Recenze: Haruki Murakami natahuje pružinu poznání světa

Boris Hokr
25. 11. 2014 7:13
Román Kronika ptáčka na klíček napsal ještě starý dobrý Haruki Murakami. Není tak dokonale čtenářsky přístupný, bez zádrhelů a s obroušenými hranami jako v minulém česky přeloženém 1Q84.
Haruki Murakami.
Haruki Murakami. | Foto: Profimedia

Recenze - Kocour Noboru Wataja se ztratil. Jeho tiché šlépěje se již nenesou domem, ladná silueta se nemíhá v zahradě. Tóru Okada proto opouští bezpečí svého domova, protože jak tvrdí jeho manželka Kumiko: Kocour je symbol. Manželství, zdravého vztahu, čehokoliv. Během pátrání se Tóru dozví o krutostech páchaných za druhé světové války japonskými jednotkami, nahlédne na dno studny a vstoupí do jiných světů.

Kronika ptáka na klíček vyšla v Japonsku ve třech dílech v letech 1994–1995. Po kratších a realističtěji pojatých románech Norské dřevo a Na jih od hranic, na západ od slunce v ní Haruki Murakami navštívil fantaskní říše, které dobře známe z většiny jeho následujících knih.

Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček.
Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček. | Foto: Euromedia

Nejedná se však o román, který by znamenal radikální zlom nebo odklon od předchozí tvorby – fantaskní prvky, nebo lépe řečeno prvky jiných realit hrály v jeho tvorbě důležitou roli již dříve. A to nejen v prekyberpunkovém Konci světa a Hardboiled Wonderland, ale i ve formě nevysvětlitelné hrozby, která se vznáší nad hrdiny, v Norském dřevu. A i v Kronice se setkáváme s typickými Murakamiho hrdiny, odkazy na populární i klasickou hudbu, italskou kuchyní či sexem, který postavy nesbližuje, ale spíše nabízí až neosobní uvolnění frustrace a napětí.

Kronika ptáčka na klíček je prostě starý dobrý Murakami. Jen ještě není tak dokonale čtenářsky přístupný, bez zádrhelů a s obroušenými hranami, jak tomu bylo v minulém česky přeloženém 1Q84.

Za plotem je ulička a ta je plná světů

Tóru Okada, hrdina Kroniky, dal nedávno výpověď v práci. Cítil, že je něco třeba udělat se životem. Ten starý by mohl sice pokračovat, ale bylo by to spíše mechanické dobíhání. Je potřeba znovu natáhnout pružinku, jako to dělá záhadný ptáček, kterého Tóru slyší každé ráno ze zahrady.

Potřeba nového impulsu se přitom netýká jen kariéry. Dobíhání a opotřebení se v románu týká i uzavřeného sousedství, v němž Tóru žije a které nezadržitelně chátrá. A nevyhnulo se ani manželství s Kumiko, která náhle následuje kocoura – pojmenovaného mimochodem po jejím bratrovi, který posléze sehraje roli démonického padoucha – a taktéž zmizí.

Je třeba se vydat na cestu – reálnou i symbolickou. Když Tóru přelézá zídku do uzavřené uličky za domy, překonává zároveň hranice své výchovy a omezených společenských styků. Jeho putování však nevede k mapování „druhého světa“.

Murakami nemá zájem o tvoření sekundárních světů, ve kterých bychom potkali okřídlené kočky jedoucí na duhových jednorožcích – i když zrovna on by je nepochybně uměl za zvuku jazzových nahrávek popsat nejlépe. Místo toho klade důraz na rozhraní. Duchovní software, který Murakamiho hrdinům umožní náhle rozostřit vidění a nahlédnout za vrstvu jevů, za oponu jejich reality do světa někoho jiného.

Haruki Murakami si přijel do Prahy pro Cenu Franze Kafky v roce 2006 i s manželkou Yoko.
Haruki Murakami si přijel do Prahy pro Cenu Franze Kafky v roce 2006 i s manželkou Yoko. | Foto: Profimedia

Právě vztah těchto nových světů ke konkrétním osobám je přitom zásadní. Tóru Okada totiž proniká do dvou typů světů. Ty první jsou definovány zážitky konkrétní osoby a vstupuje se do nich skrze vyprávění. Tak je tomu u vzpomínek poručíka Mamiji na události u řeky Chalchyn a později v sovětském zajetí nebo ve vyprávění tří žen, které Tórua postupně kontaktují – Malty a Kréty Kanó a May Kasaharo.

Druhý typ světů je pak přímo definován tím, kdo v něm žije. Jedná se o privátní prostory v tom nejužším slova smyslu. Není náhodou, že Murakamiho příběhy se prolíná obraz jiného světa jako pokoje, který může být úkrytem i vězením. A málokdo dokáže pracovat s takovým jasně ohraničeným prostorem plným tmy a chladu, za jehož hranicemi jsou slyšet kroky neznámých, nebezpečných bytostí, jako právě Murakami.

Japonský Ódin na dně studny

Vstoupit do takových světů nelze násilím, ale pouze skrze poznání. Mírou všech věcí je stále ještě člověk, proto je ono poznání neodmyslitelně spojeno s city a vztahy. Nelze jej získat z knih a dokumentů. Musí dojít k uvolnění mysli a ponoření se do problému, potažmo vlastního nitra, v němž je možné nalézt odpovědi na všechny otázky. Právě proto hrají v Kronice důležitou roli sny. A právě proto Tóru Okada sestupuje na dno studny, aby zde rozjímal, odříznut od vzruchů světa.

Podobně jako mytický Ódin stráví v odloučení tři dny a stejně jako starogermánský bůh i on se musí pohybovat na hraně smrti a šílenství. Protože poznání má svou cenu a tu je třeba zaplatit. S jeho nabytím se pak vše mění – do té doby spíše pasivní Tóru je sice fyzicky poznamenán, ale především začíná cíleně vyvíjet aktivitu, jejímž cílem je získat zpět svou lásku, porazit švagra, vypořádat se se všemi podivnými ženami, které jej obklopují, a nakrmit kocoura.

Protože ano, kočičí Noboru Wataja se vrátil, jen nyní nese jméno Makrela. Akt pojmenování se Tóruovi stává jakýmsi náhradním natažením pružinky – osoby i vztahy získávají novou energii a on sám víru, že jeho příběh dopadne dobře. Ostatně, pokud je kocour symbol, je jím nutně i jeho návrat.

Vstupování do cizích světů Murakamimu navíc nabízí i další možnosti, jak ze svého jinak komorního příběhu udělat skutečnou epickou kroniku. Podivné vodní rituály na Maltě, život v továrně na paruky, exkurze do šílenství a absurdit druhé světové války i sibiřského lágru... Přímá souvislost mezi Tóruovým životem a těmito příběhy sice na první pohled neexistuje, ale přesto cítíme, že vše je propojené se vším.

Murakami se ukazuje jako mistr náznaků a tušených souvislostí či hrozeb. Nemá potřebu vše explicitně doříct. Svou pouť musí zakončit především Tóru. Vše další je buď podružné, nebo funguje jako svého druhu výzva: Ve světě jsou stále ještě záhady, i když román sám se končí.

Murakami tak splnil, co slíbil: Ztraceným kocourem to zdaleka neskončilo. A stejně tak nekončí čtenářský zážitek otočením poslední stránky. Klíč tohoto románu a jeho světa byl totiž natažen důkladně.

Haruki Murakami: Kronika ptáčka na klíček. Odeon, 2014. Překlad: Klára Macúchová.

 

Právě se děje

před 9 minutami

Bouře Humberto v Atlantiku zesílila na hurikán prvního stupně

V příštích 48 hodinách by měla bouře dále posilovat, uvedlo americké Národní středisko pro hurikány (NHC). Nyní se hurikán nachází asi 1260 kilometrů západně od Bermud a doprovází ho vítr o rychlosti 120 kilometrů za hodinu, napsala agentura Reuters. Pohybuje se severovýchodním směrem rychlostí pět kilometrů za hodinu. 

Americký úřad v souvislosti s bouří vydal varování před takzvanými zpětnými mořskými proudy, které jsou velkým rizikem pro plavce a které může hurikán přinést do oblasti severozápadních Baham i na jihovýchodní americké pobřeží od Floridy po Severní Karolínu.

Zdroj: ČTK
před 42 minutami

Vláda bude za přítomnosti Zemana schvalovat rozpočet, počítá se schodkem 40 miliard

Ministři v pondělí odpoledne za přítomnosti prezidenta Miloše Zemana projednají návrh rozpočtu na příští rok. Plán hospodaření státu v roce 2020 počítá se schodkem 40 miliard korun. Jeho hlavními prioritami jsou podle vládní koalice ANO a ČSSD zvýšení důchodů, platů učitelů, rodičovského příspěvku, výdajů na výzkum a vývoj nebo podpora sportu a vyšší investiční výdaje. V pátek se koalice dohodla na růstu mezd ve veřejné sféře, růst o 1500 korun v tarifech a zrušení nejnižší tarifní tabulky by ještě dopoledne měli zástupci vlády projednat ve Strakově akademii s odbory a zaměstnanci.

Zdroj: ČTK
Další zprávy