Vypravěčův hlas vítá publikum u obrazů, které si hrají s přirozeným světlem a klasickou kompozicí. Nic vzrušivého, jde na první pohled o spíše usedlou demonstraci vkusu. Francouzská herečka a režisérka známá jako Maïwenn natočila příběh, jakých obzvlášť v poslední době vzniklo mnoho. A sama se trochu drze obsadila do hlavní role hraběnky du Barry, která se v 18. století k šoku pařížské šlechty stala milenkou krále Ludvíka XV.
Pokud někoho pohoršuje, že sedmačtyřicetiletá umělkyně se pasovala do role mladé svůdnice, asi by měl zůstat u četby pečlivě vyzdrojovaných historických pramenů. Na snímku je naopak nejpozoruhodnější, jak moc se nějaké skandální poloze vyhýbá.
Režisérka své vyprávění o nováčkovi u dvora oprostila od spousty nabízejících se tenzí. Většina filmů či seriálů na podobné téma se zaměřuje na detailní popis zvyklostí, zkostnatělých mravů a komplikovaných hierarchií, jimž se nový "přírůstek" musí podvolit a popasovat se s nimi.
Ať už šlo o starší historické látky - jako lidovější i autorštější verze osudů Alžběty Bavorské v seriálu Císařovna a snímku Korzet -, nebo o seriál Koruna o britské monarchii, velkou část pozornosti tvůrci vždy soustředili na konflikty či pletichaření. A na případný vzdor proti "korzetům" pevně sešněrovaných pravidel starých celá staletí.
Maïwenn se rozhodla ztvárnit Jeanne du Barry jako jednoduchou, přirozenou ženu, která ráda čte laciné románky. A ve svém filmu se pokouší vytvořit něco jako jejich realističtější verzi. Nejen tím, že štáb měl přístup do Versailles, kde natáčel, ale také nenápadným, tlumeným tónem. Mohl by to být příběh velké vášně i velké nenávisti. Přitom jde o drama postavené na drobných gestech.
Madame du Barry byla původně dcera kuchařky, bývalá prostitutka, ale když došlo k letmému setkání s panovníkem, ten ji přizval k sobě - navzdory jejímu neurozenému původu a nelibosti svých dcer i dalších dvořanů. Je až nečekané, jak decentně - byť pro někoho možná příliš na jistotu - je příběh této náklonnosti vedený.
Maïwenn do role krále obsadila Johnnyho Deppa, přičemž nad oběma v poslední době visí různé otazníky. Depp se snaží vrátit poté, co byl kvůli různým skandálům a podezřením pocházejícím z toxického, rozpadajícího se vztahu s herečkou Amber Heard odvolán z role ve fantasy sérii Fantastická zvířata.
Maïwenn také nejsou kontroverze cizí, v restauraci plivla na novináře, vymezuje se proti #MeToo. Ani některé zprávy z natáčení jejich filmu neposilovaly dojem, že by šlo o nějakou idylu ve Versailles. Depp údajně chodil na plac pozdě, s režisérkou se hádal, druhý den zase nedorazila ona, neboť se naštvala.
Přitom stvořili film, který zaujme právě nenápadnou chemií mezi oběma aktéry. Ať už je to Deppovými jazykovými dispozicemi a minimem francouzských slov, která před kamerou vyřkne, či naplněním jasné autorské vize, Maïwenn zachytila drobné pouto, jež není láskou, ale ani bouřlivou vášní, spíše chvilkovým, o to opravdovějším souzněním.
Není až tak důležité, nakolik stojí na pravdě. Mnohé od věku protagonistů po vyobrazení krále, kterak ve svém sídle "bohémsky" posedává bez paruky s rozpuštěnými vlasy, působí hned na první pohled ahistoricky. A obzvlášť pro mnohé Francouze bude panovník působit až příliš lidsky.
Maïwenn vskutku nehledí na šlechtu kritickým okem. Její perspektiva se zcela zužuje na optiku protagonistky, která byla prostá, naivní a příliš nechápala, proč je trnem v oku královým dcerám. Ty jediné snímek vyobrazuje jako intrikářky.
Byť v mnohém klouže po povrchu, právě zachycení vztahu obou milenců patří k jeho silným stránkám. Film se vyhýbá explozím vášně, veškeré erotické scény utne dřív, než se k nim začne schylovat. A ani to dusno u dvora není tak vyhrocené jako v mnoha jiných počinech na podobné téma.
Vrcholem napětí ve druhé půli snímku se stává otázka, jak se k Jeanne du Barry postaví nová "sokyně" ve Versailles Marie Antoinetta, která se s ní dlouho zdráhá promluvit. Což je podmínka, aby spolu mohly obě nějak vycházet a komunikovat.
Jinak je Jeanne du Barry - Králova milenka pokusem natočit prosté milostné melodrama, které se vyhýbá velkým historickým tématům, ale také velkému sentimentu, jaký se s žánrem obvykle pojí.
Hrdinka v sobě má kousek rebelky i naivky, její drobné vzpoury proti obřadným návykům nepůsobí jako gesta vzdoru, spíše coby přirozené nutkání. Maïwenn už fyziognomií, jmenovitě svými výraznými zuby, jako by nepatřila a nikdy nemohla patřit ke dvoru. Přesto svými přešlapy nejen provokuje, ale zároveň též přitahuje pozornost především mužského osazenstva, aniž by v tom bylo promyšlené intrikaření.
Je to film, který se příliš nehodí do dnešní doby. Nejde mu o jízlivě kritický pohled na soumrak šlechty, nepokouší se o rebelující ahistorické kejkle jako před lety režisérka Sofia Coppola v Marii Antoinettě či vloni filmařka Marie Kreutzer v Korzetu, kde byly vyhraněné autorské postoje jasně čitelné.
Maïwenn prokluzuje mezi nabízejícími se přístupy, nepouští se do velkých dramat - většinu zvratů a posunů v ději tu nevzrušivě odprezentuje hlas vypravěče.
Přesto v těch několika slovních výměnách a pobytu v blízkosti panovníka dovede autorka snímku herecky i režijně zachytit vzájemnost, která je prostá nabízejících se slov jako "vášeň", "chtíč" či snad "láska". Je spíše jakýmsi posledním momentem něčeho fungujícího ve světě, který brzy skončí. Jak zazní v jedné chvíli, kdy Ludvík XV. vyřkne své milostné vyznání. Reakce du Barry zní: "Vy mě nemilujete. Vzrušuje vás, že se ve mně nevyznáte."
Bezelstnost se mísí s pragmatismem, Versailles málokdy působilo tak obyčejně. Jakkoli jde o film plný výjevů, které by se daly rovnou rámovat, daří se mu z těch rámů nečekaně vyklouzávat.
Film
Jeanne du Barry - Králova milenka
Režie: Maïwenn
Film Europe, česká premiéra 5. října.
