reklama
 
 

Recenze: Debut scenáristy Temného případu je strhující krimi

18. 8. 2015 10:30
Prozaická prvotina amerického scenáristy Nica Pizzolatta patří k tomu nejlepšímu ze žánrové produkce na pomezí kriminálního románu a noirového thrilleru.

Recenze – Jméno amerického spisovatele, scenáristy a producenta Nica Pizzolatta, který v říjnu oslaví čtyřicítku, by jistě nepřitáhlo pozornost českých čtenářů, nebýt jeho spojení s kriminálním seriálem True Detective, vysílaným u nás pod názvem Temný případ.

Coby scenárista tohoto úspěšného projektu stanice HBO, jehož druhá řada (přijímaná s podstatně menším nadšením než ta předešlá) se právě završila, na sebe Pizzolatto strhl zaslouženou pozornost milovníků detektivek tzv. drsné školy a filmového žánru noir. Právě těm je určen i jeho románový debut Galveston z roku 2010, jemuž předcházelo několik časopisecky publikovaných krátkých próz a knižně vydaný povídkový soubor Between Here and the Yellow Sea (2006) a který si nyní mohou přečíst v překladu Martina Pokorného i čeští čtenáři.

Příběh ostříleného kriminálníka Roye Cadyho začíná roku 1987 v New Orleans, autorově rodišti a největším městě amerického státu Louisiana, na jehož území se odehrával i děj první série Temného případu. Dosavadní život čtyřicetiletého výběrčího ve službách místního mafiánského bosse se právě hroutí jako domeček z karet – podle doktora má nejspíš rakovinu plic, milenku mu přebral jeho zaměstnavatel a tentýž muž se ho pokusil zbavit prostřednictvím nastražené léčky.

Roy se ocitá na útěku společně s osmnáctiletou prostitutkou Rocky, které náhodou zachránil život, a její malou sestřičkou Tiffany. Novým útočištěm nepravděpodobného trojlístku uprchlíků se stává nevelké texaské město Galveston, rozkládající se na stejnojmenném ostrově. Jenže nic není takové, jaké se na první pohled zdá být...

Proměna je možná, ale nebezpečná

Hlavní hrdina románu se řadí ke klasickým postavám moderních děl noirového střihu, vyznačujícím se množstvím zdánlivě neslučitelných kontrastů. Bezcitnost a láska, sobectví a ušlechtilost, násilí a něha, cynismus a romantismus, zbabělost a odvaha – to vše se zprvu snoubí v nevšedním protagonistovi Pizzolattovy knihy, jehož nové tváři propůjčuje věrohodnost obava z blízké smrti. Skutečný rozsah této proměny (i hrdinův mylný odhad) pak dokládá druhá linie příběhu, odehrávající se o dvacet let později (v roce 2008) a vrhající světlo na některá temná místa starých událostí i další nelehký osud Roye Cadyho.

Autor vyniká uměním vykreslit dané prostředí a kýženou atmosféru, ať už jde o mafiánský bar v New Orleans, omšelý motel na jihu Texasu, nebo současný Galveston připravující se na úder vichřice. “Zapadákov jménem Marais du Chien, zmatená sleť rozrytejch silniček a bažin ubíhajících v kruzích, kde to všude vypadá úplně stejně, labyrint cypřišů a borovic a vrb, kterým se plazí aligátoři a hadi a pravěcí kostlíni, velcí jako člun.“ S hovorovým až vulgárním jazykem postav pak místy kontrastují poetické obrazy a obraty („Doktor mi nasnímkoval plíce. Vanul skrze ně sníh.“).

Věrohodné ztvárnění postav, prostředí i násilí

Neméně zdařilá je charakterizace obou ústředních postav románu, tj. Roye a Rocky, které navzdory jejich žánrovému pojetí (hrdina a žena v nesnázích) rozhodně nelze označit za schematické ani černobílé. Stejně tak americký prozaik a scenárista dokáže ve zkratce postihnout příznačné rysy světa, v němž sám vyrůstal: „Znal jsem takovýhle chlápky celej život, blbečky z venkova v permanentním stavu nenávisti. Ubližujou zvířátkům, dospělí pak mlátěj vlastní děti řemenem, při řízení v opilosti si zrubají pick-up, ve čtyřiceti objeví Ježíše a začnou chodit do kostela a za děvkama.“

Nepostradatelné násilné scény dokáže Pizzolatto podat nadmíru realisticky a značně naturalisticky: „Obličej mu zfialověl, kapiláry naběhly a praskly pod kůží, snažil se nahmátnout ten svůj motýlek, ale spadl mu se zarachocením na zem přesně ve chvíli, kdy jsem zatlačil bříšky palců a cítil, jak mu praskla jazylka. Zamžikal a vyvrátil oči. S posledním zachroptěním se z něj vyřinul vzduch a ucítil jsem jeho výkaly. Jazyk mu vyhřezl jak macatý vyčerpaný slimák.“

Hrdina, kterému nic lidského není cizí

Všechny jeho postavy v čele s hlavním hrdinou vykazují tváří v tvář bolesti či smrti veskrze lidské známky slabosti. Stačí se podívat na Roye Cadyho z roku 2008, těžce poznamenaného na těle i na duši, jehož tragický stav autor po dřívějším obšírném popisu výstižně shrnuje jedinou větou: „Stín, který před sebe vrhám, se kroutí tak, že působí jak nějaký nohatý korýš, co se vyplazil z vody a šourá se pryč z historie.“

Románová prvotina Nica Pizzolatta přesvědčivě dokládá literární talent úspěšného amerického scenáristy. Přestože jeho Roy Cady typově spadá do stále oblíbenější sorty hrdinů s četnými škraloupy a občasnou touhou vykonat dobrý skutek (za všechny uveďme třeba celou plejádu postav ze Sin City Franka Millera), ani v početné konkurenci rozhodně nezapadne. Totéž pak platí o samotné knize, která se řadí k tomu nejlepšímu ze současné žánrové produkce na pomezí kriminálního románu a noirového thrilleru.

A dobrá zpráva na konec – podle všeho se chystá filmová adaptace Galvestonu v režii dánského filmaře Januse Metze Pedersena.

Nic Pizzolatto: Galveston, přel. Martin Pokorný, Knižní klub, Praha, 2015, 248 stran.

autor: Petr Nagy | 18. 8. 2015 10:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama