Manažer Janáčkovy filharmonie Ostrava Ondřej Daněk ze zdrojů blízkých skladateli zjistil, že čtyřiaosmdesátiletý Silvestrov až do uplynulé neděle zůstával v Kyjevě. Po naléhání blízkých se s dcerou a vnučkou nakonec vydal na Západ.
"S jistotou víme, že ještě téhož dne se dostal do města Vinnycja. V pondělí večer jsme obdrželi zprávu, že se přemístil do Lvova, v úterý večer pak dorazila informace, že Valentin Silvestrov úspěšně překročil hranice do Evropské unie," říká Daněk o perfekcionistovi, který v ukrajinské metropoli setrvával i v dobách hospodářské krize po rozpadu Sovětského svazu.
Jméno Valentina Silvestrova dnes rezonuje po celém světě. Orchestry na program zařazují především jeho Chalozpěv 2001. Už minulý týden jej na koncertu Janáčkovy filharmonie uvedl polsko-ruský dirigent Andrej Borejko, který se Silvestrovem spolupracuje dlouhodobě.
Nadcházející pondělí tatáž kompozice zazní na mimořádném večeru Metropolitní opery v New Yorku, zatímco týž den Symfonický orchestr Českého rozhlasu na své benefici pro Ukrajinu zahraje autorovu Elegii.
Intenzivně se začala objevovat také Silvestrovova Modlitba za Ukrajinu, kterou před několika dny na YouTube zveřejnili Bamberští symfonikové se svým šéfdirigentem Jakubem Hrůšou a kromě toho ji hrála například královéhradecká filharmonie. Na koncertě Filharmonie Brno pro změnu zazněla autorova píseň Sbohem, světe, sbohem, země na text Tarase Ševčenka, vlasteneckého básníka a stoupence samostatné Ukrajiny z 19. století.
Aktuálně uváděné skladby mohou vytvářet dojem o nacionálně zaměřeném autorovi, ukotveném v domácích tématech. Pravdou je spíše opak. Valentin Silvestrov si v průběhu dlouhého skladatelského vývoje, jemuž dominuje brilantní technika a sebekritičnost, vytvořil specifický styl s univerzálními parametry.
Z jeho hudby dlouhé roky sálá vnitřní klid a vyrovnanost. Měkký smutek vyrovnávalo pozitivní, místy takřka mozartovské kouzlo - sice bez okázalého veselí, o to ale věrohodnější.
Silvestrov pokládá sdělení posluchači za nezbytné. V podstatě skládá písně i tehdy, kdy se jedná o hudbu beze slov. Někdy se těžko rozhodnout, zda jsou jeho sborová díla či písně výmluvnější než instrumentální tvorba.
Nyní se zdá, že Silvestrova z dobrovolné izolace od vnějšího světa vytrhla agrese putinovského Ruska. Ve skutečnosti se však jedná o dlouhý proces, který začal již před devíti lety, v době událostí na kyjevském náměstí Nezávislosti známém jako Majdan. Právě tam se na přelomu let 2013 a 2014 konaly protesty, které si vyžádaly kolem 80 obětí a vstoupily do dějin. Ukrajinská vláda tehdy pozastavila vyjednávání o asociační dohodě s Evropskou unií a přiklonila se místo toho k Putinově Rusku, proti čemuž se vzedmul odpor veřejnosti.
Silvestrov zareagoval cyklem sborových skladeb nazvaným Majdan 2014, intimní a naléhavou kronikou tehdejších událostí. Hudebně se hlásí k pravoslavné tradici i takzvaným posvátným koncertům, které psal například ukrajinský klasik Dmytro Bortňanskij na přelomu 18. a 19. století. Silvestrov jako by dal staré formě nové harmonie, ale především nový obsah a význam. Bolest i smutek, jež z oduševnělých sborů vyzařují, neberou konce.
Majdanský cyklus zazněl také na několikadenních oslavách autorových osmdesátin v Kyjevě, kterých se zúčastnil ukrajinský ministr kultury, zatímco tehdejší prezident Petro Porošenko skladateli zaslal oficiální pozdrav. Ukrajinská kulturní reprezentace i veřejnost dala najevo, že Silvestrova považuje za prominenta, jehož vliv dalece přesahuje hranice země - rozhodně se tak nestalo až v posledních dnech, kdy k několika jeho specifickým dílům přitáhla zájem ruská agrese.
Kritik Peter J. Schmelz se toho času s úsměvem pozastavoval nad kontrastem obyčejných programů na xeroxovaných papírech a nadšením publika uchváceného skvěle provedenou hudbou. Během několika dní se alespoň v náznaku ukázalo, jak pestrý je autorův osud i bez návaznosti na okolní tragédie.
"Silvestrov je nejvýznamnější skladatel naší generace," tvrdil o svém ukrajinském kolegovi ruský komponista Alfred Schnittke. Sám Silvestrov připomínal, jaké měli štěstí, že je minul kulturní teror sovětského ideologa Andreje Ždanova a že s vrstevníky začínali tvořit až v dobách relativního uvolnění společenských poměrů za časů Nikity Chruščova.
Silvestrov v roce 1963 získal americkou Kusevického cenu, která mu umožnila cestovat na Západ. Poznal hudbu Arnolda Schönberga, Antona Weberna, Pierra Bouleze i Iannise Xenakise. Sám se přiklonil k tehdejší moderně, o čemž svědčí skladba Spectra - v roce 1965 její premiéru dirigoval Jevgenij Mravinskij s Leningradskou filharmonií.
K "tvrdě" modernistickým dílům ovlivněným západními trendy patřila i Monodia pro klavír a orchestr. Ta však měla premiéru o pět let později, kdy útržky dosavadní umělecké svobody vzaly za své poté, co Nikitu Chruščova ve funkci prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu nahradil Leonid Brežněv. Silvestrov byl vyloučen ze svazu skladatelů, roku 1974 se stáhl z veřejného života.
Začal komponovat pro zpěv, zhudebňoval přitom všeobecně známé básně z tehdejších školních učebnic. Nenapsal žádné "kajícné" dílo, jak to ještě za Stalinovy vlády dělával například Dmitrij Šostakovič, ale vytvořil si vlastní styl metaforické hudby, který je pro něj charakteristický dodnes.
Melodie v jeho podání přinášejí podněty, které se proměňují na symbolická sdělení. Důsledným obratem k tonálním harmoniím a pročištěnému zvuku jako by se odvrátil od progresivní moderny, jíž byl součástí. Sám se přitom stále označoval za podvratného skladatele. Snad každý musí z jeho děl vycítit, že být tonální v Silvestrovově pojetí rozhodně neznamená být prvoplánový a banální.
O rozšíření jeho hudby se zasloužili spřátelení dirigenti včetně dnes čtyřiašedesátiletého Andreje Borejka. Opravdový průlom ale znamenaly až nahrávky Silvestrovových kompozic, které v 90. letech začala pořizovat firma Sony. Jednalo se o první velkou společnost, jež si ukrajinského skladatele všimla. Dnes jeho hudbu vydává špičkový mnichovský label ECM, na jehož albech se objevují i Silvestrovovi vrstevníci Gija Kančeli či Arvo Pärt.
V průzračné kráse Silvestrovovu tvorbu nabízí například cyklus Tiché písně pro klavír a zpěv. Z dvojalba pochází i Sbohem, světe, sbohem, země, v níž nelze oddělit smutek od světla.
Tragicky vyznívá Rekviem pro Larissu zasvěcené manželce, s níž ho pojil nesmírně blízký vztah a po jejíž náhlé smrti v roce 1996 se nervově zhroutil. Věnoval jí už první ze svých devíti symfonií roku 1963.
Společný život manželů hudebně ohraničuje Silvestrovův prudký modernismus na začátku i pročištěná "metahudba" na konci, v jejímž kontextu se ale objevuje odkaz na dávnou Symfonii č. 1. Skladatel jako by se ohlížel za životem své ženy i vlastním hudebním vývojem.
Jeho zatím posledním albem, které vydala ECM, jsou Hieroglyfy noci z roku 2017, kdy skladatel slavil osmdesátiny. Intimní hudbu pro jedno či dvě violoncella natočily Anja Lechner a Agnès Vesterman, pocit naléhavého zpěvu beze slov je o to silnější, čím jemněji se ozývá.
Je to hudba na hony vzdálená pocitu, že se Valentin Silvestrov v posledních dnech stal jedním z hlasů ukrajinského vlastenectví, od kterého může být jen malý krok k nacionalismu. Není to pravda: jeho dílo by se ale mohlo a mělo stát součástí identity svobodné Ukrajiny, která bude muset hledat smysl a obsah své samostatné existence ve všech oblastech včetně kulturní.
