Rozhovor - Dirigent a cembalista Václav Luks je jedna z pozoruhodných a inspirujících postav současné české hudební scény. Vede orchestr Collegium 1704 (a jeho pěveckou součást Collegium Vocale 1704), úspěšný a mezinárodně etablovaný soubor hrající na historické nástroje.
Václav Luks je otevřená osobnost. Detailně sleduje scénu tzv. staré hudby, ale chodí i na filharmonii; kromě hudby 17. a 18. století ho baví poznávat i tu současnou. Když ho loni oslovily Lidové noviny v anketě o Knihu roku, nominoval titul „Tomáš Baťa: úvahy a projevy“. Baťa je pro něj překvapivě inspirativní postava.
Collegium 1704
Collegium 1704 vzniklo v roce 1991 s tím, že jeho členové chtěli objevovat českou hudbu vrcholného baroka. Hlavně téměř neznámého Jana Dismase Zelenku. Významný zelenkovský letopočet najdete přímo v názvu souboru: první zmínka o Zelenkovi jako skladateli se objevila v roce 1704. Zhruba padesátičlenné Collegium nežije v pohodlném světě organizací, které zřizuje (a pravidelně dotuje) stát nebo město. A přitom má – možná právě proto – schopnost vyvíjet se, růst a mířit čím dál výš. V současnosti pořádá v Praze a Drážďanech dva koncertní cykly a dostává pozvání na prestižní koncertní pódia a nejlepší evropské festivaly, jako je lucernský nebo salcburský.
"Baťa je pro dnešek inspirativní tím, že prožíval odpovědnost ke společnému dílu. Cítil se být – a to není fráze – jedním z dělníků, kteří pro něj pracovali. Když ho kterýsi novinář osočoval z pokrytectví, protože je přece hlavně bohatým kapitalistou, Baťa mu odpověděl, že kapitál je pro něj stejný pracovní prostředek jako pro novináře papír a pero. Nehromadil peníze proto, aby si koupil ostrov v Karibiku nebo uskutečňoval osobní materiální sny. Byla to pro něj možnost sloužit tomu, co budoval. Taková zodpovědnost dnes absolutně chybí. Právě to je pro mě osobně – ale i pro strukturu našeho souboru a managementu – podstatné. Pocit sounáležitosti, že jsme všichni námořníci na jedné lodi, kde každý plní svoji funkci a každý článek je stejně důležitý," říká Václav Luks.
Aktuálně.cz: Vedete hudební těleso, které se obvykle typově nálepkuje jako „soubor historicky poučené interpretace“. Čím se poučujete, kromě Bati samozřejmě?
Václav Luks: Nemám tu nálepku moc rád, protože historicky poučený by měl být každý interpret. Znám spoustu hudebníků hrajících na moderní nástroje, kteří jsou historicky poučení, a spoustu muzikantů hrajících na historické nástroje, kteří poučení nejsou.
Pro mě je základ v tom, že chceme hudbě sloužit. Snažíme se jí porozumět a tím pádem se snažíme porozumět i době, ve které vznikala. Čím hlouběji porozumíme době vzniku hudby, tím lépe ji můžeme interpretovat. Existuje spousta dobových interpretačních příruček, traktátů a zvyklostí spojených s konkrétní dobou a místem, které je samozřejmě dobré znát. Je dobré si však připomenout řadu skvělých interpretů minulosti, jako byl rakouský klavírista Artur Schnabel, který jistě dobové prameny nestudoval, a přitom je jeho interpretace Beethovenových klavírních sonát prostě nepřekonatelná. Zajisté měla na Schnabelovu hru vliv skutečnost, že přes jeho učitele můžeme vysledovat přímou linii až k Beethovenovi, a dokonce Mozartovi.
Aktuálně.cz: Dá se nicméně v příručkách a traktátech, když se je člověk rozhodne číst, najít jednoznačné vodítko, jak se má historická hudba hrát?
Dá se vytvořit poměrně celistvý obraz o tom, jak zněla hudba minulosti – v 17. a 18. století. Přestože nemáme zvukové nahrávky a přestože slova vyjadřují vyznění hudby dost nepřesně.
Zajímavé je, že nám ale před očima nevyvstává jednolitý proud. Nedá se říct, že evropská hudba doby Bachovy se hrála jenom tak a tak. Naopak objevujete velmi rozmanitý evropský kaleidoskop, kdy každé kulturní centrum má svébytnou hudební řeč. Ne že by tehdy neproudily informace, ale šlo skutečně o silné místní tradice, které byly předmětem obdivu i napodobování v jiných zemích.
Fascinuje mě, jak se do tehdejších hudebních tradic promítají specifika toho kterého národa. Třeba německý hudební styl první poloviny 18. století dokázal něco, co je vlastní německému naturelu – vytvořit syntézu: směs německé tradice, italské hudební řeči i francouzských prvků.
Víme taky, že italští hudebníci byli po celé Evropě velmi žádaní jako skuteční virtuosové. Ale koncertní mistr drážďanského orchestru si přitom stěžoval kapelníkovi Hassemu, ať už proboha nepřibírá žádné další Italy, protože jsou tak nedisciplinovaní, že se s nimi nedá pracovat.
Tahle pestrost a různorodost je v době postupující globalizace něco strašně vzácného, co si zaslouží být i dnes kultivováno. Proto se snažíme tyto barvy baroka oživovat.
A.cz: Zohledňujete ve svých interpretacích i fakt, který připomínají někteří muzikologové, totiž že předešlá staletí byla „dobou ticha“? Zvuková hladina, na kterou byli lidé zvyklí, byla obecně mnohem nižší…
Často si tuto otázku kladu. My jsme si zvykli na určitou hladinu hluku a naše volume se přetočilo výrazně víc doprava.
V našich interpretacích jsme limitovaní v síle zvuku už tím, že používáme historické nástroje. Na druhou stranu hrajeme pro současné posluchače… Pokud je chceme překvapit nástupem silného zvuku (forte), musí mít to forte intenzitu, aby opravdu překvapený byl. A ne že to bude sice autentické historické forte, jenže nikoho nepřekvapí. Nehledě na fakt, že intenzitu forte nikdo nikdy neměřil – prvořadý byl vždy účinek. Publikum je důležitý aspekt živého provozování hudby a je to – při vší historické poučenosti – dnešní publikum, jehož očekávání vycházíme vstříc.
A.cz: Pro Collegium i pro vás je erbovním skladatelem Jan Dismas Zelenka. Jak se ve Vašem životě objevil? Tušil jste na začátku, jak osudový autor to bude?
Mám ve svém životě zajímavé, racionálně nevysvětlitelné okamžiky, které mě ale významně směrovaly. Jako by se najednou zajiskřilo a otevřel se nový výhled.
Když jsem se v osmdesátých letech na plzeňské konzervatoři začal zabývat barokní muzikou – samozřejmě hlavně Bachem – a objevilo se jméno Zelenka, bylo to v situaci, kdy jeho hudba byla neznámá, neexistovaly skoro žádné nahrávky. A i ty existující byly v socialistickém Československu nedostupné. Přesto ve mně jenom vědomí existence tohoto skladatele vzbuzovalo pocit mysteriózního, geniálního prostoru, do kterého stojí za to vstoupit. Zelenka mě naplňoval ohromnou zvědavostí a vrhal jsem se po každé stopě, která s ním souvisela. Přitom v začátku opravdu nestála žádná událost: že by mi o něm někdo povyprávěl, že bych slyšel konkrétní skladbu…
Možná je to ale právě Zelenkovou osobností, že svádí k takovým příběhům a přitahuje divné lidi, jako jsem já… (smích)
A.cz: O Zelenkovi se toho co do životní faktografie ví strašně málo. Potřebujete si o něm jako o člověku vytvářet konkrétní představu?
Kolem Zelenky je spousta různých teorií, konspiračních fám a legend, což nemám moc rád. Nejsilnější svědectví o něm je jeho hudba. A z ní rozhodně nevyplývá obvyklá představa zachmuřeného, zneuznaného bigotního katolíka, který trpí na saském dvoře.
Zelenkova hudba je nabitá energií a hlubokými emocemi. Najdete v ní spektrum od nejhlubšího smutku po krystalicky zářivou radost. Pokud je hudba zrcadlo jeho duše, byl to člověk plný tvůrčí a životní energie.
Jeho příběh je trochu jako naplněný americký sen. Kluk z vesnice, kterému posléze jeden z nejmocnějších panovníků – saský kurfiřt – zaplatí jednoho z nejlepších pedagogů ve Vídni. A on pak v Drážďanech píše pro nejlepší orchestr své doby a spolupracuje s nejlepšími interprety. Zelenka se dostal na Olymp a musel to být ten nejšťastnější člověk na světě.
A.cz: O tvůrcích mohou hodně prozradit jejich rukopisy. Co se dá vyčíst o Zelenkovi z jeho partitur, které jste měl možnost procházet?
Pokud se u skladatelů baroka najde v jejich partiturách nějaký dotyk osobnosti, tak je to právě u Zelenky. U skladeb, které tvořil v Praze v roce 1723, tak třeba najdeme poznámku – „psáno ve spěchu“. U četných kompozic nacházíme osobní věnování, třeba manželce kurfiřta, což není úplně obvyklé. Jednu ze svých posledních mší věnoval Bohu otci, přičemž sám sebe označuje za nejnižší lidské stvoření, které si dovoluje v hluboké pokoře věnovat Bohu toto dílo.
Jeho rukopis mi občas vizuálně připomíná Mozarta. Vidíme, že dílo už má hotové – promyšlené v hlavě – a největší překážka, která tu zůstává, je nutnost přenést tu hudbu na papír. V tazích jeho pera vidíme ohromnou energii, jak se ten příval hudby z jeho hlavy dere na notovou osnovu.
Přitom na to, jak jsou Zelenkova díla komplikovaná, je v nich minimum oprav! Pro smrtelníky je to nepředstavitelný tvůrčí proces. U skladatelů 18. století je to ovšem relativně časté. Až od doby Beethovena začíná tradice psaní děl často spojená se strašnými porodními bolestmi a mnoha verzemi, která skladatelé přepisují a vylepšují.
Ta lehkost „opisování hudby z nebes“, kterou vidíme u Mozarta nebo Zelenky, jako by pominula!
A.cz: Je obtížné dát v Česku dohromady orchestr, jako je Collegium 1704? Je tu dost kvalifikovaných lidí?
Jde o to, jestli chcete dávat dohromady kvalitní obsazení na jeden projekt, nebo vytvořit soubor, který má kontinuální činnost a vizi dalšího vývoje. Jsem rád, že se nám daří to druhé. Navzdory celoevropské tendenci, kdy je méně peněz na kulturu a koncertních příležitostí ubývá.
V roce 2015 to bude deset let, co se Collegium 1704 z komorního tělesa rozrostlo do velikosti barokního orchestru a k němu vznikl soubor zpěváků Collegium Vocale. Náš kalendář obsahuje ročně 70 koncertů. V současnosti si můžeme vybírat, které pro náš vývoj mají smysl. Pro mě je nejpodstatnější udržet personální jednotu souboru, tedy zhruba stejné obsazení zpěváků i instrumentalistů. Je to malý zázrak. V Evropě není moc souborů, kterým by se to dařilo.
Navíc jsme jediný český soubor, který má sérii koncertů v zahraničí – v Drážďanech. Daří se taky uskutečnit myšlenku, že starou hudbu přineseme do Rudolfina. Na naše pražské koncerty přitom jezdí i autobusy milovníků hudby ze zahraničí: Němci, částečně Francouzi, kupodivu také Švýcaři.
A.cz: Říkal jste, že si můžete vybírat, jaké koncerty pro vás mají smysl. Takže nějaké nabídky odmítáte?
Na české kulturní scéně mě mrzí, že se přetahujeme o ohlodanou kost a každý si hájí svoje parciální zájmy. Víme, že kdo má dostatečnou vytrvalost v leštění ministerských klik, má větší šanci na úspěch. Ale to je přesně to, co vnímání kultury v širším kontextu neprospívá.
Scéna staré hudby má několik pater. Pokud se chceme etablovat v tom nejvyšším, určitý typ projektů neděláme. V Německu třeba existuje řada poloamatérských sborů, které si najímají orchestry, aby s nimi provedly Bachovo Vánoční oratorium nebo Janovy pašije. Rozhodli jsme se, že podobné koncerty – i když mohou mít jedinečnou atmosféru – nehrajeme, protože je pro nás rozhodující celková umělecká kvalita. Je to důležité i z hlediska muzikantské hygieny: nikdy si nesmíme dovolit slevit ze svých představ.
A.cz: Scéna staré hudby je u nás i díky Collegiu 1704 velmi živá. Mohou se mladí hráči se zájmem o tuto sféru školit přímo v Česku na konzervatořích nebo hudebních akademiích?
Míra otevřenosti staré hudbě je podmíněná mírou otevřenosti jednotlivých pedagogů. Asi se nedá mluvit o radikálním tání ledů. Na odborných hudebních školách byl tento typ interpretace dlouho přijímán s jistou rezervovaností, když to řeknu jemně…
A.cz: … říkalo se, že komu nejde hraní na moderní nástroje, věnuje se staré hudbě…
… ale pokud vím, na Pražské konzervatoři jsou určité aktivity – funguje tam barokní orchestr. A věřím, že se časem začne něco víc dařit i na pražské Akademii múzických umění, kde se třeba cembalistka Giedré Mrázková řadu let snaží zvát zajímavé osobnosti ze staré hudby.
Vývoj je nezastavitelný. Když dnes přijedete na soutěže moderních nástrojů, tak nemůžete hrát Bacha na flétnu nebo housle, jako se hrál před třiceti lety. Požadavek větší informovanosti si změny vynutí sám od sebe.
A.cz: Collegium 1704 má v současnosti velmi dobré postavení na mezinárodní hudební scéně. Je to věc kvality, nebo dobré organizace?
Je to obojí. V našem případě jsou myslím úspěchy spíš zásluhou kvality, protože marketing a propagaci jsme v zahraničí trochu zanedbávali. Byli jsme zaměstnaní i vyčerpaní agendou kolem obou našich cyklů v Praze a v Drážďanech. Nabídky ze zahraničí jsou výsledkem toho, že si nás pořadatelé našli. Na příští rok máme pozvání na Salcburský festival, loni jsme byli v Lucernu. To jsou typy festivalů, kterým se nejde snadno vnutit – vybírají si samy a nedají se samozřejmě ošálit…
A.cz: Jaké na vás chodí publikum? Znáte ho?
V každé zemi jiné. Německé publikum je starší než třeba francouzské nebo české. Zajímavé je sledovat to při pražských koncertech v Rudolfinu, kam chodí věrné publikum, zvyklé chodit na starou hudbu, ale i tradiční koncertní publikum, které by to před pěti lety ani nenapadlo. Když jsme v roce 2008 začínali s prvním koncertním cyklem v Kostele sv. Vavřince, měli jsme co dělat, abychom stohlavou kapacitu zaplnili. Dnes na nás chodí do Rudolfina kolem tisícovky lidí!
A.cz: Je vaše publikum po několika letech připravenější poslouchat starou hudbu? Vychovali jste si ho?
Máme skvělé obecenstvo. I velice pozorné. V místech, kde má být na koncertech slyšet spadnout pověstný špendlík, tak tam opravdu slyšet je. Podařilo se nám vytvořit vysloveně intimní komunitu. Obzvlášť dojemné je to v Drážďanech, kde se s mnoha lidmi známe osobně, oni nám nosí dárky, posílají vánoční přání… Je to takové přátelské spiklenectví milovníků barokní hudby. Ve Francii se nám zase stalo, že jsme během turné potkávali na našich koncertech na různých místech skupinku pořád týchž lidí, kteří nás sledovali vysloveně fanouškovsky.
A.cz: Rok 2014 je kvůli mnoha skladatelským výročím (Smetana, Dvořák, Janáček, Suk…) rokem české hudby. Kromě koncertních projektů by to mohla být příležitost k nazvání problémů a výzev, před kterými česká hudba stojí…
Nejsem příznivcem oslav nějakých jubileí a roků ve jménu toho či onoho. Dobrá hudba se má hrát nejen v roce, kdy má skladatel výročí, a hudba, která není dobrá, by se neměla hrát, i když má autor jubileum sebekulatější. Někdy mám pocit, že jubilea mohou zakrývat skutečné problémy.
Co by se mělo zlepšit, je způsob, jak je hudba – ale celkově kultura – vnímaná veřejností. Stačí, když se veřejně diskutuje téma financování kultury a vy pak náhodou zabrousíte do diskuse pod článkem na internetu, kde se vyjadřuje vox populi… Dozvíte se většinou, že umění, které si na sebe nevydělá, by nemělo existovat a že jsou to vyhozené peníze. Vyplývá to ze situace, kdy kultura je v žebříčku politiků na nejnižším místě. A ministerstvo kultury je tradičně to nejposlednější ministerstvo.
Přitom kultura je součástí naší národní hrdosti – a nejsou to vyhozené peníze, je to investice! Velmi dobrá. Na knedlo-vepřo-zelo a vyfotit se na Karlově mostě stačí přijet do Prahy jednou. Ale do země, která je pozitivně kulturně vnímaná ve světě, se budou lidé vracet opakovaně. Jako se vracejí třeba na Salcburský hudební festival… Máme velký, ale zatím nevyužitý potenciál kulturní turistiky!
My jsme se učili ve škole, že kultura je společenská nadstavba, která přichází, až když se najíme, napijeme, zaplatíme nájem… Myslím, že kultura by měla být minimálně stejně důležitá jako tyhle tzv. základní věci. Protože co zůstane z lidské společnosti bez kultury? Tím se degradujeme na úroveň zvěře.
A.cz: Dá se ale od politiků očekávat, že nějak sami zázračně prozřou? Neměli by lidé z kulturní sféry být aktivnější a jednotnější?
To je jedna z věcí, která mě na české kulturní scéně mrzí. Přetahujeme se o ohlodanou kost a každý si hájí svoje parciální zájmy. Víme, že kdo má dostatečnou vytrvalost v leštění ministerských klik, má větší šanci na úspěch. Ale to je přesně to, co vnímání kultury v širším kontextu neprospívá. Právě proto, že z kulturní scény má člověk někdy pocit, jak si každý snaží pro sebe urvat nejtučnější sousto.
A.cz: Jaký je váš vztah k politice a k veřejnému prostoru? Občas vás lze zahlédnout na nějakém shromáždění nebo demonstraci. Mnoho hudebníků se přitom výrokům o politice, natož jakémukoli angažmá úzkostlivě vyhýbá. Asi aby neohrožovali své pozice…
Stejně jako chci sloužit hudbě s čistým svědomím, snažím se být přímočarý i ve veřejném životě. A sloužit tomu, co považuji za správné. Zní to možná už otřele, ale je důležité zvednout se od té sklenice piva, kde se dobře nadává, vystoupit a říct veřejně svůj názor. Bez uvažování, jestli mi to může, nebo nemůže uškodit.
Vystoupení z anonymního mlčícího davu je u nás pořád velká vzácnost. Na druhou stranu je spousta především literátů nebo divadelníků, kteří jsou daleko aktivnější i odvážnější než já. Herci jsou veřejností vnímáni mnohem intenzivněji, a přesto si troufnou veřejně prohlásit, co si myslí. Dovedu si představit, že reakce pak asi nejsou příjemné. Společnost je totiž mnohem rozdělenější než v posledních desetiletích, a to dík současnému prezidentovi. Přesto se najdou lidi, kteří dokážou svůj hlas vznést. Jedině tak je možné, aby demokracie v dobrém slova smyslu fungovala.
