reklama
 
 

Nekrolog: Morrisonová zapsala zkušenost černošky, která se protlouká bílými dějinami

7. 8. 2019 12:16
Den po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem otiskl časopis New Yorker komentář, který spisovatelka Toni Morrisonová nazvala Making America White Again, tedy Učinit Ameriku znovu bílou.

Jako reakce na příchod extravagantního narcise do Bílého domu se to mnohým zdálo přehnané. Ne tak Morrisonové, která v Trumpově bigotismu neviděla jen manipulující hru o voličské hlasy, nýbrž něco hlubšího, co je do americké kolektivní psyché zapuštěno jako fermež do dřeva.

Více než dva a půl roku po Trumpově zvolení začínáme chápat, co měla Toni Morrisonová na mysli a čeho se tak obávala, když upozorňovala, že Trumpovi nejde jen o televizní slávu, ale o skutečnou proměnu americké každodennosti, o "návrat nadvlády bílého muže". Protože, jak psala už v listopadu 2016: "Na rozdíl od Evropské unie drží Spojené státy bělost jako sjednocující barvu. I dnes je pro mnoho lidí definicí ‚americkosti‘ barva." A ještě: "Americké pro mnoho lidí prostě znamená bílé. Všichni ostatní se píší se spojovníkem."

Nejde o jediný komentář, který je po včerejším úmrtí Toni Morrisonové citován jako připomínka její společenské angažovanosti. Laureátka Pulitzerovy i Nobelovy ceny za literaturu vytvořila desítky uměleckých textů i esejistických úvah o světě. Otevřeně usilovala o proměnu společnosti, k níž nelze dojít jinak než proměnou mysli.

Proto ta celoživotní odevzdanost psaní, v němž, jak tvrdila, "člověk může zachytit svou odlišnost vůči druhým a zároveň druhé uznat jako obyvatele jednoho společného prostoru". Psaní může člověku pomoci najít svůj hlas a zároveň ho vpustit do mnohohlasu světa.

150 let po pádu otroctví

Morrisonová objevovala sílu literatury v dětství a dospívání, milovala velké klasiky Flauberta, Tolstého, Dickense, i ty americké, zejména Williama Faulknera, jenž zachytil specifický lokální svět amerického Jihu.

Zřejmě při jeho četbě si Morrisonová uvědomila, že právě vypisováním toho nejbližšího, v čem jako jednotlivci žijeme, můžeme přispět do světové literární výhně, neboť "zkušenost je svět a svět je zkušenost".

Chtěla zachytit tu svou, silně ovlivněnou černou barvou pleti, která se v Americe stala příznakovou a radikálně oddělující. Zkušenost černé ženy, která se musí protloukat bílými dějinami, nesouc přitom odpovědnost za své děti, a tedy za budoucnost. Proto se Morrisonová takřka v každém románu tak silně noří do historie, proto prolíná drsnou realitu s magickým světem, jenž není žádnou literární manýrou, nýbrž bytostnou charakteristikou černošského prožitku.

Naladění do blues, biblická zjevení, mohutná energie přírody a konflikty shakespearovské či antické tragičnosti. A v centru všeho černá žena, která i 150 let po pádu otroctví bojuje o uznání, protože stará strašidla rasismu se neustále vracejí.

Když to není, napište to sami

"Chtěla jsem psát romány bez dohledu, bez pohledu bílého muže. Četla jsem knihy afroamerických autorů a hlavně u mužů jsem měla pocit, že nepíšou pro mě," svěřila se před pár lety Morrisonová. Každý autor, tvrdila, potřebuje kořen, z něhož čerpá, nemůže jen tak sednout a hned začít dělat velkou literaturu.

"Chtěla bych psát romány, které jsou nezaměnitelně moje, nicméně prvotně padnou do afroamerické tradice a teprve ve druhé řadě do celé té věci, které říkáme literatura," přemýšlela a připomínala, že také velikáni jako Joyce, Tolstoj nebo Flaubert vykreslovali především svůj svět.

Svou literární touhu dokázala Morrisonová vyjádřit v jednom stručném aforismu s univerzálním přesahem: "Existuje-li nějaká kniha, kterou byste chtěli číst, jenže ji ještě nikdo nenapsal, musíte si ji napsat sami."

Sama jich vytvořila požehnaně, z toho 11 románů, z nichž převážná část byla přeložena do češtiny. O světě Toni Morrisonové leccos vypovídá už výčet jejich názvů: Velmi modré oči, Píseň o Šalamounovi, Milovaná, Láska, Ráj, Jazz, Milosrdenství…

Toni Morrisonová si vydobyla mnohá prvenství: byla první ženou afroamerické literatury, první černoškou řídící významnou ediční řadu velkého nakladatelství, první afroamerickou držitelkou Nobelovy ceny za literaturu. Prvenství si ale nenechávala pro sebe, k psaní chtěla pomáhat i jiným.

Nejen to: byla přesvědčena, že spisovatelé mohou vytvořit určitou společenskou vlnu, hnutí, které pomůže strhnout bariéry nesvobody. "Musíme skončit s představou spisovatele jako solitérního hrdiny," vyzývala. "Říkám svým studentům, když dostanete tuhle skvělou práci, na kterou jste byli báječně vycvičeni, pamatujte si, co je vaše skutečná práce: když jste svobodní, musíte osvobodit někoho dalšího. A máte-li nějakou moc, je vaší prací učinit mocným ještě někoho dalšího."

O dětech a slepé stařeně

Co osvobozuje nejvíc, je zřejmé z celého díla Morrisonové. Vynalézání vlastního jazyka, budování vlastního jazykového a vypravěčského kosmu, který se bouří proti kánonu a záměrně odlišuje od standardů většinové literatury, jakkoliv je v sobě vždy nějak nese.

Mít vlastní literaturu! V angličtině "moudrého bílého muže", která utlačuje vše odlišné, se náhle zvedá rozprava černošky, jejíž dějiny a zkušenost už nikdy nemohou být zapomenuty, protože je v sobě nese jazyk, jímž o svém světě vypovídá. Proto je tak těžké překládat knihy Toni Morrisonové - každý, kdo se o to pokouší, se tak či onak stává tímto minoritním světem.

Toni Morrisonová to pěkně shrnula roku 1993, v řeči při přebírání Nobelovy ceny za literaturu. Skrze poetický obraz slepé stařeny, z níž si děti dělají legraci, ale ptají se jí i po smyslu života, rozvíjí alegorii smyslu psaní a lidského počínání vůbec. "Je ptáček, kterého máme v ruce, živý, nebo mrtvý?" ptají se děti trochu poťouchle.

A stařena, pro Morrisonovou stará moudrá černoška vyškolená životem, odpovídá po dlouhém mlčení. "Nevím, zda je ptáček, kterého držíte v ruce, živý, nebo mrtvý, ale vím, že je ve vašich rukách. Je to ve vašich rukách."

Tak jako je v našich rukách, obrazně řečeno, život a smrt každého, za nějž jsme převzali odpovědnost, je na nás i život a umírání jazyka, kterým do světa vpisujeme sebe.

Ten pocit rozechvívá náš život "like the trembling heart of a captive bird, jako rozechvělé srdce zajatého ptáčka", jak zpívá Johnny Cash v písni The First Time Ever I Saw Your Face. O toto poprvé, spatření, uznání tváře jde.

A tak stejně jako Toni Morrisonová mohla svou nobelovskou řeč před 26 lety naplňovat optimistickým zjištěním, že v jazyce žijeme a přežíváme i po smrti, můžeme jím teď i my skončit vzpomínku na ni a připojit věty, které se dnes stávají jejím epitafem: "Umíráme. To je možná smysl života. Ale vytváříme jazyk. To je možná měřítko našich životů."

autor: Petr Fischer | 7. 8. 2019 12:16

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama