Nastudovat povinný repertoár na několik kol zabere leckdy celý rok a člověk má jen jednu šanci se předvést. Tak velký nápor na nervy neustojí každý.
Pianista Ivo Kahánek se stal laureátem soutěže v roce 2004. Tehdy v posledním kole uhranul uvolněnou a bravurní interpretací koncertu Franze Liszta. "Soutěž je hlavně zápas sám se sebou. Každý z nás si uvnitř řeší něco trochu jiného," říká a vzpomíná.
"Věděl jsem, že mám jisté šance uspět, ale zároveň jsem si uvědomoval, že se nesmím nechat semlít očekáváním, ať už vlastním, nebo svého okolí. Že do výkonu nemám pouštět moc ambicí, naopak si musím zachovat čistou hlavu a pokoru a pak přijmout výsledek. Cenná lekce. Do poslední chvíle je třeba co nejvíc pracovat, ale potom to ‚pustit‘ a říct si: už na to nemám vliv, ať to dopadne, jak má," popisuje Kahánek, který se stal absolutním vítězem ročníku. S odstupem 17 let považuje právě tuto lidskou zkušenost za hlavní přínos klání.
Teď už mezinárodně respektovaný umělec se letos ocitl na opačné straně barikády: je porotcem. Má za sebou hodnocení 159 anonymních audionahrávek poslaných do předkola a dalších 40 videozáznamů. Tento nezvyklý způsob si vynutila celosvětová opatření proti koronaviru - nebylo možné sezvat všechny zájemce do Prahy.
Ivo Kahánek, docent na hudební fakultě pražské AMU, prožívá letošní soutěž intenzivně také proto, že mezi deset pianistů postupujících do druhého kola se jako jeden ze dvou Čechů mezi skoro samými Jihokorejci probojoval jeho student Matouš Zukal. Kahánek jeho zápas pozoruje a vrací se mu při tom vzpomínky. "Předesílám, že jako porotce nejsem ve střetu zájmů," upozorňuje klavírista. "Porotci vlastní žáky nebodují a sedmičlenná porota je sestavená z mezinárodních osobností, takže jakákoliv snaha někomu nadržovat by působila nesmírně trapně."
Podle Kahánka, který tento měsíc oslaví 42. narozeniny, zisk jedné z cen na Pražském jaru stvrzuje komplexní kvality klavíristy.
"Letos máme novinku, adepti budou hrát také komorní hudbu s kvartetem. Na tom se ukáže, jak dovedou spolupracovat, je to něco jiného než hraní sólové nebo s orchestrem. Prověří se muzikantská flexibilita, schopnost spolupracovat a nechat se inspirovat kolegy. Člověk, který takovou soutěží projde a získá cenu, je po všech stránkách hudebně prověřen," vypráví.
Celková úroveň účastníků podle Kahánka roste, na druhou stranu výrazných individualit nachází "jako šafránu".
Podchytit příští hvězdy
Nápad uspořádat v rámci hudebního festivalu soutěž je připisován dirigentu Rafaelu Kubelíkovi, který stál u zrodu Pražského jara. Stalo se to hned při druhém ročníku v květnu 1947. Čestné předsednictví tehdy převzal ministr zahraničních věcí Jan Masaryk.
V seznamu soutěžících a porotců za těch sedm dekád najdeme spoustu neznámých jmen, ale také mnoho těch, kteří se dostali na hudební vrchol. Zpočátku převažovali účastníci z Československa a Sovětského svazu, s ojedinělými návštěvami ze Západu, hlavně z Francie. Ze statistik vyplývá, že Pražské jaro se stalo oblíbenou destinací Maďarů a Rumunů, sem tam na soutěž zabloudil muzikant či pěvec z USA, Japonska nebo Venezuely.
A ta známá jména? Vavříny si odnesli například renomovaný violoncellista Mstislav Rostropovič a flétnista James Galway. Celosvětovou slávu nabyli také pěvci Štefan Margita a Dagmar Pecková nebo houslista Ivan Ženatý. V 90. letech minulého století se laureáty stali Pavel Šporcl, hornista Radek Baborák či klavírista Giovanni Bellucci.
Také maďarský trumpetista Gábor Boldoczki je dnes prvotřídní hvězdou. A rovněž čeští laureáti vedou úspěšnou kariéru: kromě Kahánka to jsou hornistka Kateřina Javůrková, fagotista Václav Vonášek, čtveřice Pavel Haas Quartet nebo violoncellista Tomáš Jamník.
Tajemník soutěže Michal Vencl si pochvaluje příjemný "vedlejší efekt", jak říká. "Daří se nám podchytit jména, která se později stanou slavnými, umělce v počátku kariéry. Gábor Boldoczki, Haasovo kvarteto, francouzský violoncellista Victor Julien‑Laferriere, dirigent Krzysztof Urbanski nebo cembalista Jean Rondeau jsou dnes hvězdy. A začali tady v Praze. Oni si to uvědomují a hlásí se k nám, cenu z Pražského jara uvádějí ve svých životopisech a rádi se sem vracejí, když je pozveme k vystoupení," popisuje.
Pražskojarní klání, v Česku největší, bylo v roce 1957 zakládajícím členem Světové federace mezinárodních hudebních soutěží sídlící v Ženevě. Ve světovém měřítku se řadí po bok událostí, jako jsou Soutěž královny Alžběty v Bruselu, ARD International Music Competition v Mnichově, Chopinova soutěž ve Varšavě anebo Čajkovského v Moskvě.
"V zásadě řešíme stejný okruh problémů: finance, organizaci, systém bodování. Ale hodně světových soutěží má omezený okruh nástrojů," srovnává tajemník Vencl. "My se přirovnáváme k Mnichovu a Ženevě, ty jsou nám nejpodobnější multioborovým zaměřením. A za to jsou nám všichni vděční. Třeba takový fagotista má na výběr ARD, nebo Pražské jaro. A takových nástrojů je víc."
Příště přijedu zas
Podobně budou v roce 2023 například poprvé soutěžit violisté. "Podařilo se nám získat do poroty Antoina Tamestita, současnou jedničku v oboru," upozorňuje Vencl na fakt, že porotci z celého světa rádi jezdí do Prahy. "Jako porotce zveme bývalé laureáty. Stavíme na osobním styku a máme s tím výbornou zkušenost. Největší pocta je, že vám po soutěži řeknou: příště přijedu zas." A to přesto, že je to podle Vencla spíše "charita" - za vystoupení by určitě dostali tolik jako za deset dní práce na soutěži.
"Oni ale velmi rádi pracují s mladými lidmi, rádi předávají zkušenosti. Zájem je pochopitelně i ze strany soutěžících: kdy jindy má mladý hráč možnost pohovořit si se světovou hvězdou typu Garricka Ohlssona a zeptat se jí na názor? Proto pořádáme i masterclassy, někdy je těžké je od sebe ‚odervat‘," vypráví Michal Vencl.
Finančně organizace soutěže závisí na dotacích, účastnické poplatky a vstupné pokryjí jen část nákladů. Tak je to všude ve světě, liší se jen to, jak soutěž rezonuje u veřejnosti a nakolik její prestiže dokáže využít město. "Nejsme na tom tak jako ve Varšavě. Tam když se koná Chopinova soutěž, upozorní vás na to billboardy už na letišti. Referují o ní zpravodajové z celého světa. Město a celý stát tím žijí, je to pro ně obrovská prestiž," líčí zážitky z polské metropole Vencl.
Na finálovém koncertě ve Varšavě ceny udělují prezident, premiér, ministr kultury a primátor. V tom má Pražské jaro tedy možná rezervy, s týmem čítajícím dva necelé úvazky a jednu brigádnici je ale spíš obdivuhodné, že setkání hudebníků z celého světa pokaždé zorganizuje hladce.
Letos měli tým i soutěžící ztížené podmínky. "Řada škol ve světě byla zavřená a účastníci nám psali, že nemají kde cvičit a nahrávat. Dokonce byl zákaz setkávání, takže smyčcová kvarteta nemohla zkoušet," zmiňuje tajemník. Nehledě na to, že členové minimálně dvou smyčcových kvartet onemocněli koronavirem.
Češi ve finále
"Hodnotit místo živých výkonů videonahrávky bylo nezvyklé," připouští člen poroty u smyčcových kvartet Leoš Čepický. Zdůrazňuje ale, že video umožňuje se vrátit a nějaký úsek pustit znovu. "Bylo vidět, že si všichni dali záležet, kvalita nahrávek byla velmi dobrá, investovali do profesionálních techniků. Ale i tak se všichni těšíme na finále, kdy budou podmínky stejné: totéž pódium, stejný sál," těší se primárius Wihanova kvarteta, které pražskou soutěž vyhrálo v roce 1988.
"Tehdy probíhala v Anežském klášteře, bylo to naše první mezinárodní klání a příprava byla drsná. Cvičili jsme čtyři pět hodin denně, včetně víkendů. Hlídali jsme jednu notu vedle druhé. A pak finále. Sál byl plný našich spolužáků, panovala tam přátelská, krásná atmosféra," vzpomíná houslista.
Vítězství na Pražském jaru bylo podle něj odrazovým můstkem další kariéry wihanovců - spolu s vavříny na kvartetové soutěži v Londýně o pár let později.
Podobný styl přípravy má i jediný soubor, který v letošním finále reprezentuje Českou republiku: Kukal Quartet. "Je to velké napětí a stres, zkoušíme od rána do večera. Začínáme v půl desáté dopoledne, končíme v půl jedenácté večer," popisuje violista Šimon Truszka, slovenský člen ansámblu, který vznikl teprve před rokem.
Už brzy budou muset výsledek intenzivního tréninku předvést a přesvědčit porotu i publikum: 13. května je čeká finálové vystoupení ve Dvořákově síni Rudolfina. Jejich rivaly budou Arete String Quartet z Jižní Koreje a Selini Quartet z Rakouska. Pokud uspěje, může se Kukalovo kvarteto stát dalším pokračovatelem silné české kvartetní tradice, jejímiž nositeli jsou v současnosti haasovci, Zemlinsky Quartet a další.
Že zisk titulu představuje přelom, potvrzuje i klavírista Kahánek. Zároveň ale upozorňuje, a historie mu dává za pravdu, že diplom není vše. "Uspět v takové soutěži člověku v kariéře velmi pomůže. Dostane se na různá pódia, zahraje si s orchestry, rozšíří si repertoár. Je to klíč do dveří, ale pak je třeba jimi projít, příležitosti se chopit, dostát pověsti, a ještě lépe ji překonat," dodává Ivo Kahánek.
