Lytovčenková pochází z města Charkov na severovýchodě Ukrajiny. Když jej před dvěma týdny začali ostřelovat Rusové, houslistka zamířila do sklepa. Teď se tam skrývá se sousedy i se svým otcem, vysokoškolským profesorem.
"Bomby v našem městě dopadají všude, proto jsme šli pod zem," popisuje po Skypu devětatřicetiletá hudebnice. V tu chvíli ostřelování zrovna ustalo, díky tomu může mluvit. "Je nás tu dvanáct. Jsou s námi malí kluci, dospívající, staré ženy," vypočítává.
Zhruba první týden se ve sklepě jen strachovali o vlastní život. Pak ale Lytovčenkovou napadlo, že by ostatním mohlo zvednout náladu, kdyby jim zahrála a zazpívala. "Všichni tihle lidé jsou teď jako moji bratři a sestry. Chtěla jsem, aby alespoň na pár minut mohli myslet na něco jiného než válku," vysvětluje, proč ve sklepě začala pořádat malé improvizované koncerty.
Stojan na noty umístila mezi harampádí a svícen se svíčkami, na vystoupení si dokonce oblékla večerní šaty, jediné, které se jí podařilo včas vzít z bytu.
První dny hrála pouze sousedům, později na internetu začala zveřejňovat krátké záznamy Vivaldiho a Čajkovského. Jednou zazpívala ruskou ukolébavku, podruhé skladbu Nič jaka misačna od ukrajinského autora a sběratele lidových písní Mykoly Lysenka z přelomu 19. a 20. století.
Reakce ji překvapily: jen na Facebooku video rychle nasbíralo přes 40 tisíc zhlédnutí a další tisíce stále přibývají na YouTube nebo Twitteru, kde příspěvek nasdílelo ukrajinské ministerstvo zahraničí. "Nečekala jsem to, posílala jsem video jen svým přátelům a příbuzným," krčí rameny houslistka.
Přátele má po celé Ukrajině. "Snažím se s nimi udržovat spojení, několikrát denně jim píšu textové zprávy, abych se ujistila, že jsou ještě naživu. Moje teta bydlí poblíž Kyjeva, bojím se o ni," líčí.
Mezitím jí začali psát i cizí lidé. Děkují, že jim svými videi dodala naději nebo odvahu. "Asi díky tomu vidí, že někdo pořád zůstává i v Charkově, že jsme tady vůbec naživu a snažíme se být optimističtí," vysvětluje si reakce.
Během středečního klidu zbraní, který trval několik hodin, se Lytovčenkové podařilo na chvilku doběhnout do svého bytu v Charkově. V tomto druhém největším ukrajinském městě žije zhruba 1,4 milionu lidí. "Po dvou týdnech ve sklepě jsem byla šťastná, že zase vidím slunce," říká houslistka.
Na situaci si nestěžuje, s příbuznými a sousedy mají ve sklepě jídlo i topení, což je v této chvíli na Ukrajině pro mnohé luxus.
Před válkou hrála Věra Lytovčenková v orchestru Charkovské městské opery, odkud i teď stále dostává plat. Kromě toho učila hru na housle. "Byl to jiný život. Normální život," vzpomíná. "Měla jsem svoje studenty, přátele, hrála jsem koncerty, italskou operu i balet. Navzdory koronaviru jsme tu měli kulturu, byli jsme očkovaní a prostě jsme žili. To, co se děje teď, prostě nechápeme," dodává.
Watch: 94 violinists (incl. a sprinkling from the LSO) around the world accompany young violinists, some in basement shelters, in Ukraine. Read the story, donate and download the score to record your own contribution: https://t.co/lJtgkmBAkh#ViolinistsSupportUkraine 💙💛 pic.twitter.com/sga5zXZOgI
— London Symphony Orchestra (@londonsymphony) March 9, 2022
Svými videi, z nichž jedno nazvala "Ruská lidová píseň od ukrajinské dívky - Nechtějte po ruských vojácích, aby mě zachraňovali, chtějte po nich, aby nás přestali bombardovat", by ráda podpořila místní hudebníky.
"Říkala jsem si, že bych třeba mohla založit malý nadační fond. Píší mi lidé z celého světa, z nejrůznějších zemí, že by rádi pomohli," popisuje hudebnice, která proto v pátek na Facebooku a YouTube zveřejnila číslo svého účtu.
Podle ní peníze budou třeba. "Budeme muset znovu postavit naše město, naši konzervatoř, naše hudební školy. Budeme muset pomoct muzikantům, kteří přišli o své nástroje nebo střechu nad hlavou, aby se vůbec měli kam vrátit a na co hrát. Aby se z nich nestali uprchlíci," dodává pro agenturu AP.
