Extrémní zájem o představení, jež je vyprodáno měsíce dopředu, i knižní podobu pracovní verze scénáře dokládají, že potterovský fenomén stále žije a daří se mu skvěle.
Jakkoliv se Rowlingová v posledních letech snažila vybudovat postpotterovskou kariéru ambiciózní autorky seriózních společenských románů (Prázdné místo), případně detektivních příběhů (pod pseudonymem Robert Galbraith psaná série Cormoran Strike), do světa čarodějů a mudlů se pravidelně vracela, ať už formou charitativních projektů (například Bajky barda Beedleho, Famfrpál v průběhu věků) či filmových scénářů k plánované trilogii Fantastická zvířata a kde je najít.
Není to nic neobvyklého, že se autoři populárních ság zamilovávají do svých světů, a když už příběhy svých hrdinů vypověděli, věnují se jejich potomkům. Úskalí tohoto přístupu pak spočívá v tom, nakolik se jedná o legitimní pokračování vyplývající z mytologie daného díla a nakolik je to ta nejjednodušší berlička sloužící k opětovnému návratu k oblíbené, ale již vytěžené látce.
Toto dilema je i případ Prokletého dítěte, které navíc komplikuje skutečnost, že zatím máme možnost posoudit pouze text scénáře, nikoliv samotnou inscenaci.
Od porážky lorda Voldemorta uběhly dvě dekády a Bradavice navštěvuje nová generace Potterů. Harryho druhorozený Albus Severus je pravým opakem slavného otce. Školu nesnáší, na famfrpál je levý a místo Nebelvíru se jeho domovskou kolejí stává Zmijozel. A jeho nejlepším a jediným přítelem je mladý Malfoy. Zatímco jejich rodiče čelí krizi středního věku a obavám z návratu Pána zla, mladí rebelové bez příčiny se zmocní obraceče času a na vlastní pěst zkoumají temná místa minulosti, přičemž se snaží napravit její křivdy...
Předně je třeba varovat každého, kdo by touto knihou chtěl do bradavického expresu naskočit poprvé. Je totiž nutná opravdu důkladná znalost celé ságy – zejména třetí a čtvrté části (Vězeň z Azkabanu a Ohnivý pohár) – s jejímiž postavami, motivy, pojmy i celými zápletkami nový příběh neustále pracuje, bohužel v máločem je ale plnohodnotně rozvíjí.
Způsob, jakým se zde s prvky původní série zachází, je na jednu stranu obdivuhodný; vše se zdá být ve správnou chvíli na správném místě, celek ovšem nakonec působí sterilně a chladně. Nedostavuje se napětí a zájem dozvědět se, co bude dál, typické pro předchozí knihy. Jako by tvůrci chtěli na minimálním prostoru vytěžit maximum z toho, co už známe; jako by Prokleté dítě bylo jen zhuštěním původní ságy vyprávěné z mírně pozměněných perspektiv.
To může být zapříčiněno limity knižně publikovaného scénáře, který bude naopak nanejvýš funkční v kontextu divadelního představení, jež doplňuje výprava, herecké výkony či režisérský vklad. A víc než cokoliv jiného vzbuzuje jeho přečtení touhu zhlédnout jevištní provedení. Text sám o sobě ale jen těžko konkuruje klasickému románu, protože vysoce koncentrované využití známých prvků, které by v rámci divadla sloužily k lepší orientaci v příběhu, působí na papíře místy jako fanfikce – čili pouhé mechanické vytěžování známého světa od fanoušků pro fanoušky.
Harry Potter a prokleté dítě tedy nepřináší do potterovského univerza nic nového, což může být dobře i špatně. Na jednu stranu jde o hru na jistotu; bezpečný návrat do důvěrně známého prostředí pro tvůrce i fanoušky, na stranu druhou Rowlingová a spol. popřeli princip celé série, která se postupně vyvíjela a každá další kniha přinesla něco nového, komplikovanějšího či temnějšího spolu s tím, jak stárl nejen Harry Potter, ale i jeho čtenáři.
Prokleté dítě se ovšem ani nepokouší vyrovnat, natož překonat své předchůdce, a spokojuje se s pouhou nápodobou či variováním známého. Takzvaný osmý díl tak není plnohodnotné pokračování, ale spíš profesionálně zkonstruovaný příběh na motivy románů ze světa Harryho Pottera.
Harry Potter and Cursed Child, J. K. Rowling, John Tiffany, Jack Thorne, vyd. nakl. Little Brown, London 2016. Recenzní výtisk poskytl Neoluxor.
