reklama
 
 

Recenze: Robert Holdstock nalezl les plný kostí a mýtů

30. 8. 2015 10:00
Les mytág neztratil ani po třech desetiletích nic ze své síly a nové vydání v nakladatelství Argo pracuje s jeho kouzlem rozhodně stylově, píše o knize Roberta Holdstocka v recenzi Boris Hokr.

Recenze – Steven Huxley se po smrti otce vrací do rodného domu. Má jej očekávat starší bratr Christian, čerstvě šťastně ženatý. Ovšem na místě není žádná žena a Christian se chová více než podivně. Zdá se, že stejně jako kdysi jejich otce George, i Christiana pohltila posedlost blízkým Ryhopským lesem. Lesem, který si žije vlastním životem a skrývá nejedno tajemství...

Les mytág britského spisovatele Roberta Holdstocka vyšel poprvé v roce 1981 jako novela, která se dočkala o tři roky později rozšířené románové verze. Holdstock, do té doby v podstatě řadový autor nepříliš výrazných, na lákavém ději založených knih všech fantastických žánrů, se v Lese mytág našel. Málokdy se objeví kniha, která by znamenala pro svého autora tak výrazný zlom. V Ryhopském lese ale nenašel Holdstock pouze úspěch, nýbrž především dokonalé životní téma a jazyk, kterým o něm mohl v následujících letech vyprávět.

Cyklus tak posléze rozšířil o další čtyři romány (Lavondyss, Hloubení, Brána ze slonoviny, brána z rohu a Avillion) i různé doplňkové práce (například novela Za polem je les a ten je plný kostí). Ovšem ozvěny Ryhopského lesa se objevují i v jeho dalších dílech, z nichž je třeba v prvé řadě jmenovat trilogii Merlinův kodex spojující řecké mýty, artušovskou legendu a typicky holdstockovské zkoumání archetypů a jejich geneze. Les mytág, přestože mnoha zmíněnými mladšími knihami po literární stránce překonán, je však stále první a nejsyrovější cestou do Holdstockova světa.

Mytága zrozená z listí, hlíny a kamení

Ryhopský les je pozůstatkem pradávného lesa, který před dobovou ledovou pokrýval celou Evropu. Na jeho okrajích je možné narazit na zvláštní lidi hovořící podivnými jazyky, nelze se spoléhat na tradiční orientační smysl a pomůcky. To vše proto, že si les pamatuje – nejen ústup ledovců a mýcení starých buků a dubů a všech ostatních stromů, pamatuje si především mýty, které si vyprávěli, které tvořili a – to především – které žili jeho obyvatelé. A tyto vzpomínky dokáže za správných podmínek znovu stvořit hluboko ve svém nitru, kde se skrývají celé nekonečné světy…

Princip, že něco je z vnějšku malé, ale uvnitř nekonečně rozlehlé, patří již od povídaček o duté Zemi či vaků skrývajících vždy tu jednu jedinou potřebnou věc do základní výbavy fantastického žánru – a v úsměvně každodenní podobě se dostal i do slavné série o Harrym Potterovi. Ovšem málokdy se dočkal tak propracovaného podání – snad Malý, velký Johna Crowleyho by mohl v podobném srovnání obstát. Holdstockovým trumfem však bylo, že nepracoval pouze s mytickou kvalitou podobně vystavěného světa, ale přistoupil k němu i přísně vědecky.

Osud Stevena a Christiana Huxleyových je předznamenán životním příběhem jejich otce George, který dlouhá léta mapoval okraje lesa a vydával se do jeho nitra, odhaloval způsob, jakým je zde ohýbán prostor i čas, jak vznikají nejen mytické postavy – mytága – vytažené z kolektivního lidského nevědomí, ale i celé mytické krajiny. Jak bratři odhalují tajemství svého zesnulého otce, odhaluje je i čtenář, který je tak i kolébán k pocitu určitého bezpečí – existují přeci bezpečné cesty do Ryhopského lesa, je možné je popsat... A co je možné popsat, to je přeci možné i kontrolovat!

Ovšem tento pocit bezpečí je prudce rozmetán, protože les není pouze pozorován, on je sám pozorovatelem. Oba bratři jsou nakonec vtaženi nejen do stínu prastarých větví, ale především se stávají sami mýtem, musí zaujmout archetypální role v příběhu změny, vpádu čehosi cizího a tragického souboje o srdce dívky, která v různých podobách vyšla z lesa za nimi i za jejich otcem...

Rodinná tragédie z antického britského venkova

Les mytág se tak zarývá pod kůži hned několikerým způsobem. Pro žánrového fanouška se jedná především o fascinující objev nového území, prostoru, kde nejsou slavní lvi z římských map či elfové a draci z hobitích dobrodružství, ale medvědi, pratuři a neolitičtí šamani, strážci příběhů, které fungují jako návod, jak žít, i jako paměť kmene. Je to šok, o to větší, že u nás vyšel Les mytág poprvé v roce 1994; v době, kdy se veškerá u nás vydávaná zahraniční fantasy dala vměstnat do dvou škatulek – fantasy hrdinské praotce Conana a všech jeho pohrobků a fantasy epické mistra Tolkiena a jeho lepších i strašlivých napodobovatelů.

Holdstock přišel s čímsi novým, co by se dalo přirovnat jen k o pár let později objevené městské fantasy. Ovšem pouze přirovnat, dodnes nenalezl mnoho následovníků a rozhodně ne někoho, kdo by se mu vyrovnal. Jeho příběhy byly syrové, zamazané hlínou a blátem, vyřezané ze slov pomocí kostěných šípů a bronzových nožů, ozdobené větvičkami hlohu a cesmíny, pírky ptáků a amulety z rohu. Ohniště plná popela a kostí malých zvířat nebyla jen dokladem toho, že hrdinové pojedli; byla zřídlem symbolů, věštění, odhalení věcí budoucích i minulých.

Holdstock kutal hluboko a vynášel na světlo neohlazené příběhy, s oblibou vedle sebe stavěl několik jejich variant (v Lese mytág například zmiňuje několik Robinů Hoodů – od těch veselých chlapíků v zeleném po strašlivé lesní vrahy). A protože do Ryhopského lesa pronikají moderní lidé překračující všechny hranice mýtin a koljušáků a vybavení skrytými vzpomínkami na vyprávění z neolitu i zákopů první světové války, prolamují se i hranice těchto příběhů a jejich aktéři jsou nuceni se vyvíjet, pokusit se zlomit rámce svého mýtu.

Což vede často k brutálnímu, tragickému konci. Podobně jako základní konflikt knihy, kterým je, osekáno na kost, souboj Steva a Christiana o Guiwenneth, dívku, kterou původně vyvolal z lesa jejich otec, jehož stín se nyní transformoval v Urscumuga, kančího strážce samotného srdce lesa… Jinými slovy je Les mytág antickou rodinnou tragédií. Její aktéři na sebe berou role polobohů, dávných hrdinů – aniž to zcela chápou – a bojují i s vlastním svědomím a vzpomínkami na dobu, kdy bylo ještě vše v pořádku.

Holdstock sleduje rozpad rodiny Huxleyových a nahrazení civilizovaných vzorců chování něčím pradávným a základním bez zbytečného zdržování. Jeho jazyk je podivuhodně strohý, s důrazem na lesní motivy – nejen už zmíněné kosti, hlína a stromy, ale i hnědé a zelené barvy, evokace šumění listí i vody, pachu tlení, aby občas použil jednoduchou, ale působivou zkratku v podobě krátkého mytického pastiše (naplno zúročeno v Kodě o původu jmen jistého údolí)…

Skvělým rozhodnutím se navíc jeví i zasazení do doby těsně po druhé světové válce, kdy každý přeživší měl nějaké jizvy a zdi racionálního vnímání světa byly narušené. Les mytág tak není jen úžasným holdem přírodě a magii archetypálních příběhů, ale ve svém začátku připomíná atmosférou i neoviktoriánské duchařské příběhy, jako je například Malý vetřelec od Sarah Watersové, které se dotýkají bolestivé poválečné zkušenosti zbavené všech jistot a nacházející se ve fázi jakéhosi nekonečného úpadku.

V každém případě se však jedná o knihu, která ani po třech desetiletích neztratila nic ze své síly. A nové vydání v nakladatelství Argo pracuje s jejím kouzlem rozhodně stylově. Výborná obálka Geoffa Taylora (jakkoliv osobně mám mnohem raději obálky Zdeňky Bouškové z prvních vydání) a hlavně vnitřní ilustrace Jana Dřevíkovského skvěle pracují s vidinou lesní cesty, která se před čtenářem-poutníkem otevírá a může ho zavést doslova kamkoliv. Stačí jen udělat první krok...

Robert Holdstock, Les mytág, Argo, Praha 2015, s. 257.

autor: Boris Hokr | 30. 8. 2015 10:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama