Redaktorka britského deníku Guardian poznamenala, že ke jménu pětatřicetileté dirigentky by potřebovala lekci výslovnosti. Co je ale po jméně, mohl by se ušklíbnout Shakespeare: Britové začali nezvyklé příjmení ignorovat a litevské dirigentce říkají prostě Mirga. Není se čemu divit - příznivci vážné hudby se s ní setkávají stále častěji.
Mirga ve staré okcitánštině znamená myš. Nepatrné šedivé zvířátko ale Litevka nepřipomíná ani v nejmenším. Příbuzné slovo mirgėti, česky svítit, už ji vystihuje lépe: prudce stoupající hvězda září čím dál víc.
Když v roce 2016 nastoupila na místo hudební ředitelky birminghamského orchestru, bylo jí teprve 30 a světové publikum ji takřka neznalo. Hudební insideři už o ní ale věděli, a to včetně pražského Orchestru Berg, který dirigovala ještě jako nadaná studentka. Rodačka z Vilniusu, kde se už od 11 let připravovala na dráhu sbormistryně, působila před příchodem do Birminghamu v divadlech v Heidelbergu, Bernu a Salcburku. Klíčové pro ni bylo pozvání do projektu Gustavo Dudamel Fellow, který šéfdirigent Losangeleské filharmonie založil pro začínající talentované hudebnice a hudebníky.
Birminghamské symfoniky dirigovala Mirga Gražinytė‐Tyla poprvé v roce 2015 a orchestr se rychle rozhodl, že jí nabídne smlouvu. Stanice Deutsche Welle ji tehdy charakterizovala jako něžnou a drobnou dirigentku, proti čemuž se ohradila. Připustila, že to sice nezní špatně, ale vyznění je nepřijatelné. "Georga Soltiho by určitě neoznačili jako holohlavého dirigenta," vysvětlila.
Orchestr ze středozápadu Anglie dostal na světovou mapu dirigent sir Simon Rattle, který do Birminghamu přišel jako pětadvacetiletý v roce 1980. Z instituce místního významu vybudoval široce respektované těleso, které opustil po 18 letech spolupráce, když byl zvolen šéfdirigentem Berlínských filharmoniků.
Po Rattleovi nastoupil třiatřicetiletý Fin Sakari Oramo, který je dnes šéfem orchestru BBC. V tradici mladých birminghamských šéfů pokračoval třicetiletý Lotyš Andris Nelsons, v současnosti vedoucí Bostonského symfonického orchestru.
Gražinytė‐Tyla po něm přišla k tělesu, které na sebe vzalo poněkud nevděčnou úlohu přestupní stanice pro prvotřídní dirigenty, nyní už také dirigentky. Litevská rodačka tuto sezonu v Birminghamu jako hudební ředitelka končí a přechází na pozici hlavní hostující dirigentky.
Vysvětlila to v lednu podobně jako ve stejné době Simon Rattle svůj konec u London Symphony Orchestra: osobními důvody. Složitá finanční situace britských orchestrů, které obvykle pobírají jen malou nebo žádnou podporu z veřejných zdrojů, je ale dobře známá. Covidový rok, jenž je připravil o příjmy ze vstupného, znamenal citelnou ránu. Mnoho praktických potíží pak vyvolal brexit. Rattle i Gražinytė‐Tyla o tom ale v souvislosti se svými kroky hovoří buď málo, nebo vůbec.
Pražské jaro tak nabídne pravděpodobně poslední příležitost slyšet v Česku birminghamské symfoniky poté, co Gražinytė‐Tyla pět let budovala jejich projev.
Navázala na dlouholetou práci špičkových předchůdců a třeba se při tom občas pousmála nad tím, že po Rattleovi - čili chřestidlu - přišla k orchestru Tyla, což v litevštině znamená ticho. Dirigentka si tento dodatek k občanskému jménu připojila sama.
Jakkoliv každá hudba z ticha vyrůstá, Gražinytė‐Tyla si na nedostatek rozruchu nemůže stěžovat. Muzika u ní přitom vysoce převažuje nad budováním image, jakkoli jedno nelze oddělit od druhého. Gražinytė‐Tyla se stala nejen první šéfdirigentkou v dějinách birminghamského tělesa, ale také první dirigentkou, s níž podepsala výhradní smlouvu nahrávací společnost Deutsche Grammophon.
Německý label zaměřený na špičkově prováděný mainstream jí od zahájení spolupráce v roce 2019 vydal již pět alb. Jako první se objevila vynikající nahrávka dvou symfonií skladatele Mieczysława Weinberga. Původem polský autor, který později žil v Sovětském svazu, je dnes předmětem obnoveného zájmu a začíná se o něm mluvit jako o nejvýznamnějším sovětském skladateli vedle Dmitrije Šostakoviče a Sergeje Prokofjeva. Gražinytė‐Tyla natočila jeho Symfonii č. 2 a Symfonii č. 21 zvanou Kadiš s birminghamskými symfoniky, orchestrem Kremerata Baltica a jeho zakladatelem, vynikajícím houslistou Gidonem Kremerem. Společně vystoupili také na Pražském jaru.
Následovalo album věnované tvorbě současné litevské komponistky Raminty Šerkšnytė. Jeho součástí je také dirigentčin dokumentární portrét nazvaný Going for the Impossible.
Poté Gražinytė‐Tyla s birminghamským orchestrem zahájila zatím třídílnou sérii nahrávek britských autorů. Jako první mezi nimi bylo monumentální Válečné rekviem, do nějž Benjamin Britten působivě zakomponoval své pacifistické přesvědčení.
Z opery Troilus a Cressida od skladatele Williama Waltona natočila Gražinytė‐Tyla symfonickou suitu. Zatím posledním počinem britské vlny v litevsko‐birminghamských rukou je album, na kterém k těmto jménům přibývají ještě Ralph Vaughan Williams a Edward Elgar. Právě jeho Koncert pro violoncello a orchestr e moll bude první částí koncertu na Pražském jaru, sólový part zahraje Francouz Gautier Capuçon.
Ve druhé půli zazní Symfonie č. 6 A dur od rakouského pozdního romantika Antona Brucknera. Litevka se tak představí v tradičním repertoáru. Elgarův koncert patří k mimořádně populárním titulům - od světové premiéry roku 1919 už vzniklo kolem stovky vynikajících nahrávek. Za klíčový je obvykle považován první stereofonní záznam, který v roce 1965 pořídila violoncellistka Jacqueline du Pré.
Šestá symfonie Antona Brucknera naopak patří k autorovým méně uváděným dílům, ale snad je to způsobeno kompoziční odvahou, s níž se do díla pustil a která před interprety i naslouchající dodnes staví ohromnou výzvu.
Odchodem z funkce šéfdirigentky Birminghamského symfonického orchestru zmenší Mirga Gražinytė‐Tyla už tak nízký počet žen ve vedoucích pozicích světových orchestrů. Dirigentek je navzdory pokračující feminizaci klasické hudby stále poměrně málo, šéfdirigentky jsou takřka bájnými přeludy.
Jednu z výjimek představuje Finka Susanna Mälkki, která od roku 2016 vede Helsinskou filharmonii a hostovala už také v Česku. O rok později se stala hlavní hostující dirigentkou u Losangeleské filharmonie, kde jako stipendistka Gustava Dudamela působila o několik let dříve i Gražinytė‐Tyla.
V USA u největších symfonických orchestrů momentálně nepracuje ani jedna šéfdirigentka. Situace by se měla změnit příští rok, kdy má tuto pozici u Atlanta Symphony Orchestra zaujmout Nathalie Stutzmannová. Další změny by mohly přijít v nejbližších letech, kdy končí šéfdirigentské smlouvy několika hudebním ředitelům amerických symfonických špiček.
Gražinytė‐Tyla stále ještě patří k první generaci dirigentek, které se mohou nejen hlásit o svou pozici, ale také už jako přežité stereotypy odbývat všechny úvahy o tom, zda je šéfdirigentské povolání pro ženy vhodné, či nikoliv. Ostatně součástí jejích zkoušek v Birminghamu býval i kočárek s dítětem.
Sama problém "žen za dirigentským pultem" neřeší, důležitější jsou pro ni společenské a politické aspekty hudby. Říká, že se cítí úžasně svobodná a diskriminaci nezažívá. Také ale podotýká, že před 50 lety by otázky na podobné téma možná vůbec nepadly, což považuje za důkaz, že společnost kráčí správným směrem.
S Birminghamským symfonickým orchestrem dosahuje Mirga Gražinytė‐Tyla nesporných výsledků, jak dokazují její nahrávky i koncerty. K hudebním schopnostem se přidává silný osobní vklad: ve známých dílech zaznívají nečekané akcenty na jindy opomíjené detaily, kontrasty v tempech i dynamice. Orchestr pod jejím vedením musí být stále ve střehu a napětí kombinované s pozorností se přenáší i na publikum.
Gražinytė‐Tyla je především součástí rázně nastupující vlny mimořádně talentovaných umělkyň a umělců, kteří absolvovali výborné školy, dokázali brzy uspět na nejsledovanějších mezinárodních soutěžích a svůj úspěch přetavit v rychlý start kariéry na celosvětově sledovaných postech. Kromě toho jim konečně ustupuje z cesty jedna nesmyslná genderová překážka.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
City of Birmingham Symphony Orchestra & Mirga Gražinytė‐Tyla
Obecní dům, 18. května
