reklama
 
 

Benátky: Filmový Murakami testuje trpělivost diváků

6. 9. 2010 7:48
Ozon překvapil festival emancipační komedií

Benátky - Se soutěží benátského festivalu je to jako s přímořským počasím. Jeden rok je pěkně, druhý prší. Po páteční vichřici vysvitlo o víkendu na Lidu slunce. Nespokojení novináři ovšem dál brblají, že letošní úroveň soutěže je přes potenciálně silná jména slabší než minule, kdy všichni klepali ředitele Marco Mullera po ramenou.

Na festival také dorazilo méně publicistů než v předchozích letech. Atmosféra je plná lenivého čekání na mistrovské dílo, které zatím nepřichází. Podle všeho se jím nestala ani očekávaná adaptace světového bestselleru Haruki Murakamiho Norské dřevo. Příběhu lásky, osamění, sexu i studentského života na konci 60. let, se překvapivě chopil z Vietnamu pocházející filmař Anh Hung Tran.

Pomalý a bolestný patos

Autor, jehož znají cinefilové z Vůně zelené papáje, rozhodně nebral práci jako nádenický přepis do filmových obrazů pro analfabety. Drama teenagerské bolesti se podle prvních recenzí úspěšně vyhýbá lehkonohé melancholii mainstreamových filmů pro dospívající a je natočené s vizuálně podmanivou elegancí.

Za snahu o vybudování působivé atmosféry však dlouhý snímek podle ohlasů platí přílišnou vážností, menším důrazem na příběh a hlavně extrémně pomalým tempem, které prý mnoho diváků unudí navzdory skvěle vybraným hercům (od nichž se navíc nedočkají zdaleka tolik sexu jako v knize).

Vznik filmu provázela řada obtíží, producenti prý kontrolovali režisérovi každou větu. Ale nejtěžší bylo získat už souhlas Murakamiho, který obvykle na žádosti o adaptace ani neodpovídá. Trvalo několik let, než se režisérovi podařilo domluvit schůzku. „Tři dny se připravoval s figurantem na otázky, které by mohl položit. Nakonec se nechal slyšet, že ten film musím natočit já a nikdo jiný," vzpomínal v Benátkách režisér.

Čtěte také:
Coppolová přivezla celebritu ztracenou v showbizu
Benátky začal zostra mstitel Danny Trejo s mačetou
Benátky nabízí lupiče Afflecka, Schnabela i Murakamiho

Zatímco kniha je psaná formou retrospektivního monologu, adaptace mísí lineární vyprávění s vnitřními úvahami hlavního hrdiny Toru Watanabeho (Ken'ichi Matsuyama). Sledujeme peripetie jeho trpitelské lásky ke spolužačce Naoko traumatizované dobrovolnou smrtí předchozího přítele (Rinko Kikuchi nominovaná za film Babel na Oscara). 

Všichni hrdinové se tu předčasně vyrovnávají se ztrátou, aniž ji dokáží nějak nahradit a zacelit; navždy v nich zůstávají jizvy a prázdno. Japonci mají pro buddhistickou rezignaci na zdejší svět utrpení pojem mono no aware. Je to bolestný patos i melancholické odevzdání se osudu, ale stejně tak v něm lze spatřit až jakousi vlahou krásu.

Snímek zrcadlí cosi z tohoto ambivalentního pocitu, přitom je méně sentimentální než předloha - což se projevuje také volbou hudby, kde zní kromě symfonických pasáží (po Až na krev opět Jonny Greenwood z Radiohead) i hity z 60. let včetně titulní beatlesovské skladby. Vietnamský filmař dovedl do krajiny kolem Tokia vtisknout i nálady odrážející vnitřní prožívání protagonistů.

Hůř ale dopadlo zpodobení revolučního pozadí 60. let, z něhož je trochu plakátová fotografie. Těžko si spojit ty krásné vzdychající teenagery pozorující útrpně vlastní život s dobou, kdy v Japonsku měnili studenti svět s ocelovými tyčemi.

Nečekaně úspěšný Francois Ozon

Příliš se toho v soutěži naopak nečekalo od „výletu" v čase i v prostoru, který přivezl francouzský filmař Francois Ozon známý melodramaty plnými ženských hrdinek. Deset let po muzikálové tragikomedii 8 žen adaptoval hru Pierre Barilleta a Jean-Pierra Gredyho Potiche, zasazenou do 70. let a reflektující boj o ženskou rovnoprávnost. A jak naznačují zprávy o prodeji filmu do USA či do Japonska, trefil jackpot. Jen doma ve Francii bude mít snímek až 500 kopií.

Potiche (Panička či Ženská nádhera) se zaštiťuje revolucí a ženskými právy, nicméně o nich mluví velmi ležérním tónem - trochu ve stylu amerických komedií 50. let či děl Billyho Wildera. Autor si dává bedlivý pozor, aby ze sebe neudělal feministu ani levicového revolucionáře.

Neřeší nic pobuřujícího, jen peripetie tragikomického života, který vlastně je přes nerovnosti v platech a mačismus „krásný". Hlavní hrdinka Suzanne Pujol v podání Catherine Deneuve je buržoazní panička, která píše básničky, vzpomíná na milence z mládí a opatrně žije vlastní rodinou a domácností po boku samolibého arogantního manžela.

Vše se změní, když se musí v jeho nepřítomnosti ujmout řízení továrny na deštníky a vyřešit komunistickou stávku. Film s jemnou ironií ilustruje vývoj ženského hnutí, přitom si dost nemilosrdně utahuje z mužského šovinismu. Autentické záběry tu nabízejí televizní anketu, v níž muži odpovídají, jestli by manželky vůbec měly mít právo samy pracovat.

Ozon chtěl tento film natočit už před 8 ženami, ale dlouho si prý nevěděl rady se zábavností divadelní hry a  řadou vtipných ironických dialogů. Nakonec teatrálnost předlohy nijak nezakrývá, takže novináři mohli ve všech těch karikaturách vidět tu Berlusconiho, tu Carlu Bruniovou nebo Sarkozyho.

Z odstupu čtyřiceti let má sice Ozonova „archetypální samice" spíše podobu chápající mámy, dokonce i svého zaostalého muže vezme tato „probuzená královna" nakonec na milost. Přesto se z filmu neztrácí příběh o domácí ženě, která se postupně osvobozuje z „divadelní role" domácí trofeje, automatické pračky, kuchařky a šičky. Jen škoda, že její manžel (Fabrice Luchini) zůstává po celou dobu vzteklým funesovským chlapíkem.

V roli „bývalých milenců" se tu opět sešli Catherine Deneuve a Gérard Depardieu. První milenecký pár francouzského filmu 70. a 80. let zná publikum na mnoho způsobů, nyní přibyla buržoazní ženuška a komunistický funkcionář.

Další recept na čínský hit

V soutěži se překvapivě objevují i čistě žánrové snímky - například čínská historická akční detektivka Detektiv Dee a záhada fantomového ohně, křížená se žánrem wu-sia filmů plným kung-fu bojovníků. K ambicióznímu projektu cílícímu na světový trh přizvala režisérská legenda Tsui Hark scenáristu Kuo-fu Chena a dvojici hongkongských superstar: hlavní role dostali Andy Lau a Tony Leung Ka Fai.

Nadsázkou a vizuální stylizací připomene snímek počítačovou fantasy hru. Hark dosahuje dokonalé umělé krásy širokých záběrů, které jsou plné šerosvitu i CGI efektů. V nich má detektiv pochybné pověsti rozluštit záhadu mysteriózního vraždění, při němž oběti shoří na slunečním světle na prach. Pomocníkem, soupeřem i milencem se Deeovi stává císařina první služebná.

Za případem se skrývá palácová hra první čínské císařovny, která čelila terorem mužské opozici, až se jí vše vymklo z rukou. Pachatelé osnují vyhodit do povětří sochu Buddhy, který má zmasakrovat chystanou korunovaci.

Po nesoutěžím snímku Reign of Assassins už podruhé v Benátkách vidíme oficiální recept na čínský film: epos, drahá výprava, herci cvičení skoro jako opice, jemné násilí, ale žádný sex! A i když kritizujete panovníka, film musí potvrdit jeho legitimitu, neboť je to v zájmu říše i socialistického kolektivu.

autor: Michal Procházka, Benátky | 6. 9. 2010 7:48

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama