Recenze – Michal Viewegh se v Biomanželovi vrací již potřetí ke svým zdravotním událostem a znovu oživuje literární postavu nevěrného, bezcitného a povrchního spisovatele.
Zajímavé je, s jakou samozřejmostí Viewegh předpokládá, že čtenář je pečlivě seznámen s jeho životním osudem, nemocí i jejími následky. Jako by to odráželo uvažování hlavního hrdiny, "literární celebrity", kterou každý zná a jež je nemilosrdně kritizována vypravěčkou příběhu.
Předchozí titul zasel naději, že Viewegh je opravdu zpátky ve hře. Zanechal teskného sebezpytu a ukňouranosti, se kterou se veřejně prezentuje, a vystupoval jako sebevědomý a vyrovnaný autor s jasným tvůrčím cílem a ambicí vrátit se na vrchol své literární tvorby.
Další kniha na stejné téma však napovídá, že autor dosti možná nebude schopen odpoutat se od bytostného lpění na autobiografických námětech. To mu sice bylo vlastní po celou dobu tvorby, nicméně třetí prozaické zpracování vlastní choroby a následné rekonvalescence, tematizování pocitů marnosti, ztráty paměti, proměny rodinných a milostných vztahů se zdá být více než dostatečným varováním. Čtvrtou porci by už ani věrný Vieweghův čtenář nemusel ustát.
Vieweghovy knihy zdobil sebeironický smysl pro humor, schopnost bavit svými příběhy masy. Omíláním zdravotních problémů, sebelítostí a obměňováním příběhů o muži, kterému praskla aorta, ale cílit na stejné publikum dlouhodobě nemůže.
Viewegh ve vyprávění tlačí na pilu, snaží se čerpat sem tam nějaký humor ze svého dřívějšího psaní, avšak celek postrádá lehkost, přirozenost, nadsázku, jeho někdejší okouzlující autorské sebevědomí.
Zdá se, že přílišné nároky na sebe při psaní nekladl. Příběh staví v kulisách z předchozí Biomanželky. Opět tu vidíme machistického Mojmíra, křehkou a jím ničenou Hedviku a pomocnou dulu. Vše se znovu odehrává ve stejném domě, ve světě povrchní slávy a bohatství známého spisovatele. I Biomanžela vypráví dula, žena, kterou si Hedvika vybrala jako svou druhou matku. I zde je příběh vyprávěn z úst ženy, která Mojmíra nenávidí, opovrhuje jím a přeje mu smrt.
Vedle drobné kritiky povrchnosti pražské zlaté mládeže kniha nepřináší mnoho nového. Je méně utrápená než první z trojice knih "poté", výrazně však postrádá lehkost a nadhled, které se autorovi poměrně úspěšně podařilo vmísit do předchozí povídkové sbírky.
Snahu o cynismus a vtip ze sebe Viewegh páčí násilím. Biomanžel je tak ve výsledku spíše průměrným navázáním na předchozí příběh, silně ovlivněný Vieweghovým životem. Nic víc.
Hodnocení: 55 %
Biomanžel, Michal Viewegh, 2015, vydalo Druhé město.
