderovou manželkou Věrou spisovatele na chvilku zaslechla.
Osobně ho však zná další host veletrhu, romanopisec Benoît Duteurtre, kterého kdysi Kundera doporučil brněnskému nakladatelství Atlantis. „Měl jsem tehdy ve Francii pověst trochu reakcionářského, naštvaného autora, který se vysmívá tamní společnosti, a odmítali mi poskytnout grant na překlad mých knih. Až když do toho se svou aurou vstoupil Kundera, ledy se prolomily,“ vzpomínal.
Spojil je zájem o hudbu. „Kundera na jednu stranu věří ve výlučnost románu, na druhou stranu má nesmírný přehled o hudbě a výtvarném umění, což ve Francii není obvyklé. U nás jsou to zpravidla oddělenější okruhy zájmů, Francouzi hodně věří na literaturu.“
V debatě s Brierrem rozebíral spojitosti mezi Kunderou a moderními skladateli od Leoše Janáčka po Iannise Xenakise. Diskuse byla úzce zaměřená, Francouzi vyhodnocovali příbuznost spisovatelových kompozičních postupů k sonatám či fugám a citovali z interview v 80. letech, kde přirovnal sedm částí románu k tempům jako presto či andante.
Duteurtre hovořil také o stylu. Připomněl, že od poloviny 50. let minulého století a takzvaného nového románu si francouzská kritika víc cenila autorů rozvíjejících osobitý jazyk. „Francouzi mají rádi poetickou prózu, literární libozvučnost, hermeticky uzavřené texty. Kundera je zajímavý tím, že zvolil styl v jistém ohledu jednoduchý. I poté, co začal psát francouzsky, se vyjadřuje podobně jako v češtině. Jako by si vymyslel vlastní syntax,“ popsal Duteurtre.
Tomu v jiné debatě nepřímo přitakala Kunderova překladatelka Anna Kareninová, když líčila, jak už v jeho starších českých románech nalezla pasáže s téměř francouzskou větnou stavbou. „Je to otázka argumentace a řetězení myšlenek,“ myslí si.
Konkrétní příklady Kareninová vyjmenovala vloni, když ve Francouzském institutu citovala z Knihy smíchu a zapomnění. „‚Řekl tu větu tiše, ale s takovým upřímným smutkem, že se zdála ještě dlouho rezonovat místností.’ Tady by překladatel samozřejmě napsal ‚zdálo se, že dlouho rezonovala‘. Ale Kundera tuto syntaktickou vazbu používal už předtím, než začal psát francouzsky, souvisí to s jeho analytickým způsobem myšlení,“ ilustrovala.
Jean-Dominique Brierre na Světě knihy připomněl, že Kunderův román Žert vyšel ve Francii na podzim 1968 bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy. Protože obsahoval předmluvu, v níž okupaci odsoudil vlivný člen tamní komunistické strany Louis Aragon, Francouzi knihu vnímali jako politickou. „Kundera musel dlouho vysvětlovat, že nepíše o politice. Proto se pak usilovně distancoval od nálepky disidenta,“ uvedl.
Můj kunderovský životopis asi zdejším čtenářům mnoho objevného nepřinese, pokračoval Brierre. „Je spíš pro mezinárodní publikum, zdůrazňoval jsem věci, jako že psal básně, což většina Francouzů netuší,“ dodal v narážce na rané sbírky, jichž se autor později zřekl a se svým lyrickým obdobím zúčtoval románem Život je jinde.
O spisovatelově popularitě ve Francii uvažovali čeští odborníci, nejvíc hovořil na Kunderu se specializující ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček. „Už v textech, které napsal před odchodem do exilu, je cítit zřetelná esejistická linka. Přemýšlení, dekonstrukce hrdinských gest i mýtů spojených s 50. nebo 60. lety, obecně princip, kdy se věci neberou jako definitivní, to vše je blízké francouzskému způsobu čtení. Proto byl ve Francii tak jednoduše přijat,“ uvedl.
Zmínil svou nedávnou návštěvu pařížského knihkupectví, kde z českých autorů kromě Kundery našel jen Karla Čapka. „Ale nikoliv jeho romány, nýbrž právě eseje. Proto měl u francouzských čtenářů tak dobré postavení Jan Patočka a proto se daří Patriku Ouředníkovi, který píše podobně přemýšlivě, esejisticky,“ argumentoval Kubíček.
Podobný poznatek přednesl literární historik Jiří Brabec, jenž se stejně jako Kundera narodil roku 1929. Poznali se krátce po válce, sblížil je ale teprve slavný sjezd spisovatelů v roce 1967, před nímž Kundera konzultoval svůj projev mimo jiné s Brabcem.
„S filozofem Karlem Kosíkem jsme si říkali: to je zvláštní, ten člověk dojde k nějakému závěru a už se ptá. Já nesnáším lidi, kteří mají závěr a jejich životním údělem je tento závěr hájit za jakýchkoliv okolností. Těmito lidmi jakákoliv další informace protéká, protože oni mají názor. Kundera došel k názoru, ale s tím byl vždy spojen otazník. Sotva k něčemu dospěl, už věděl, že to musí změnit,“ vzpomínal Brabec.
Romanopisci později pomáhal s přednáškami pro univerzitu ve francouzském Rennes, kde Kundera v létě 1975 přijal pozici hostujícího profesora literatury. Když odjel, Brabcovi zanechal rukopisy dvou románů. „Myslím, že to bylo přátelství, i když o přátelství se nemá veřejně mluvit,“ shrnul literární historik, podle nějž Kundera radikálně změnil tradici českého vyprávění. „Ať na něj máme jakýkoliv názor, ten člověk pohnul českou prózou.“
Dokumentarista Miloslav Šmídmajer se s Kunderovými setkal při natáčení svého filmu. „Jsou to úplně normální, chytří, fajn lidé, kteří milují humor. Když přijedete z Čech, Kundera natahuje ruku, aby vám ji podal. Je gentleman, takže se hned u vchodu věnuje dámě,“ popsal.
„To je naprosto typická situace,“ přitakal ředitel Moravské zemské knihovny. „Tady vznikl mýtus, že Kundera nechce mít s Čechy nic společného, ale on jen ustoupil za své romány. Řekl, že důležitý není on, ale dílo. To však neznamená, že s celou řadou lidí nemluví,“ doplnil Kubíček, který letos inicioval výstavu Kunderových obrázků v Českém centru Paříž. Některé teď byly k vidění na pražském veletrhu.
Kubíček rovněž organizuje přesun Kunderovy knihovny do Brna, kvůli pandemii několikrát odložený. „První část plánujeme převézt na přelomu října a listopadu. Ale protože Milan ani Věra ze zdravotních důvodů nejsou očkovaní, představa, že k nim domů vtrhne hromada stěhováků a vystaví je riziku, není ideální,“ vysvětlil.
K převozu však dříve či později dojde a pro Brno to bude silná značka, dodal. „Budeme do Kunderovy knihovny zvát přední intelektuály, aby přemýšleli o otázkách, které jeho dílo otevírá.“
Do té doby spisovatele připomene dokument, jejž kina uvedou 21. října. Romanopisec v něm na kameru hovořit nebude. „Nedávno si natřikrát zlomil stehenní kost a dlouho mu nesrůstala, kvůli tomu natáčení odmítl. Ale směl jsem naše povídání zaznamenat jako audio, takže ve filmu poměrně čerstvě uslyšíte Milana Kunderu mluvit,“ avizoval Miloslav Šmídmajer.
