Legenda Hanzelky a Zikmunda se začala psát 22. dubna 1947 před budovou Autoklubu v Praze. Odtud Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, dva kamarádi z Vysoké školy obchodní, vyjeli se svou luxusní Tatrou 87 coby obchodní zástupci kopřivnické továrny na cestu kolem světa. Šlo o takzvaný plán 5, tedy touhu procestovat pět světadílů.
Projeli celou Afriku, přes Jižní Ameriku pokračovali do Mexika. V roce 1950 nedostali víza do USA, cestu tudíž museli přerušit a vrátit se do vlasti. Jejich návrat byl triumfální. Jako prvním na světě se jim například podařilo projet automobilem napříč Núbijskou poušť, jako první Češi stanuli na vrcholu Kilimandžára a v mnoha oblastech byli prvními turisty na světě, kteří do míst doputovali. Jen z této cesty vzniklo sedm stovek rozhlasových reportáží, cestopisy, několik filmů.
V roce 1959 se vydali na druhou velkou cestu, aby dokončili svůj plán pěti kontinentů. Do roku 1964 projeli Asii a Oceánii, tentokrát ve dvou nákladních vozech Tatra 805, již s doprovodem mechanika a lékaře a coby populární novináři a dokumentaristé. Před budovou Československého autoklubu v pražské Opletalově ulici je vyprovázely tisíce lidí. I z této cesty přivezli nespočet fotek, filmového materiálu a předmětů.
Když se Magdalena Preiningerová, kurátorka archivu Hanzelky a Zikmunda ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy, probírala fotkami pro chystanou knihu historika Františka Emmerta o slavné cestovatelské dvojici, pracovala se čtvrt milionem fotek. Z nich vybrala tři tisíce, do publikace se jich nakonec vešlo kolem šesti set a k tomu ještě na dvě stovky dokumentů.
„Snažili jsme se najít nepublikované fotky a dokumenty, které nám zároveň přišly zajímavé a vypovídající,“ říká kurátorka, jež se archivu H+Z věnuje už dvacet let. Přesto i ji dokázaly některé objevy překvapit.
„Zaujaly mě především informace překryté následnou slávou. Zajímavé jsou třeba osobní dopisy před cestou. Svědčí o tom, kolik je za legendárními cestami dřiny a úsilí, co všechno museli zařídit, oběhat, kolik úředníků museli přesvědčit, kolik razítek potřebovali.“
Kniha poprvé čtenářům nabízí i řadu fotek a dokumentů z osobního života Zikmunda a Hanzelky, od jejich narození až po stáří, nesoustředí se pouze na jejich cesty.
Sám Miroslav Zikmund nebyl zpočátku o smyslu další publikace přesvědčen. Knih s legendární dvojicí včetně reedic a překladů jsou už téměř dvě stovky. „Pan Emmert ale pojal titul zcela jedinečným způsobem. Jeho kniha umožní historikům v příštím století se rychle zorientovat, co to ti dva ogaři vlastně spáchali.“
Svou fenomenální paměť prokázal na slavnostním křtu, když se ho jeho syn zeptal, co dělal 7. listopadu 1964, tedy před 52 lety.
„To jsme byli někde poblíž Jekatěrinburgu. Když jsme přijeli do Moskvy, novináři se nám omlouvali, že jich je tu tak málo, neboť ve stejnou dobu na moskevské letiště Vnukovo dorazil kubánský prezident Fidel Castro, takže jsme měli velkou konkurenci,“ vzpomíná a pak směrem k synovi dodává: „ Ale na přesný záznam ze 7. listopadu 1964 se podívám ještě dnes do deníků a zavolám ti.“
O tom, že tentokrát historik a kurátorka zapátrali v archivech opravdu hluboko, svědčí i fakt, že některými kousky překvapili i samotného Miroslava Zikmunda.
„Některé snímky překvapily i mě, neznal jsem je. Třeba fotka Jiřího Hanzelky, jak dělal v semenářské zahradě zahradníka. Přivydělával si tak, když nemohl sehnat jinou práci. Náhodně ho vyfotil student z fotografické školy, a když s paní učitelkou snímek vyvolávali, učitelka užasla – poznala totiž v neznámém zahradníkovi Jiřího Hanzelku. Fotku mu pak poslala, ta se nyní ocitla v knize. Také jsem vůbec neznal materiály z jeho bratislavského období. Aspoň jsem si uvědomil, proč používal tolik slovakismů, za což jsme si mnohokrát vjeli do vlasů.“
„K jiným fotografiím, které pan Zikmund při přípravě knihy viděl znovu po mnoha desetiletích, si naopak dokázal ihned vybavit velice zajímavé příběhy vázající se k jejich vzniku či obsahu. Některé z nich se nepodařilo do knihy zařadit, protože počet stran a rozsah každé publikace je omezen,“ dodává k tomu autor knihy František Emmert.
Původně chtěl pouze připravit graficky výpravnou publikaci, která by přehlednou a pro čtenáře atraktivní formou přinášela faktografický souhrn o životních osudech, cestách a díle cestovatelské dvojice a vše dokumentovala na rozsáhlém obrazovém materiálu. Další rozměr však do publikace vnesl Miroslav Zikmund, jenž se navzdory vysokému věku (97) aktivně zapojil do tvorby knihy.
„Množství zcela nových a dosud nepublikovaných informací a faktů, které kniha nakonec obsahuje, překonalo mé očekávání, tuto ambici jsem na počátku neměl. Účast pana Zikmunda na publikaci byla mimořádně aktivní. Při našich setkáních vzpomínal, vybavoval si minulé události a také dohledával přesná data ve svých poznámkách,“ říká historik František Emmert.
Spolupráci se slavným cestovatelem si nemůže vynachválit po odborné i lidské stránce. „Jeho vlídnost, skromnost, nesobeckost a charisma jsou všeobecně velmi dobře známy a já je mohu jen potvrdit. Pan Zikmund má nejen skvělou paměť, ale již od dětství si s nesmírnou precizností vede poznámky. Není pro něj problém si cokoliv zpětně dohledat a po tolika letech zcela spolehlivě uvádět přesná data, jména, fakta. Je skutečně mimořádný.“
Na dotaz Aktuálně.cz zda navzdory prožité válce a komunismu, během nějž byl dvacet let zakázán, nepovažuje prožitou éru z pohledu cestovatele za šťastnou, vzhledem k tomu, že tenkrát ještě bylo co objevovat, Miroslav Zikmund odpovídá:
„Dneska už opravdoví cestovatelé, jako byl Marco Polo, Emil Holub nebo třeba trochu i Hanzelka a Zikmund, kteří ještě objevovali neznámé světy, v podstatě neexistují. Je to tím, že si kdokoliv, kdo má peníze, může koupit letenku na druhý konec světa. Jsou to objevy pro dotyčného člověka, nikoli však pro lidstvo. Dneska už není na cestách co objevovat, s výjimkou dna moří a oceánů. Tam jsou ještě poklady.“
Od dob jeho cestování se také radikálně změnila bezpečnostní situace. Značná část Asie a Afriky není průjezdná kvůli válkám a teroristům. „Sleduji to vždycky ve zpravodajství, jsou to vesměs místa, kde jsem byl. Vzpomínám na to, jak to tam bylo krásné a idylické a dneska tam umírají lidi, navíc v podstatě pro nic za nic,“ uzavírá sedmadevadesátiletá legenda.
