Recenze – Po celosvětově úspěšné sérii holeovek přinesl jeden z nejprodávanějších severských autorů krimi románů Jo Nesbø sérii plnou rozčarování.
Letos vydaná útlá detektivní novela Krev na sněhu, ve které se autor inspiroval stylem noir a již chtěl původně vydat pod pseudonymem neznámého autora, však příliš úspěchu mezi čtenáři nesklidila. Ozvaly se dokonce hlasy, že Harrym Holem je Nesbø coby tvůrce bestsellerů vyčerpán.
Teď ale přišel s románem Syn, kterým názory čtenářů razantně převrací. Napsal dílo zcela jiných rozměrů, než kterých jsme se od něj doposud dočkali. Nesbø je v Synovi temnější, soustředěnější a poctivěji hraje na psychologickou strunu.
Nemluvného narkomana Sonnyho odsoudili v jeho osmnácti letech, následujících dvanáct prožil za vězeňskou mříží. Odpykává si trest za dvojnásobnou vraždu, kterou nespáchal, výměnou za pravidelnou dávku heroinu. V moderní a přísně střežené věznici funguje pro ostatní vězně jako jakýsi zpovědník s pověstí léčitele. Při jedné ze zpovědí se však dozvídá převratnou pravdu o svém mrtvém otci, bývalém policistovi. A tato pravda se stane spouštěčem událostí, hnacím motorem jeho pomsty.
Postavy kolem Sonnyho Nesbø nenechává pouze kulisovitě sloužit událostem. U každé z nich svědomitě vykresluje její osud, nechává čtenáře nahlédnout do její hlavy a předkládá smysl, který postava v ději má.
I přes prostředí věznice a přítomnost detektivních postav má Syn žánrově daleko blíže k thrilleru než k tradiční moderní detektivce. Nesbø se snaží uchopovat aktuální témata korupce, stavět vedle sebe element dobra a zla a nechat je spolu v prostředí prohnilém zločinem, korupcí a drogami bojovat.
Nesbø méně brutální
Oproti holeovkám ubral na jednoznačné brutalitě. Ta sice co do množství nemizí, ale nestává se tak podstatnou, je spíše dokreslující kulisou. Naopak zapracoval na sofistikovanějším vyjádření mentality postav. Sonny, zlomený narkoman posedlý touhou po pomstě, tak není otevřenou myslí, ani tradičně zobrazovaným záhadným elementem, ale jemně vykreslenou esencí tajemna a přitom zranitelné, křehké čistoty. Budí tak dojem, že byl napsán urputnou snahou o získání sympatií čtenáře.
Stejně jako předchozí holeovky Nesbø udržuje kvalitu svého románu mnohovrstevnatostí. Nemluví jen o zločinu, nemluví jen o korupci, o zločinné politice, nemluví pouze o rodinných vztazích. Míchá vše dohromady, ovšem tak, aby nevznikl rozmělněný mišmaš. Dává čtenářovi možnost prostupovat smysluplně jednotlivými vrstvami. Na mušku si Nesbø tentokrát vzal i téma vztahu otce se synem.
V některých předchozích knihách mu kritika vyčítala, že osudy postav spletl natolik, že měl čtenář tendenci se v ději ztrácet. Tomu se v Synovi vyvaroval.
Děj je posouván dynamicky vpřed, okleštěn o retrospektivy a složitější úvahy. Místy tak působí, jako by byl napsán spíše pro filmové plátno než pro čtenáře. Díky tomu je však alespoň snáze uchopitelný na imaginaci, ovšem v jistých pasážích působí nedokončeně, odbytě a v klíčových situacích postrádá očekávanou hloubku.
Román o pěti stech stranách je vzhledem ke svému obsahu dlouhý. Krev na sněhu byla délkou ke své kvalitě odpovídající, Synovi by však proškrtání o dobrých padesát až sto stran prospělo. Nesbø netíhne vyloženě ke grafomanii, zbytečný či zdlouhavý popis mu unikne jen místy, na ploše románu se to ve výsledku však nasčítá.
Další krev
Syn je velmi dobrým románem. Jo Nesbø jím čtenářům ukázal, že Harrym Holem nejsou jeho kvality omezené ani vyčerpané. Ukázal, že umí krimi literaturu i jiným úhlem pohledu.
Přestože není perfektní, své fanoušky uspokojí a dá jim možnost spravit si po nepříliš vydařené Krvi na sněhu chuť. Otázkou je však na jak dlouho, už za několik dní se totiž v českém překladu dočkáme jeho druhého, opět sotva stopadesátistránkového pokračování.
Hodnocení: 85 %
Syn, Jo Nesbø. Vydala Kniha Zlín, 2015, překlad Kateřina Krištůfková
