Coatesův nejslavnější článek pojednává o reparacích, které by podle jeho názoru měly vykompenzovat Afroameričanům otrockou práci jejich předků, na níž je do značné míry založeno dnešní bohatství Spojených států. A bouřlivý ohlas sklidila též autorova stať hodnotící dvě prezidentská období Baracka Obamy, který byl na jednu stranu nucen kapitulovat před mocenskými strukturami, na stranu druhou však navazoval na odkaz černošského vůdce Martina Luthera Kinga.
Coatesovu románovou prvotinu zasazenou do éry otroctví ve Virginii proto provázela nemalá očekávání - ještě podnícená autorovým přesvědčením, že beletrie dokáže více než literatura faktu. Knize, kterou nyní v českém překladu Lenky Kapsové vydalo nakladatelství Host pod názvem Kdo tančí s vodou, se ve své televizní show věnovala i slavná moderátorka Oprah Winfreyová. I díky tomu se ocitla v žebříčku bestsellerů listu New York Times.
Kritici však upozorňovali, že se autor možná až příliš nechal inspirovat magickým realismem spisovatelky Toni Morrisonové, fantaskním pojetím Podzemní železnice od prozaika Colsona Whiteheada nebo prvky sci-fi tak, jak je používala u nás prozatím neznámá Octavia Butlerová.
Coates namítal, že ho ovlivnil jak spisovatel E. L. Doctorow a jeho přístup k historii, tak vlastní dětská láska ke komiksům a jejich konceptu superhrdiny. O intelekt a návaznost na to nejlepší z afroamerického písemnictví v románu vskutku není nouze.
Hrdina Hiram Walker je stejně jako Frederick Douglass, skutečná postava vášnivého abolicionisty, autora vlastního životopisu a jednoho z klíčových vyprávění otroka v jednom, zrozen v důsledku znásilnění - přičemž obě černé matky byly bílými pány posléze prodány dál. Walker je zázračné dítě, v našem případě nejprve s fotografickou pamětí a posléze také se zvláštní silou nazývanou Vedení, jíž dokáže přenášet sebe i druhé na velké vzdálenosti. Aby tuto superschopnost aktivoval, potřebuje zapojit emoce, víru a osobní vzpomínku, jak velí pravidla žánru.
Ve Walkerově paměti ale zeje díra: paralelně s celou moderní Amerikou, která si odmítá vybavovat a připouštět to nejhorší ze své minulosti.
Protagonistova cesta ke svobodě tudíž není přímočará, a než se dostane na sever do Filadelfie, musí překonat mnoho překážek. Některé se vynořují coby "bílá strašidla na pozadí noci" a jsou to lovci uprchlých otroků, zpravidla z vrstvy takzvané bílé spodiny. Jiný problém představuje běloška Corrine, fanatická abolicionistka, pro niž je vše vůkol "svatá válka" bez ohledu na utrpení. Touží být morálně dokonalá a zdá se, že vše dělá hlavně kvůli sobě.
Jelikož Walker je zároveň vypravěčem románu, s klidným svědomím může říct, že příběhy uprchlých otroků jsou "neméně napínavé než Ivanhoe nebo Rob Roy", tedy historické romány Waltera Scotta.
Ta-Nehisi Coates v rozhovorech zdůrazňuje, že je ateista a feminista. Texty dává jako první vždy číst manželce, a možná i díky tomu se v románu vyskytuje několik až nadpřirozeně nadaných žen. Tou první je hrdinova matka, která ráda předváděla africký lidový tanec s hliněnou nádobou plnou vody na hlavě - což má fungovat jako podvratná, "na hlavu postavená" metafora plavby zotročených černochů přes Atlantik.
Druhou románovou superženou je Walkerova babička, která, jak se na plantáži šušká, měla dar podobný tomu hrdinovu. A třetí je jeho láska Sophie, už dříve provdaná za černocha a teď nucená "sloužit" pánovu bratru. Je tak zpočátku mnohem zkušenější než hrdina a nezajímá ji "chlapská důstojnost". Svými promluvami se blíží tomu, co si Walker ke svému úžasu vyslechne na takzvaném Shromáždění u kanadských hranic, kde je řeč o manželských svazcích, v rámci nichž ženy patří mužům, či rumu, který zotročuje duši.
K nesporným kladům více než čtyřsetstránkového románu patří, že Coates neztratil cvičené oko reportéra: detailně popisuje dobové jižanské rituály včetně koňských dostihů, líčidel a luxusu salonů, kontrastujícího s ubohostí a špínou vězení. Autor tak skvěle dokresluje tehdejší striktní společenskou hierarchii. Nepředkládá žádnou falešnou romantiku, naopak ukazuje, že plantáže navzdory okázalému povrchu nezvratně směřovaly k úpadku: postupně se vyčerpávala půda a její majitelé degenerovali.
Sympatické, třebaže lehce naivní také je, že se spisovatel alespoň pokouší o nový diskurz a místo běžných termínů otrokáři a otroci používá své vlastní, Smetánka a Úkolovaní.
Odborníkovi neunikne, že oproti zjevným odkazům na afroamerické písemnictví v podobě epigrafů (viz hned ten úvodní z Fredericka Douglasse: "Mým úkolem bylo vyprávět příběh otroka. Příběh pána si o vyprávění nikdy neříkal") naráží debutující prozaik rovněž na dílo velikého Jižana Williama Faulknera.
Lyrickým líčením panenské přírody si ničím nezadá s jeho novelou Medvěd, sídlo protagonistova otce bylo jistě ne náhodou postaveno se stejnou úporností jako to v románu Absolone, Absolone! Závěrečná scéna s matkou, dítětem a nevlastním otcem kopíruje finále Světla v srpnu. A postava Mojžíšky alias skutečné abolicionistky Harriet Tubmanové má přímo mystické rozměry.
Lze z toho vyvodit, že Coates se snažil psát přístupně pro všechny čtenáře bez ohledu na jejich barvu pleti.
Kniha jako celek nicméně nepůsobí tak, jak by měla. Coates ne zcela dobře vyvážil poměr mezi dobrodružnou zápletkou a alegorickým rozměrem. Občas až příliš koketuje s žánry. Dialogy nezní moc přesvědčivě, jelikož všechny postavy mluví skoro stejně - k čemuž naneštěstí přispívá překladatelsky v zásadě neřešitelný problém, jak naložit s afroamerickým dialektem. A třebaže je pravda, že nejlepší próza nás dokáže geograficky, časově i citově přenést jinam, pouhá hrdinova superschopnost k tomu nestačí.
Suma sumárum Coatesova prvotina trpí tím, co kritičtí multikulturalisté nazývají nebezpečím imitace, a po románu Milovaná od Toni Morrisonové, Podzemní železnici Colsona Whiteheada nebo Podobenství o rozsévači Octavie Butlerové není moc originální.
Navíc, za což autor samozřejmě nemůže, próza uvízla v osidlech politické exploatace, kdy se pár zaoceánských recenzentů pokoušelo aktualizovat její poselství - v tom, jak Coates coby největší zlo otroctví zobrazuje násilné rozdělování rodin, viděli odkaz na současné zacházení s dětmi a mladistvými na hranici USA s Mexikem.
Čímž nikdo nechce tvrdit, že psát o otroctví i nadále není nutné, jen že Coatesovi to jde lépe jako novináři. Vždyť kdo jiný by si během výzkumu v terénu povšiml, že v Monticellu, výstavní rezidenci prezidenta Thomase Jeffersona zbudované otroky, si děti otroků hrály s kuličkami?
Kniha
Ta-Nehisi Coates: Kdo tančí s vodou
(Přeložila Lenka Kapsová)
Nakladatelství Host 2021, 399 korun, 432 stran.
