Kniha o Bendových je kronikou disentu, vězení a pronásledování, ale také víry a naděje

Manželé Bendovi jsou impozantní osobnosti a jejich disidentský příběh, stejně jako příběh jejich manželství, z něhož vzešlo šest dětí, je tak silný, že člověka překvapí, že vlastně až nyní – dvacet pět let od smrti Václava Bendy (1946–1999) – vznikla kniha věnovaná fenoménu Václav Benda. Má 770 stran a je nejen kronikou jedné rodiny, ale také kronikou normalizace, disentu a polistopadové politiky.

Václav Benda byl moudrý a statečný člověk, který v totalitě neuhnul ani po různých trápeních, která mu Státní bezpečnost dlouhé roky připravovala, nemluvě o letech vězení. V mnohých pamětnících devadesátých let ale vzbuzoval spíše rozpaky.

Jeho výjimečnou postavu a neméně výjimečnou postavu jeho ženy nyní přibližuje kniha spisovatelky a novinářky Alice Horáčkové s titulem Václav a Kamila Bendovi, kterou vydalo nakladatelství Argo.

V devadesátých letech se zdálo, že Benda byl sice výjimečnou postavou disentu, ale po pádu komunismu už v reálné politice nedokázal hrát důležitou roli. Jako by nerozuměl novým časům. Přitom v roce 1989, když padla totalita, mu bylo teprve třiačtyřicet let. Byl to muž v nejlepších letech, který ještě mohl udělat velkou politickou kariéru.

Krátce po sametové revoluci byl sice důležitým poslancem ve Federálním shromáždění, ale nedostal žádnou vládní funkci. Dokonce po zániku federálního parlamentu zůstal jistou dobu bez práce. Byl totiž příliš hrdý, aby se vnucoval.

Stíhání kvůli vyznamenání

Pak se stal senátorem a na sklonku života měl dokonce na krku i trestní stíhání za údajně neoprávněné nakládání s osobními údaji. Šlo o už téměř zapomenutou aféru se státním vyznamenáním pro rakouského prezidenta Zilka (Benda o něm zjistil, že spolupracoval s československou Státní bezpečností).

Bendova image nebyla v prvních svobodných letech nejlepší, působil mnohem starší, než by jeho věk naznačoval, často vypadal zchátrale, vyčerpaně, na pracovních schůzkách usínal a v rozhovorech dělal dlouhé pauzy. Kouřil a pil více, než by se slušelo, přičemž se alibisticky odvolával na Winstona Churchilla.

Nebyl dobrý řečník a vedle Václava Havla působil neohrabaně, jeho projevy či rozhovory vzbuzovaly nejednou veřejné veselí, stával se terčem vtipů. Nebyl ani velký diplomat, ale později se ukázalo, že mnohé jeho politické kroky – které tehdy v devadesátých letech vzbuzovaly údiv, zlost či smích – měly svou železnou logiku a byly jasnozřivější než politické kroky mnoha jeho souputníků.

Někdy v polovině devadesátých let mohl působit jako ztracenec s jakýmsi disidentským anachronismem, který nerozumí duchu doby ani politice – na rozdíl od Havla či Dienstbiera. S těmito dvěma muži přitom prožil nejtěžší časy a spolu byli ve vězení za aktivity ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. S odstupem času už tak ale nevypadá.

Bojoval za restituce i postih estébáků

Benda byl bojovníkem za klíčové změny, za restituce, věnoval mnoho úsilí tomu, aby se vyšetřovaly zločiny Státní bezpečnosti a aby soudci, kteří vynášeli na socialistických soudech kruté rozsudky, nesli za to odpovědnost. Odmítal jakousi duchovní nadstranickou republiku, o níž snil Havel, chtěl klasické politické strany a politickou soutěž.

Benda také velmi rychle založil vlastní politickou stranu. Jeho Křesťanskodemokratická strana měla chvíli vliv, pak se však štěpila, zmenšovala, až ji nakonec – k údivu svých přátel z disentu – Benda spojil s ODS. Měl totiž politicky blíž k Václavu Klausovi než k Havlovi, a dokonce za ním stál i v době, kdy ho v takzvaném sarajevském atentátu zradili nejbližší spolupracovníci pro podezření z nekalého financování strany.

Na Bendově pohřbu nakonec Havel pronesl jen pár slov, což mu někteří měli za zlé, ale ta slova byla důležitá: „Statečnost Václava Bendy mohu dosvědčit jako ten, který s ním musel absolvovat zkoušku z nejtěžších: pomáhal mi tam žít,“ řekl.

Spisovatelka Alice Horáčková neznala Václava Bendu osobně, ale měla k dispozici jeho dopisy a vedla rozhovory s členy rodiny, přáteli, kolegy, spolužáky.

Odstup jako výhoda

Titulu ale paradoxně nejvíce pomáhá právě to, že jeho autorka nepatřila k žádné skupině disidentů, že má odstup od sporů mezi jeho různými proudy (zejména po pádu komunismu), ale zároveň byla dostatečně zvědavá, hodně se ptala, trpělivě skládala celý příběh jako velkou mozaiku, kde každý, i drobný, kamínek má svou cenu.

Je přitom jasné, že autorka cítí k manželům Bendovým úctu a obdiv za to, co vše unesli i jak to nesli. Nedali si komunisty ani tajnou policií zničit život ani radost z něj. A Václav Benda vždy přirozeně převzal i ty nejtěžší úkoly v disentu, protože mu nechyběla odvaha ani statečnost.

Manželé si vybudovali zázemí ve své velké rodině, v přátelích, jejich byt byl neustále plný lidí, kteří potřebovali vyslechnout, povzbudit nebo přišli rodině pomoci. Ale měli ještě jednu silnou oporu. Neztratili svou křesťanskou víru, kterou získali doma. Bendovi dokázali už v mladém věku přijímat důležitá rozhodnutí a pak se držet vytyčené cesty, neuhnout.

Benda chtěl být básníkem a filozofem

V patnácti se rozhodl, že bude básníkem, i když měl velký talent na přírodní vědy, chodil na prestižní gymnázium a vyhrával matematicko-fyzikální olympiády. Vystudoval češtinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Školu dokončil v roce 1969 jako velká naděje pro oba obory.

Začátek jeho kariéry literáta a filozofa však připadl na začátek normalizace. Václav Benda rychle pochopil, že tato cesta je pro něj uzavřená. Nejenže nebude moci psát, bádat, publikovat či přednášet, ale nebude moct ani uživit rodinu.

Místo matematiky rodina

Kamila Bendová byla rovněž velký matematický talent, vystudovala matematickou analýzu. Plánovala vědeckou kariéru, ale vše dopadlo jinak. Ještě během studia v roce 1967 s Václavem uzavřeli manželství a Kamila náhle změnila rozhodnutí. Chtěla velkou rodinu, a ačkoliv se matematice nadále věnovala v Matematickém ústavu, na velkou vědu už podmínky nebyly. Mimo jiné také proto, že jako manželka disidenta nemohla mít pas. Na fotografii z promoce je tak Kamila zachycena už jako matka tří dětí.

Pro matematiku se nakonec rozhodl i její muž. Protože jako literát a filozof neměl ve znormalizovaném Československu šanci najít uplatnění, přeorientoval se na exaktní vědy a vystudoval ještě jednu vysokou školu, a to Matematicko-fyzikální fakultu se specializací na kybernetiku. Benda měl štěstí, že na matfyzu na začátku normalizace ještě stále hrály důležitou roli studijní výsledky, ostatně jeho učitelem byl tehdy ještě bratr Václava Havla Ivan.

Když Václav promoval na druhé vysoké škole, byl již otcem čtyř dětí. Rodina žila velmi skromně, ale časem se rozrostla ještě o dvě děti.

Díky tvrdým podmínkám, v nichž žili, v nich víra rostla, vychovávali v ní své děti a naučili se jednu důležitou věc: nestěžovat si. Klíčovou roli v jejich rozhodnutí sehrál Gilbert K. Chesterton a jeho kniha Ortodoxie. „Člověk hledá, hledá a nakonec najde. A zjistí, že je doma. To je tak náš příběh,“ vzpomínala po letech Kamila.

To, že se Benda veřejně hlásil ke své víře, ovšem značně limitovalo jeho kariérní možnosti i jako matematika. Nakonec po různých peripetiích získal místo ve Výzkumném ústavu matematických strojů – socialistický tábor totiž zaostával za Západem ve vývoji počítačů, a proto bylo třeba využít všechny matematiky a kybernetiky bez ohledu na jejich víru. Ale pak i kybernetik Benda skončil v kotelně.

S undergroundem jej spojili „Plastici“

Když přišel legendární proces s undergroundovou skupinou Plastic People of the Universe, Benda se na něj šel podívat, ačkoliv byl spíše nemuzikální a underground mu nic neříkal. V soudní síni se ale setkal s různými lidmi: byli tam spisovatelé, „máničky“, katolíci, evangelíci i bývalí komunisté. Tam pochopil, jak důležitá je solidarita i nesourodých skupin.

Když vznikala Charta 77, Bendovi u toho sice přímo nebyli, dokonce ji hned při podpisu ani nedostali – jejich přítel Jiří Němec je totiž chtěl chránit, protože už měli pět malých dětí. Václav Benda se pak kvůli tomu na něj hněval a svůj podpis pod Chartu 77 připojil den poté, co v Rudém právu právě vyšel slavný článek Ztroskotanci a samozvanci. Dokonce se stal dvakrát jejím mluvčím, podruhé v kritickém období, kdy byl nátlak na disidenty extrémní.

Významnou roli sehrál Václav Benda i tehdy, když se po Chartě 77 objevilo stanovisko katolických duchovních a církev se od Charty opatrně distancovala. Důvodem bylo i to, že v Chartě bylo mnoho exkomunistů.

Vy máte pravdu – my máme taktiku

Proti opatrnému postoji církve protestovali katoličtí signatáři Charty a kněz Josef Zvěřina, který přišel o státní souhlas, tehdy kardinálovi Tomáškovi napsal: „Kdy vás uvidíme v roli bojovníka za lidská práva a svobodu církve?“ Václav Benda se pak osobně s kardinálem setkal, a ten mu tehdy řekl: „Vy máte pravdu – my máme taktiku.“

Až později se oba muži sblížili a kardinál Tomášek změnil své postoje k chartistům. Dokonce poslední dítě Bendových, které odmítl pokřtít duchovní ve farnosti, pokřtil kardinál ve své soukromé kapli.

Tlak na rodinu Bendových byl mimořádný i proto, že byli katolíci, ale Václav Benda neuhnul a vedl i své děti tak, aby dokázaly vzdorovat. Mladí Bendovi chodili ministrovat a k jejich životu patřila i účast na bohoslužbách. Někteří kněží, s nimiž byli Bendovi v kontaktu, však byli agenty StB.

Asanace a emigrace

V roce 1978 spoluzakládal Benda Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Jak píše autorka, „VONS byl úder přímo na solar plexus režimu.“

Jména žalobců, soudců i vyšetřovatelů najednou nebyla anonymní, protože je vysílaly Svobodná Evropa i Hlas Ameriky. Režim proto šel proti členům VONS velmi tvrdě, jeho členy se stávali jen ti nejodolnější a nejstatečnější.

Byly mezi nimi i ženy a všichni byli fyzicky napadáni a zastrašováni, muže šikanovali, bili a v noci odvlekli do lesa za Prahou. StB věřila, že je buď zlomí, nebo přinutí k emigraci.

V těchto časech vznikla nejslavnější Bendova esej Paralelní polis. Dodnes je inspirativní, zmiňuje ji například vlivný americký křesťansko-konzervativní autor Rod Dreher ve své knize Žít bez lži, ale nedávno se na ni odvolával i vlivný slovenský liberální novinář a spisovatel Martin Šimečka, když radil svým čtenářům, aby se spolehli na starý známý koncept Václava Bendy i v době čtvrté vlády Roberta Fica.

Benda nechtěl, aby se Charta stala ghettem. Chtěl, aby z tohoto prostoru vyrůstaly nové aktivity, aby chartisté žili naplněný život. Tento Bendův koncept nebyl v disentu přijat vždy s nadšením. V knize paní Kamila vzpomíná, že „velké skupiny v Chartě text nepochopily“ a někteří chápali paralelní polis jako jakýsi Diogenův sud.

Číst o těch nejtemnějších letech normalizace, kdy státní policie spustila akci Asanace, tedy když byli disidenti vystaveni teroru a spolu s nimi i jejich rodiny, když Bendovi přišli o telefon, prováděli jim nepřetržité domovní prohlídky (vzali nejen všechny písemnosti, knihy, ale i deník paní Kamily), je tíživé. Václav Benda byl neustále sledován, šikanován a předvoláván na mnohahodinové výslechy nebo preventivně zavřen na 48 hodin, například když do Prahy přijel nějaký zahraniční politik.

StB si troufla i na ženy a děti, zlomila tak často i velmi silné lidi a vytlačila je do emigrace, čímž disidentské kruhy prořídly. Děti Bendových tak přišly o mnoho kamarádů. StB nabízela Bendovým pasy. Nedařilo by se jim v cizině špatně, měli tam rodinu, ale nabídku emigrovat nakonec odmítli.

Na knize je cenné to, že autorka popisuje, co vše se dělo v disidentském hnutí, jak si pomáhaly pronásledované rodiny, ale i to, jak se mezi ně infiltrovali agenti, kteří si získali jejich důvěru a donášeli na ně StB za peníze.

Autorka píše také o tom, jak v těchto poměrech fungoval běžný život Bendových. Určitě to nebyla dokonalá domácnost, děti musely být samostatné a odolné, ale fungovalo to.

Václav Benda byl dominantní i doma, svou roli hlavy rodiny bral vážně, věnoval se dětem, hodně se u nich četlo, diskutovalo, ale zároveň to byl on, kdo pro tolik lidí každý den vařil.

Vařil tedy spíše v noci, přes den nebyl čas, ale patřilo to ke koloritu rodiny a pro děti to byl hezký čas, když otci pomáhaly při vaření. Benda často pracoval na noční směny, dlouhá léta totiž byl topičem.

Rodina trávila léto na chatě v Chlomku u Prahy, kde to bylo skromné i drsné, například už jen prát v těchto podmínkách plenky či zásobovat rodinu jídlem bylo náročné, ale děti si to tu užívaly a paní Kamila si nikdy nestěžovala. I když rodinu i zde na chatě většinou sledovali zpoza plotu estébáci.

Smutné je čtení o tom, jak se státní policie snažila získat za agenty i mezi kamarády malých Bendových dětí. Byla to pro ně těžká zkušenost. Někteří jejich kamarádi pak emigrovali nebo přerušili s rodinou kontakty.

VONS a „nejkrásnější dvojice disentu“

Klíčová byla v životě Václava Bendy nejen Charta 77, ale zejména práce ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Ve VONS se rychle projevila Bendova vůdčí osobnost, a přestože mu tehdy bylo jen jedenatřicet let, stal se téměř výhradním hostitelem jeho schůzek. Technici StB zjistili, že na třech psacích strojích Bendových bylo napsáno nejméně osmnáct zpráv VONS.

V tomto výboru vznikla i „nejkrásnější dvojice disentu“: Petr Uhl a Václav Benda, na jejichž bedrech leželo vlastně nejvíc práce. Politicky byli zcela rozdílní, Václav Malý to autorce popsal takto: „Vašek byl pravičák, Petr levičák, pořád se kritizovali. Ale to nebyly ideologické hádky, tam šla ideologie stranou. Tam šlo o konkrétní lidi a konkrétní informace, takže díky Bohu za ně.“ A dodal, že časem si tak na sebe zvykli, že bez sebe nemohli být a „byla to nejkrásnější dvojice v celém disentu“.

Oba důkladně studovali zákoníky, zpaměti citovali paragrafy a jejich pojetí disentu se významně lišilo od volného sdružování chartistů. Autorka píše, že to paradoxně pro ně bylo v očích režimu přitěžující okolností: „Žalobci v procesu s VONS argumentovali tím, že ,schůzky měly předem dohodnutý program a byly řízené pověřeným členem výboru‘.“

V roce 1979 bylo zatčeno jedenáct členů VONS a pět z nich bylo odsouzeno. Petr Uhl byl označen za vůdce a dostal pět let ve druhé nápravné skupině.

Václav Benda byl ve vězení v letech 1979–1983. Nejprve byl spolu s Havlem a Dienstbierem v Heřmanovicích, kde to připomínalo spíše padesátá léta. Jednak tam byla těžká fyzická práce a jednak si velitel věznice užíval převýchovu politických vězňů.

Benda manželce po prvních dnech napsal, že tam „bude fyzicky i psychicky nesmírně náročné obstát před sebou a hlavně před ostatními“. Nejvíc tam trpěl zdvořilý Havel, který se těžko přizpůsoboval drsným poměrům a měl problém zvládat vysoké pracovní normy. Benda naopak podával mimořádné pracovní výkony, a i díky tomu dokázal rodině finančně pomáhat.

Navíc si získal i respekt u vězňů, protože se svou matematickou hlavou dokázal v kartách obrat i největší vězeňské bosse a získal pak od nich jakousi neformální ochranu.

Vězeňská psycholožka o něm ve zprávě napsala, že je to „extrovertně laděná osobnost s vysokou všeobecnou rozumovou kapacitou, bystrý, chápavý, emočně stálý, zralý, čelí realitě, klidný, přizpůsobuje se faktům, dominantní, průbojný, svéhlavý, nekonvenční rebelant, vyžaduje obdiv, tvrdohlavý, soutěživý, sebejistý, koná ve svůj prospěch bez zvláštní citlivosti k souhlasu či nesouhlasu druhých, nemá strach, optimistická sebedůvěra, soběstačný, rád se samostatně rozhoduje“. Ale dodala i toto: „… fantasta, sklon k nadšení, ale příležitostně i k hysterickým výkyvům zoufalství. Očekává lásku a pozornost.“

Zdá se, že psycholožka docela dobře vystihla Bendovu osobnost – a ukázala vlastně i to, jaké výjimečné dary musel člověk mít, aby ustál ten obrovský tlak a dokázal žít neustále v naději a činorodém optimismu.

Svou cenu si ten tlak vybral později, v časech svobody.

Šéf věznice trestal politické vězně za každou drobnost, i vymyšlenou, a to zákazem balíčku, návštěvy či dopisu od blízkých. Vadilo tu i to, když děti během návštěvy jedly bonbony. Přesto paní Kamila obětavě cestovala na návštěvy manžela i s dětmi a potají mu nosila eucharistii a komplikovaným způsobem mu ji předávala.

Děti Bendových byly v době věznění hlavy rodiny ještě malé, nejstaršímu Markovi bylo jedenáct, když otce zavřeli, nejmladšímu Filipovi tři roky.

Pro paní Kamilu to bylo období, kdy se musela naučit rozhodovat sama za celou rodinu, být samostatnější, nahradit dětem otce – a zároveň je vést k tomu, aby na otce nezapomněly.

Velehrad a začátek sametové revoluce

Návrat z vězení byl těžký, bylo tu i jisté odcizení a manželé se rozhodli řešit ho tak, že zatoužili po ještě jednom dítěti. Tak se narodila Markétka.

Benda se nevrátil z vězení s tím, že si už bude dávat pozor. Zapojoval se do všech akcí, ale situace se už začala měnit.

Autorka popisuje, jak se Václav Benda se syny vydal začátkem roku 1985 na Velehrad. Obrovský dav lidí, v němž silné zastoupení měli i Slováci, tam vypískal komunistické funkcionáře a Benda pak napsal důležitý text Znovu křesťanství a politika. Co dál po Velehradě?

„Jediné, na čem tenhle stát stojí, je strach,“ psal Benda. „Jakmile začnou lidé chodit po statisících na církevní poutě, tak se ten strach začne lámat.“

V knize dostal slovo i slovenský disident František Mikloško, který Bendu a jeho tehdejší postoj komentoval takto: „Benda byl silový hráč a pro nás bylo velmi důležité, když po Velehradě napsal, že před Velehrad se už nemůžeme, nesmíme vrátit. Tam jsme poprvé všichni pochopili, a přes Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky to pochopilo celé Československo, že klíčová je masa: dokud nás nebudou statisíce, tak s komunismem nepohneme.“

Bendova esej tehdy vyděsila umírněnější duchovní, ale Dominik Duka, tehdy kněz bez státního souhlasu, ji označil za „jedinečnou“. A bránil Bendovu výzvu slovy: „A proč by nemohla být církev odvážnější? Možná už nastal ten čas.“

Na Duku pak i někteří kněží a laici z tajné církve naléhali, aby Bendovi pohrozil církevním trestem, pokud svůj text neodvolá. „Já mu nepohrozím,“ rozhodl Duka. „Já mu dám požehnání!“

V listopadových dnech sametové revoluce sehráli klíčovou roli Bendovi nejstarší synové, kteří patřili k organizátorům studentského pochodu. Rušno bylo doma u Bendových hned po studentském pochodu, protože bydleli v centru Prahy, a tak se z jejich bytu stalo pro mnohé útočiště, ale i jakási centrála, kde se sbíhaly zprávy ze všech stran.

Václav Benda ten večer po potlačeném studentském protestu prohlásil: „Tak je jasné, že to začalo. Problém je, že opozice ještě není dostatečně připravená.“

A přestože se v Československu už začali lidé bouřit, estébáci u Bendových ještě pořád hlídkovali. Zatkli syna Marka, když šel v neděli ráno do kostela. Zadrželi i Martina. A v neděli 19. listopadu 1989 udělali estébáci poslední záznam ve spisu Václava Bendy.

Když se Benda tu neděli vydal z domu na mši, zadrželi ho a dali mu na výběr: buď se vrátí domů, nebo půjde do cely.

Ten večer už vznikalo Občanské fórum, ale Benda byl stále v domácím vězení hlídaný policií. O týden později už mluvil na Letenské pláni a požadoval propuštění všech politických vězňů.

Benda politik

Jak ale píše autorka, v idealisticko-oportunistickém kvasu té doby si vizionář z disentu Václav Benda nejprve těžko hledal své místo, přestože jeho předlistopadové zásluhy byly nepopiratelné, autorita obrovská a měl i blízko k Václavu Havlovi.

Tvrdí, že byl i příliš hrdý, aby sám žadonil o funkce či posty. A mnohé věci už delegoval na své syny.

Smutnou kapitolou byl boj o novou křesťanskou stranu, kterou chtěli společně založit Václav Benda, Daniel Kroupa a Pavel Bratinka, ale pohádali se o název. Benda chtěl už v názvu křesťanskou konotaci, Kroupa s Bratinkou to odmítli, a tak vznikly dvě strany a do své Občanské demokratické aliance si Kroupa s Bratinkou odvedli i část evangelíků. Ani jedna strana nepřežila delší dobu.

Později i Václav Benda smutně připustil, že neměl trvat na slovu křesťanská a riskovat rozchod kvůli názvu. Jenže si zvykl i z disentu, že byl silnou autoritou a solitérem.

Autorka píše: „Benda disident a Benda politik občas působili jako dvě různé osoby. Pavel Bratinka tento jev popsal metaforou o hlubinném zvířeti, které vydrží neuvěřitelné tlaky v tisících metrů pod mořem, ale když se vynoří nad hladinu a žádným tlakům už vzdorovat nemusí, je z něj podivné, nafouklé a do určité míry nerozumné stvoření.“

Tak na lidi v devadesátých letech Benda působil, ale po letech, když je dostatečný odstup, ukazuje se, že i tehdy byl Benda politikem, který mnoho věcí viděl prorocky správně, ale už neměl sílu či možnosti, aby své ideje prosadil.

Jeho organismus byl totálně vyčerpaný, i vinou dlouholetého pronásledování, vězení, i vinou ne úplně zdravého životního stylu. Zemřel v roce 1999 jako pětapadesátiletý. Zanechal po sobě velkou rodinu, někteří synové se stále angažují v politice, ale paní Kamila je pyšná především na to, že se u ní v bytě stále schází velká rodina, třicet pět lidí, děti, snachy, zeťové a vnoučata. Bendovská „rodinná pevnost“ stále funguje.

Roky to byla rodina žijící velmi skromně, její bohatství je však obrovské a spočívá v rodinné soudržnosti, ve víře a v silném vzoru statečného, pečujícího a odvážného otce.

Text vyšel ve slovenském deníku Postoj.