Artěmjev byl roku 2006 hostem Letní filmové školy v Uherském Hradišti, kde vedle Václava Havla nebo Pavla Kouteckého převzal výroční cenu Asociace českých filmových klubů za umělecký přínos kinematografii. V zaplněném sále Klubu kultury asi půl hodiny besedoval s hudebním dramaturgem Vítězslavem Mikešem a filmovou kritičkou Galinou Kopaněvovou.
Rodák z Novosibirsku absolvoval moskevskou konzervatoř, záhy se začal zajímat o rané elektronické nástroje jako takzvaný fotoelektronický syntezátor ANS, pojmenovaný dle iniciálů skladatele Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Už roku 1967 zkomponoval skladbu Mozaika na jednom z prvních takových přístrojů vyrobených sovětskými inženýry.
Zkraje 70. let pak zahájil spolupráci s jedním z nejvlivnějších tehdejších režisérů Andrejem Tarkovským. Složil hudbu k jeho proslulým filmům Solaris, Zrcadlo a Stalker, třem posledním, které režisér natočil v Sovětském svazu. Skladatel v nich osobitě pracoval s náladou, hluky i ruchy a propojil elektronické avantgardní prvky se zvukem symfonického orchestru či rockovými postupy.
"Co se týče hudby v Tarkovského filmech, mým posláním bylo vytvořit atmosféru rozpoložení duše hrdinů," vysvětloval Artěmjev, že mu Tarkovskij nechával volnou ruku. Až na jednu výjimku jej ani nenavštěvoval ve studiu při natáčení. Přiměl ho ale například k práci se zvuky šumění lesa, zurčení potoka nebo hukotu města.
Režisér také žádal, aby měl soundtrack přírodní či kosmický nádech něčeho nepoznaného. "Vždy precizně formuloval, co chce. Žádné přednášky o stylistice. Soustředil pozornost na stav, na atmosféru, a k jejich hudební realizaci měla být nalezena ta nejadekvátnější sonorita," citoval časopis His Voice skladatele, který tehdy pracoval například se syntezátory ANS a SINTI-100.
Kromě Artěmjeva se Tarkovskij ze skladatelů obracel už jen na Vjačeslava Ovčinnikova. Ve svých dvou posledních filmech Nostalgie a Oběť, natočených v zahraničí, použil jen archivní hudbu.
Eduard Artěmjev od té doby vytvořil soundtracky k Lazebníkovi sibiřskému a Unaveni sluncem od Nikity Michalkova či snímkům Sibiriáda, Homer a Eddie, Odysseus nebo Dům bláznů od Andreje Končalovského. Jeho film nazvaný Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna z roku 2014 je jedním z posledních, na nichž pracoval.
V médiích se ale muž, který roku 1999 získal titul Lidový umělec Ruské federace a jehož dvě starší skladby znovu zazněly na zimních olympijských hrách pořádaných roku 2014 v ruském Soči, objevoval nadále. Dva roky po konání olympiády přebral státní cenu od prezidenta Vladimira Putina a sotva před měsícem jeho hudba u příležitosti 85. narozenin zněla na koncertu pořádaném ve Státním kremelském paláci, uvedl ruský kanál Mash působící na síti Telegram.
Kromě toho získal Artěmjev ocenění Moskevského mezinárodního festivalu nebo několik ruských kinematografických cen Nika. Skládal též opery a pro divadlo, své rockovější skladby kdysi hrával s kapelou Bumerang. Byl prezidentem Ruské asociace pro elektronickou hudbu a členem Mezinárodní konfederace elektroakustické hudby.
Jeho dílu se podrobně věnuje monografie, již roku 2006 vydala jeho kamarádka a muzikoložka Taťjana Jegorovová. "Odmyslíme-li si některé formulace s nekriticky opěvujícími přívlastky, má její subjektivita pozitivní charakter," napsal v recenzi knihy dramaturg Vítězslav Mikeš pro časopis A2.
Tento měsíc byl Eduard Artěmjev hospitalizován na jedné z moskevských klinik poté, co se nakazil koronavirem, informovala státní agentura TASS.
Lékaři jeho stav hodnotili jako středně vážný. Potíž ale představovalo chronické srdeční onemocnění. Následně se přidaly komplikace způsobené zápalem plic, kvůli kterým musel být umělec převezen na jednotku intenzivní péče. Tam zemřel.
Jeho syn Artěmij Artěmjev hrál jako klávesista v moskevské rockové kapele Doktor a především koncem 90. let minulého století založil nahrávací společnost Electroshock Records. Také skládá pro divadlo a film.
