Oba koncerty 12. i 13. května se v rámci testovacího projektu ministerstva kultury uskuteční se zhruba 300 diváky v sále, ostatní je budou moci sledovat na webu.
Nečekaná nabídka od vedení festivalu přišla dva měsíce před termínem koncertu, což bylo pro ansámbl zvyklý plánovat rok dva dopředu takřka šibeniční. "Vzal jsem si osmačtyřicet hodin na rozmyšlenou," vzpomíná dirigent Luks. "Musel jsem se poradit s produkcí, jestli to vůbec v současných podmínkách zvládneme."
Naráží na to, že v Česku zatím není tolik odborníků na historicky poučenou interpretaci hudby pozdního 19. století, ostatně i sehnat dobové nástroje je problém. Collegium 1704 tak muselo obvolat zahraniční hosty. Mnozí už navzdory pandemii a okleštěnému kulturnímu provozu měli plné diáře.
Nakonec se obsazení podařilo dát dohromady. Coby koncertní mistryně usedne u prvních houslí Elfa Rún Kristinsdóttir, Islanďanka žijící v Berlíně. Měla dva dny na zkoušení v Praze a pak se musela vrátit - jinak by uvázla v karanténě.
I kvůli ní teď dirigent v angličtině vysvětluje ansámblu, co se odehrává v přehrávané části Šárky. Cituje při tom z dopisu hluchého skladatele Smetany, který žil v letech 1824 až 1884. Ke znázornění akcentů Luks názorně předvádí pijáckou scénu. I pod respirátory jsou patrné úsměvy hráčů. Zvuk zatím působí syrově, jedná se o první ponor do komplikované partitury. Už teď je ale jisté, že tahle Má vlast bude znít úplně jinak.
Co se týče umělecké výzvy, padesátiletého Lukse nezastihla úplně nepřipraveného. Ačkoli život zasvětil hudbě 18. století, to znamená baroku, romantická řeč našeho národního skladatele mu není cizí.
"Říkal jsem si, že do pozdního 19. století se souborem zaplouvat nebudeme, ale kdybych měl udělat výjimku, bude to právě Má vlast. Kdykoli jsem ji poslouchal, inspirovalo mě to k představám, co bych dělal jinak, na spoustu věcí už jsem měl názor. Sám bych se do toho nikdy nepustil, je to projekt, který musí iniciovat někdo zvenčí," popisuje Luks.
K prameni
Má vlast, kterou Smetana zkomponoval v letech 1874 až 1879 již zcela hluchý, je ikonou české hudby. A to nejen díky ideovému obsahu, který autor ve své poslední tvůrčí fázi vložil do šesti symfonických básní a jenž hovořil k českému publiku ještě ve 20. století, v těžkých dobách obou světových válek.
I čistě po hudební stránce jde o dílo nesmírně zajímavé. A náročné, potvrzuje houslistka Simona Tydlitátová, jedna z kmenových hráček Collegia 1704. "Na konci poslední básně, Blaníku, máme v partu šest stran tremola, rychlých opakovaných not. Člověk musí umět v rámci těch dvou hodin hudby rozvrhnout síly, mentální i fyzické. Nemáme v tom praxi jako hráči orchestrů, u nichž je Má vlast denní chleba," popisuje. Sama byla překvapená, jak moc se Smetana liší například od Dvořáka, jehož symfonie Tydlitátová hrála i natáčela. Přesto je z projektu nadšená.
Náročnost Smetanovy hudby potvrzuje i dirigent. Praxe v oboru historicky poučené interpretace ho přirozeně vedla nejprve k pramenu, tedy Smetanově rukopisu. Luks ukazuje jeho kopii a žasne nad množstvím detailních instrukcí, které skladatel předepsal každému nástroji.
"Myslím, že se Smetana snažil co nejvíce popsat svou zvukovou představu, byl už hluchý a nemohl korigovat samotný orchestr při zkouškách," domnívá se Luks.
Partitura Mé vlasti ještě za autorova života vycházela na pokračování tiskem, bohužel ale s mnohými chybami. A ty se táhly dalšími vydáními. Už jen dobrat se správného notového zápisu dá tedy zabrat.
Je kuriózním faktem, že se tento cyklus obvykle hrává z not, v nichž najdeme pokyny a úpravy dirigentů meziválečné éry. Nechovali se vždy pietně: Smetanův text různě "vylepšovali", měnili či upravovali.
Talich byl hledač
Z této doby existují i první nahrávky, které jsou pro Václava Lukse rovněž cenným pramenem. "Uchvátila mě každá z nahrávek Václava Talicha. Všechny mají něco do sebe. Talich natočil Mou vlast v letech 1929, 1939 a 1954. Je na tom znát, že byl hledač, zkoumal řešení jednotlivých míst nebo přechodů, zároveň je tam patrná kontinuita," líčí.
Od Collegia 1704, které se zabývá stylovým provedením opřeným o studium pramenů, se očekává stejný přístup, i když tentokrát zahraje dobře známé dílo. "Z tohoto hlediska je pro nás velice zajímavá nahrávka z roku 1929, jde o nejstarší existující snímek České filharmonie s kompletní Mou vlastí. Tam totiž můžeme ještě cítit tu starou orchestrální tradici 19. století. Dvacátá léta století následujícího znamenala určitý zlom ve způsobu hraní na smyčcové nástroje," vysvětluje dirigent a cituje dobový tisk, stýskající si nad nadměrným vibratem.
Jeho střídmé užití bude asi prvním markantním rysem, jejž posluchač zaznamená. Dalším je užití glissanda, tedy "klouzání" prstu z jednoho tónu na druhý. Také v tomto případě jde o styl hry doložený v pramenech.
Václav Luks je zkušený muzikant, který víc než dogmata ctí instinkt. "To, co dnes označujeme za romantickou interpretaci, nemá s romantismem nic společného," prohlašuje. Způsob provedení, kdy se celá dlouhá fráze hraje jediným velkým gestem a "rozmáznutě", k čemuž zrovna Má vlast poskytuje spoustu příležitostí, odporuje Smetanovu záměru, jak jej skladatel jasně vyjádřil v notách, ukazuje Luks na začátek Vltavy s dobře známými "pramínky" ve flétnách.
Hledá se stoletá tuba
Další otázka zní, na co se 12. května ve Smetanově síni Obecního domu bude hrát. Smyčcových nástrojů je skoro 30, pro Collegium 1704 obří počet. Neliší se od moderních, ačkoli mají natažené střevové struny místo kovových. Ale dechy? Členové Collegia mezi sebe poprvé přivítají tubu.
"S dechy je to komplikované. Doba, kdy Smetana komponoval své symfonické básně, je přechodem od ručně vyráběných instrumentů k továrním výrobkům. A i když se v tom procesu leccos ztratilo, pořád jsou to nástroje s jiným charakterem, s měkčím zvukem než ty současné, dobře se pojí dohromady," popisuje Luks. Ovšem najít takové, a hlavně hráče na ně, je oříšek. "Nelze vzít z půdy starou flétnu a vystřihnout na ni začátek Vltavy," konstatuje lakonicky.
Přes detaily, které se snaží přenést z partitury do slyšené podoby, i přes produkční peripetie nespouští ze zřetele celek. "Orchestr se nejen musí naučit ty spousty not, ale musí vytvořit jednotný interpretační styl, který všichni přijmou za svůj. Tahle hudba se nehraje na historické nástroje často, hráči přišli z různých ansámblů s různými přístupy, a teď je nutné vytvořit jednotnou ideu zvuku."
Představu celku, tedy šestidílného monumentu trvajícího hodinu a půl, má Luks v sobě, jak říká, "zatím spíš intelektuálně než hudebně ukotvenou". Zatímco poslední dvě básně Tábor a Blaník jsou zpravidla považovány za problematičtější části - i proto v zahraničí většinou chtějí slyšet jen první čtyři -, pro Lukse naopak představují vyvrcholení cyklu.
"V Táboru a Blaníku je Smetana nejsvětovější. Vytýkali mu, že kontaminuje naši krásnou českou hudbu germánským vlivem, Wagnerem a Lisztem. Měli pravdu, ale jinak. Smetana se snažil vedle germánského mýtu postavit mýtus český. Najednou tam nejsou žádné polky ani Rusalky, způsob zpracování husitského chorálu připomíná Maxe Regera, je to úplně jiný Smetana, než jakého jsme do té doby zažili. Akordy harfy, jimiž velebně začíná Vyšehrad, uzavírají Blaník. A to vytváří geniální oblouk," skládá šéf barokního ansámblu hold autorovi.
Není to poprvé, co Mou vlast na zahájení Pražského jara zahraje soubor hlásící se k takzvané historicky poučené interpretaci. V roce 1996 pořadatelé zaexperimentovali a pozvali orchestr dobových nástrojů London Classical Players s dirigentem Rogerem Norringtonem. Ohlasy byly rozporuplné. Někdo to považoval za skandální, jiný koncert přivítal euforicky.
"Já jsem tehdy nebyl v Čechách, sledoval jsem ty diskuse zdálky," vzpomíná Václav Luks. "Tehdy nebyla historicky poučená interpretace pro naše publikum zdaleka tak přístupný pojem. Měla příchuť undergroundu a z té garáže najednou vylezla na zahájení Pražského jara. Slyšel jsem záznam koncertu i pozdější nahrávku a myslím, že dnes by to sám Norrington interpretoval jinak. My jsme v jiné situaci," shrnuje.
Hráči na dechové nástroje, posbíraní různě po Evropě, se ke Collegiu 1704 připojí až na několik intenzivních dní před koncertem. Ten bude ostře sledován, vysílán v přímém přenosu a možná časem vyjde i na CD.
Proto teď na zkoušce dirigent sám odzpívává milostné téma, kdy připoutaná členka Vlastiny družiny vábí Ctirada. Následuje řež, kdy dívky z Vlastiny družiny likvidují mužské protivníky. Po šesti úderných akordech je s nimi amen. "To je krása!" ozve se z orchestru. Někdo z "barokářů" dal spontánně najevo, jak osvěžující je pustit se do romantické partitury - a vůbec jaká je rozkoš chystat se na koncert, kde po dlouhé době zasedne i publikum.
Znovu před lidmi
Zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 12. května i repríza 13. května, které odehraje Collegium 1704 pod taktovkou Václava Lukse, jsou zařazeny do pilotního projektu ministerstva kultury.
Počet diváků v sále Obecního domu bude omezen zhruba na 300, všichni musí absolvovat PCR test ve smluvních laboratořích Pražského jara a celou dobu mít nasazený respirátor třídy FFP2 nebo KN95. Totéž platí pro debutový večer 26. května, na němž se představí Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Františkem Mackem, a závěrečný koncert 3. června, jejž odehraje Česká filharmonie pod taktovkou Angličana Marka Wiggleswortha.
Všechny festivalové večery včetně těchto mohou lidé sledovat bezplatně na webu, vybrané zprostředkují Česká televize a Český rozhlas.
