Kdyby se však prvotřídní německý orchestr neřídil realitou, ale filmovými scénáři, minulý rok by se žena stala jeho šéfdirigentkou. Právě jmenováním první ženy na pozici, která je také u většiny českých těles dosud vyhrazena mužům, začíná film Tár amerického režiséra Todda Fielda, jejž od čtvrtka promítají kina. Excelentní Cate Blanchett hraje Lydii Tár - fiktivní dirigentku, skladatelku a etnomuzikoložku, která vystoupala na nejvyšší možnou příčku ve svém oboru.
Snímek sbírá jedno ocenění za druhým, kromě nedávné britské ceny Bafta pro Cate Blanchett za herectví má na kontě šest oscarových nominací. Zároveň se však ozývá kritika toho, jak vykresluje prostředí klasické hudby. Ostře se vymezila zejména americká dirigentka Marin Alsop, kterou již na koncertech s Českou filharmonií poznalo i domácí publikum.
Pobouřilo ji, kterak film znázorňuje ženu na významné a sledované vedoucí pozici. "Dotklo se mě to jako ženy, jako dirigentky i jako lesby," řekla deníku Los Angeles Times umělkyně, jejíž osudy se v několika bodech stýkají s filmovou hrdinkou. I smyšlená Lydia Tár studovala u slavného Leonarda Bernsteina, vede nadaci pro mladé dirigentky a společně s lesbickou partnerkou vychovává dceru.
Lydia Tár ale svého postavení zneužívá, manipuluje s okolím a jednoho člověka dožene k sebevraždě. Mocenské postavení i kumulované funkce propojuje se svým intimním životem a film vzbuzuje dojem, že za nepřijatelným chováním stojí její lesbická orientace. Bývalý kritik deníků Financial Times a New York Times Alastair Macaulay dokonce obviňuje režiséra z lesbofobie.
Marin Alsop tak daleko nejde, nicméně problematické vyznění ilustruje v širších souvislostech. Podle ní by mělo znepokojovat všechny ženy na vedoucích pozicích.
Existuje spousta skutečných mužů, které Lydia Tár svým chováním napodobuje. Místo nich ale film do centra dění staví ženu s jejich negativními vlastnostmi. Zpochybňuje tím věrohodnost žen na vedoucích pozicích, ať už by pracovaly v hudbě, byznysu, nebo třeba trénovaly basketbalový tým.
Film nadto používá prostředí klasické hudby spíš jako exotickou kulisu, v níž se málokdo vyzná. Přitom se tváří skoro jako dokument, k čemuž přispívá účast novináře Adama Gopnika z časopisu New Yorker. Vlivný žurnalista hraje sám sebe, když hned na začátku zpovídá hrdinku.
Kdyby titulní roli ve filmu o uzurpátorském dirigentovi ztvárnil muž, spekulovalo by se, kdo byl pro jeho postavu předlohou. Z již nežijících by se nabízeli narcistní a despotický Herbert von Karajan nebo bisexuální Leonard Bernstein. Charismatický současník Daniel Barenboim, který nedávno čelil obviněním z nelidského jednání s hudebníky. Nakonec by to mohl být i předloni zesnulý James Levine, jenž po takřka půlstoletí musel roku 2018 opustit pozici šéfdirigenta Metropolitní opery v New Yorku, kde podle managementu sexuálně zneužíval a obtěžoval zranitelné umělce v raných fázích jejich kariéry.
Film ale všechny zvláštnosti těchto mužů nakumuloval do ženské postavy, pro kterou neexistuje předloha. Ne proto, že by žena s takovým charakterem nebyla možná, ale protože na nejsledovanějších pozicích v klasické hudbě ženy zkrátka nefigurují.
Bylo by zajímavé zjistit, jak se na Tár dívá například hudební ředitelka Birminghamského symfonického orchestru, litevská dirigentka Mirga Gražinytė-Tyla, která chodila na zkoušky i s kočárkem, když měla malé dítě. Patří k těm, kdo začínají úspěšně překonávat genderové hranice a prosazovat se v donedávna ryze mužském světě.
S obrazem ženy ve vysoké funkci, jaký publiku vykresluje film Tár, prudce kontrastuje dokumentární série Dirigenti, jejíž poslední díl ve středu odvysílá Česká televize. Pět ze šesti portrétů úspěšných současných českých dirigentů zatím přeneslo diváky do úplně jiného světa. Předložilo jim obrazy ušlechtilých mužů oddaných vysokému umění, vesměs s uctivým vztahem k historii i tradicím. Rytířů dneška bez bázně a hany, kteří snad ani nezažívají pracovní konflikty a jiné než hudební problémy skoro neznají.
Před pár týdny televize uvedla film Mladý Toscanini o klíčovém dirigentovi konce 19. a první poloviny 20. století, který byl zároveň proslavený tyran a despota. Světoznámá česká sopranistka Ema Destinnová nemohla Arturovi Toscaninimu přijít na jméno a v dopisech ho přezdívala Vztekanini nebo Maska žluté smrti. Film režiséra Franca Zeffirelliho z roku 1988 však vykresluje obraz mladíka, jehož vášeň pro hudbu je svatá a schová se za ni všechno.
Dalším příspěvkem do galerie nedotknutelných na webu televize je dokument Karajanův Růžový kavalír v Salcburku. Pojednává o obnově salcburských festivalů po druhé světové válce, a především se točí kolem Herberta von Karajana. S krajním pokrytectvím nezmiňuje, že dirigent vstoupil do NSDAP už roku 1933 právě v Salcburku - to by se do dokumentu o denacifikaci Rakouska skutečně nehodilo. Karajanův despotismus film sice okrajově zmiňuje, spíš se ale zaměřuje na krásu hudby pod jeho taktovkou.
Místo abychom však přestali přehlížet temné stránky slavných dirigentů, mohou se teď začínající dirigentky potýkat s obrazem z filmu Tár. Samozřejmě že je to jenom fikce. A sama Marin Alsop ostatně doufá, že pokrok, kterého bylo dosaženo, je tak podstatný, až ho nelze zvrátit. Přes veškerý optimismus přesto nevěří, že se ženy někdy budou moci pohybovat ve světě dirigování bez překážek. Příležitosti pro ně vždy bude potřeba vytvářet.
