Proč lidé opakovaně vedou války? Odpověď nabízí nová kniha antropologů a archeologů

Ruská invaze na Ukrajinu a probíhající konflikt v Íránu nám znovu a znovu připomínají, jak nesamozřejmé je to, že naše část světa může po desetiletí žít v míru. O tom, že válčení bylo nedílnou součástí dějin lidstva a že „původní způsob života“ našich dávných předků zjevně neznamenal jen mír, ale také svár a boj, vloni přesvědčivě pojednala kniha Antropologie války od českého antropologa Martina Soukupa. A podobnou zprávu nyní přináší i mnohem obsáhlejší a podrobnější publikace Násilí a válčení lovců-sběračů, i když se zaměřuje jen na jednu etapu vývoje lidstva. 

Sepsal ji tým převážně amerických a kanadských antropologů a archeologů, o překlad se pak postaral Roman Šolc. Autoři se zhruba shodují, že válčení „významného rozsahu“ (neboli podle jejich definice „společensky schválený smrtící konflikt mezi nezávislými společenstvími“) existovalo po celou dobu existence lovců-sběračů, těch dávných i současných. To naznačuje extrémně dlouhé dějiny válčení, které lze vysledovat až k raným hominidům. Přičemž i praktiky, jako bylo zabíjení cizinců na potkání či touha po pomstě, platily zřejmě téměř univerzálně. Ostatně i naši příbuzní šimpanzi vzájemně vedou až vyhlazovací kmenové války.

Válčíme znovu a znovu, ale nikoli nepřetržitě

Autoři připomínají, že vždy existovali lidé, kteří věřili v mírumilovné, ušlechtilé divochy, a v současnosti agresi relativizují formou sofistikované terminologie. Například některé z konfliktů, zvláště zabíjení mezi příbuzenskými skupinami, raději klasifikují jako vraždy, a ne jako meziskupinové konflikty; podobně války mezi příbuznými kmeny označují jako „svár“. Kniha ale právem namítá, že v kmenovém světě bývá rodina (příbuzenstvo) totéž co celá společnost. Pokud tedy útočí jedna rodina na druhou, není to jen sousedský spor, ale současně válka mezi dvěma politickými celky. Podobné „sémantické kejkle“ nejsou tedy podle autorů příliš konstruktivní. 

Na druhou stranu však kniha připouští, že se možná vyskytovaly výjimky, jako inuitské komunity ve východní a střední Arktidě. Tamní populace byly tak malé a zdroje od sebe tak vzdálené, že by války nemohly mít vítěze: „Smrt byť jediného muže mohla mít pro skupinu katastrofální následky, protože každý lovec byl při získávání zdrojů z moře mimořádně důležitý“. Obecně také autoři ukazují, že intenzita válčení nebyla v průběhu času konstantní, ani nebylo rovnoměrně prostorově rozložené: „Lidé mohou mít tuto biologicky danou dispozici, ale nejednají podle ní neustále. Války jsou ze své podstaty epizodické události intenzivního násilí, k nimž dochází sporadicky, nikoli nepřetržitě“.

Paul Roscoe, sociální antropolog z Mainské univerzity, v publikaci optimisticky tvrdí, že lidé mají hluboko v sobě současně i touhu po míru. Na darwinovském základě je podle něj zcela obhajitelné, že v nás evoluce vypěstovala genetickou dispozici ke smrtícímu násilí, ale současně i averzi vůči němu. Americký archeolog a paleontolog James C. Chatters zase evoluci přibližuje z hlediska partnerských vztahů. V populaci, v níž muži žili o mnoho let déle než ženy, zřejmě kdysi velká část násilí představovala soupeření o partnerky. Ovšem za situace, kdy riskování a agresivita přestaly být pro populaci výhodné, ženy, zvláště ty doposud zneužívané, začaly partnery selektovat ve prospěch jejich poddajnosti. Muže si tak „domestikovaly“.

Bojovalo se v podstatě z racionálních důvodů

Celkově kniha zdůrazňuje, že válčení bylo v podstatě racionální jednání. A když přestalo být užitečné, v mnoha případech se velmi rychle zastavilo: „Inupiaté žijící na západní Aljašce se proměnili z lidí intenzivně válčících v přátelské a mírumilovné lidi, a to během pouhé jedné generace. K podobným rychlým změnám došlo u australských domorodců, Kungů z jižní Afriky a mnoha dalších příkladů“.

Související

Proč si dříve chudí kluci staví paláce, kde nikdo nebydlí? Vyšla kniha Turbo-venkov

Jak ale vidíme na nedávných i současných příkladech, vládci se k bojům mohou zase kdykoli uchýlit, i když racionálnost jejich důvodů může být pro vnějšího pozorovatele sporná (ať už je to snaha odvést pozornost občanů/poddaných od problémů ve svém vlastním státě, touha vybudit jejich vlastenectví obnovením impéria nebo úsilí uspíšit apokalyptickou vizi příchodu Ježíše ve velké bitvě u Jeruzaléma). Ale abychom nepůsobili příliš pacifisticky: bránit vlastní zem proti diktátorovi, který popírá naši národní svébytnost či samotné právo na existenci, racionální je.

Evoluce nás vybavila dispozicí k agresi, ale zároveň nás obdařila rozumem, třeba i k tomu, abychom pochopili, kdy se válčení stává cestou k vlastní zkáze. V éře jaderných zbraní a globálních krizí může být tato schopnost racionální deeskalace tím jediným, co nás dělí od osudu zaniklých kmenů, které svou agresi nedokázaly včas zastavit.