Trutnov - V pondělí nad ránem skončil šestadvacátý ročník Trutnov Open Air festivalu, který se pyšní hned několika přívlastky. Český Woodstock, pantáta všech českých festivalů, festival s názorem. Patří k jedněm z nejstarších open air festivalů ve střední Evropě a je nejstarší nejen hudební přehlídkou svého druhu v České a Slovenské republice.
Jeho začátky spadají do roku 1987, kdy se měl první ročník festivalu „zakázané kultury" konat ve Volanově u Trutnova na soukromém pozemku Martina Věcheta. Jeho konání ale zabránila komunistická policie ve spolupráci s StB. Pozemek postříkala močůvkou, od domu nechala odpojit elektrický proud, organizátory pozatýkala a návštěvníky rozehnala.
Underground má ještě co říct
O tyto undergroundové kořeny se festival opírá dodnes. Nejen v hudební dramaturgii, ale i v tématice besed, přednášek a promítání unikátních historických dokumentů, které bylo možno na letošním ročníku navštívit. A pořád je to inspirativní pro lidi o generace mladší.
Podívejte se na fotoreportáž z letošního trutnovského festivalu:
V Undergroundovém stanu, pojmenovaném po Ivanu Martinu Jirousovi, od pátku do neděle František „Čuňas" Stárek svým nezaměnitelným způsobem vypravování přibližoval zvlášť mladším návštěvníkům festivalu historii sametového podzemí.
V pořadu, který nazval Cáry starých filmů, se zaměřil s ohledem na letošní věnování festivalu obětem násilného poválečného odsunu, na undergroundové komunity, které v zapadlých koutech vesnic v Sudetech nacházely útočiště pro své působení.
Zároveň tak představil nový dokumentární cyklus Fenomén Underground, který by se v příštím roce měl objevit na obrazovkách České televize. Bude to k pětadvacátému výročí sametové revoluce a František Stárek stál za jeho vznikem.
Ve dvaačtyřiceti dílech se prostřednictvím osudů všeobecně spíše neznámých stoupenců těchto undergroundových komunit v jednotlivých krajích bývalého Československa pokusí tento cyklus zmapovat zápas o lidskou svobodu, nezávislost a demokracii, stejně jako životní styl a svébytnou kulturu undergroundu.
Dégéčka, Plastici a Záviš
Že je tato kultura stále živá a má co říci i mladým posluchačům, kteří se s ní seznamovali až po revoluci prostřednictvím hodin dějepisu nebo literatury, zaměřených na novodobou historii, dokázala vystoupení dvou nejslavnějších podzemních kapel.
DG 307 opanovali Undergroundový stan v pátek a ti, kdo dali jejich vystoupení přednost před Davidem Kollerem, který v té době na hlavním pódiu rozehrál chytlavou směs hitů Lucie i své vlastní sólové dráhy, rozhodně nelitovali. Odměnou jim byl speciální program, sestavený z písní z desky Uměle ochuceno z roku 1992, na níž se podílel Mejla Hlavsa z Plastiků.
Jeho absence je u Plastic People nejvíce znatelná ve vokální složce. Josef Janíček, Vráťa Brabenec ani Joe Karafiát, kteří se po jeho smrti o pěvecké party u Plastiků dělí, se charismatické síle jeho projevu ani zdaleka nepřibližují.
Kapela v sobotu po půlnoci ale odehrála výborné vystoupení, v němž střídala nové písně s těmi z jejich vůbec první desky Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned. Když se mikrofonu chopila baskytaristka Eva Turnová, říkal jsem si, proč právě ona, podobně jako kdysi Míša Němcová v Půlnoci, nedostane u Plastiků větší prostor se pěvecky projevit a že je to škoda.
Oproti loňskému vystoupení Plastiků v Trutnově na hlavním pódiu před Johnem Calem, jež mělo svou logiku, mi přišlo, že kapele komornější prostředí undergroundového stanu lépe sedí a jejich koncert zde působil mnohem hutněji a sevřeněji. Magický duch i psychedelický opar se tu, podobně jako v případě Dégéček, doslova zhmotnil.
Početný zástup fanoušků do tohoto stanu zamířil i na páteční koncert znojemského písničkáře Záviše. Kníže pornofolku je fenomén, který přitáhne i ty posluchače, od nichž jsem letos slýchal výtky, že je tady folku a country až moc a kteří se sem přijeli především vyřádit při punkových kapelách. A je jedno, jestli je to kvůli Závišovým zlidovělým songům, nebo v očekávání nějaké jeho pověstné „kulturní vložky". I na tu v závěru došlo v podobě Mistrova striptýzu.
Festival bez jednoznačných hvězd
Hledat odpovědi na otázky, jakého druhu muziky je v Trutnově moc nebo jaká zde naopak absentuje, je legitimní. Stejně jako se seriózně zamýšlet nad výtkami kritiků dramaturgie festivalu, kteří tvrdí, že sem jezdí pořád ti stejní interpreti.
Letos Martin Věchet, hlavní organizátor festivalu, dlouho mluvil o Nine Inch Nails. Obrozená industriální legenda nakonec nedorazila asi z více důvodů, které není třeba pitvat.
Z hlediska zahraničních akvizic se trutnovský festival nakonec nemohl pyšnit žádným super velkým jménem, které by sem přitáhlo třeba na jeden den a jeho vystoupení i ty, kteří by jinak tento festival oželeli, ale právě tuto hvězdu by chtěli bezpodmínečně vidět.
V minulých letech úlohu tohoto silného headlinera sehráli Faith no More, Iggy Pop, Sepultura, Manic Street Preachers , Motörhead nebo Primal Scream. Loni určitě Korn, pro větší fajnšmekry John Cale z Velvet Underground.
Letos se tu, při vší úctě k devětasedmdesátiletému Johnu Mayallovi i dalším zahraničním vystupujícím, nikdo takový neobjevil.
Johna Mayalla, označovaného za krále bílého blues, bylo možno v areálu spatřit před jeho čtvrtečním předpůlnočním setem už od jeho odpoledního otevření. Ve stánku na cestě na hlavní pódium prodával a podepisoval své desky a potkával se s diváky.
Jeho noční vystoupení se neslo ve znamení tradičního bluesrocku. Mayall zpíval a střídavě obhospodařoval kytaru, foukací harmoniku a klávesy. Za přispění jeho doprovodné kapely v čele s kytaristou Rockym Athasem se mu podařilo postupně si publikum podmanit.
To syn krále reggae Boba Marleyho Julian (1975) ho měl na své straně už před začátkem svého sobotního koncertu. Alespoň soudě podle největšího kotle ze všech festivalových vystupujících. Julian po svém otci zdědil podobu, barvu hlasu i jeho písně, ale jeho pojetí houpavého hudebního stylu, s poselstvím o lásce, míru a svobodě, ukázalo až příliš konzervativní tvář.
Inovativní přístup nikdo neočekával ani od vystoupení punkových The Damned, Toy Dolls a Marky Ramoneho s kapelou Blitzkrieg. Ti první z nich vytáhli melodicky silný set největších hitů své kariéry, na nichž bylo znát, jak se v jejich tvorbě punk a gothic rock přeléval do syntezátorové new wave. Toy Dolls oproti nim díky zpívaným trojhlasům působili energičtější, ale jejich pódiová prezentace působila až příliš infantilně.
Žánrově poslušná a pietní k odkazu The Ramones zůstala i kapela posledního aktivního člena punkové legendy - bubeníka Markyho Ramona. Jeho krečovitý styl udával za bicími rytmus přívalu starých pecek, které hrály muzikanti skoro o dvě generace mladší. A rozhodně to byl největší punkový zážitek na závěr festivalu.
"Punkový" Rachid Taha a komorní Natacha Atlas
Velkou energií bylo nabité i vystoupení Rachida Tahy, pro mě z těch zahraničních jednoznačně nejpůsobivější. Alžírský hudebník a aktivista, žijící ve Francii, na festivalu propagoval své novinkové album Zoom.
Jeho směs rocku, reggae, funku, soulu a odnože africké world music, zvané chaabi, díky tanečnímu elektronickému spodku strhla k tanci většinu přihlížejících. A když došlo na coververzi hitu The Clash Rock the Casbah, měl na lopatkách úplně všechny.
Charismatický muž v klobouku byl v Trutnově potřetí a se skvěle šlapající kapelou. Pamětníci jeho předchozích koncertů, po nichž po areálu řádil jak černá ruka, spontánně se přidávající k ostatním účinkujícím, jeho letošní výkon hodnotí jako nejlepší a nejsoustředěnější z dosavadních tří.
Mnohem komornější ukázku multietnického propojování kultur a žánrů předvedla v pátek Natacha Atlas, jejíž akustický blok potěšil víc všemožné „bubínkáře" než ty, kterým učaroval ethno-tranceový charakter kapely Transglobal Underground, v níž působila.
Málo hledačský festival?
Z výčtu zahraničních hostů je patrné, že Trutnov nemůže co do síly jejich postavení nebo váhy v současném hudebním světě soupeřit ani s Colours of Ostrava, ani se slovenskou Pohodou. Nemá svou celkovou dramaturgií blízko ale ani k ostatním zavedeným domácím festivalům typu Rock for People, Sázavafest nebo v posledních letech Open Air Festival v Panenském Týnci.
Ty totiž čím dál víc sázejí na model jedna, dvě větší zahraniční hvězdy, spolehlivé domácí taháky (Monkey Business, Tomáš Klus, Kryštof, Nigtwork), plus nějaká alternativa, která momentálně letí (Zrní). Line-upy těchto festivalů díky tomu působí velmi schematicky a značně podobně.
Trutnov se dramaturgií bohužel neblíží ani menším festivalům typu unijazzových Boskovic nebo Besedy u bigbítu ve slováckém Tasově u Veselí nad Moravou, které působí mnohem víc hledačsky a neotřele. Jejich alternativní zaměření a představování jmen z klubové scény, která provází nadšená šeptanda, širšímu publiku je něco, co z těchto festivalů dělá zážitek z rodu těch překvapivých a výjimečných.
Neříkám, že Trutnov tak nečiní, i zde se objevují nové objevy jako písničkářky Mucha nebo Beata Bocek, ale jsou ve výrazné menšině oproti zavedeným jménům. A koneckonců i dvě jmenované už jsou sázkou na jistotu.
Podaná ruka k usmíření
Čím se naopak festival může pyšnit, jsou koncertní i lidská spojení, vzniklá pro tuto příležitost. Folkový rabiját Záviš, kytarově vazbící Václav Havelka z Please the Trees a bluesový Stoker One Man Band na hlavním pódiu po Johnu Mayallovi a Vlasta Redl s Fleretem pak vesele hrající v undergroundovém stanu až do rána hned na úvod.
V sobotu pak spojení herce Oldřicha Kaisera s disidentkou, písničkářkou a partnerkou Ivana Jirouse Dášou Vokatou. Herec, který se podobně jako loňský host festivalu Jiří Lábus objevil v inkriminovaném dílu seriálu o majoru Zemanovi Mimikry, zde převzal jeho štafetu. V undergroundovém stanu recitoval Magorovy básně a doprovázel Dášu na kytaru a housle. Nebo se o to alespoň pokoušel.
Právě ve spojení, jako je Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá, se nejlépe zrcadlí tolerantní ráz celého festivalu. Underground zde nabízí ruku ke smíření a spolupráci těm, kteří se s komunistickým režimem nějak zapletli, ale nikdy s ním aktivně nekolaborovali.
Neodpouští se věci zásadní, jako spolupráce s StB, kvůli níž nejsou na festival zváni umělci jako Jim Čert nebo Ondřej Hejma. Naopak podpis Anticharty (Eva Pilarová) nebo účinkování v normalizačních seriálech u lidí, kteří toto své angažmá vnímají sebezpytně a domnívám se, že upřímně, jako osobní selhání, je posuzováno s ohledem na charakter doby, v níž jsme žili.
Komunistická moc ke „kulturní frontě" (řečeno premiérem v demisi Rusnokem) přistupovala tehdy vazalsky a plíživě se o to snaží i ta dnešní, jak na to poukázala kauza Národního divadla v posledních dnech.
Politicko-kulturně-společenský přesah tohoto setkání je další specifikum, jímž se trutnovský festival liší od těch ostatních. A nejde ani tak o proklamovaný antikomunismus, jako spíš o přihlášení se k jistým hodnotám a lidem, kteří se stali jejich autentickými nositeli a svými životy za ně ručili.
Václav Havel je trutnovskými považován za Velkého náčelníka a jeho slova o pravdě a lásce, které musí zvítězit nad lží a nenávistí, se tu nesetkává s cynickými posměšky ze strany bývalého prezidenta Klause a strany, jejíž byl léta představitelem, ale naopak se jí dostává pochopení a přijetí.
Zvlášť v dnešní době, v níž chování současného prezidenta a jeho nikým nevolených příznivců vede mnohé voliče k úvahám o změně volebního systému, jak to naznačila nedělní polední debata s mecenášem a bojovníkem proti korupci Karlem Janečkem. Nemoderoval ji Václav Moravec, ale obsahovala víc zajímavých podnětů a námětů k zamyšlení než toto tradiční obědové přetahování politiků.
V rámci festivalu probíhaly i debaty k tématu násilného poválečného odsunu. Tedy tématu, jemuž byl letošní festival zasvěcen. To je další zvláštnost trutnovského festivalu, že je každoročně věnován nějaké osobnosti nebo tématu, které považují pořadatelé festivalu za důležité ve společnosti vypíchnout nebo připomínat.
Loni byl dedikován náčelníkovi Václavu Havlovi a guruovi Ivanu Jirousovi, letos obětem poválečného vysídlení ze Sudet. Že je téma česko-německého vyrovnání stále živé, ukázala poslední prezidentská kampaň, v níž ho současný prezident populistickým způsobem, útočícím za nejnižší pudy, zneužil.
Debat k tomuto tématu se zúčastnila novinářka Petruška Šustrová, zástupci občanského sdružení Antikomplex, monsignore Anton Ott nebo dokumentarista David Vondráček, který tu představil své dva filmy Zabíjení po česku a Řekni, kde ti mrtví jsou. Oba se věnují tématu divokého odsunu Němců a řádění revolučních gardistů, z nichž mnozí měli máslo na hlavě právě kvůli spolupráci s okupační mocí.
Vinnetou a Nšo-či
Festivalovým areálem procházeli stoupenci hnutí Hare Kršna a došlo i na tradiční sobotní společné focení pod hlavním pódiem. Největší zájem zástupců médií vyvolala návštěva představitelů Vinnetoua a Nšo-či z populární západoněmecko-jugoslávské série filmů o hrdém apačském náčelníkovi v režii Haralda Reinla.
Pro čtyřiaosmdesátiletého Pierra Brice a třiasedmdesátiletou Marii Versini představovala tato příležitost možnost, jak se po dvaceti letech znovu setkat. Versini se svěřila s bolestnou ztrátou manžela, Brice doprovázela jeho o dvacet let mladší manželka.
Oba herci byli trutnovskými pořadateli obdarováni dýmkou míru, indiánskou čelenkou a roztomilými bílými štěňátky setrů, která si ale nemohli odvézt.
Pierre Brice byl v Trutnově již před pěti lety a sklidil tu obrovský aplaus, doprovázený slzami dojetí diváků. Chápu, proč ho Martin Věchet pozval opakovaně, neboť pro festival, který se hlásí k indiánské tradici a filozofii, je Vinnetou ikonou. Dokládají to ostatně i Věchetova slova, že „v dobách, kdy běžel v biografech Vinnetou, tady moc filmů o čestnosti, pravdomluvnosti a statečnosti nebylo".
Jen jsem měl z dvojdenní návštěvy francouzských herců, jejíž součástí bylo nejen bouřlivé přivítání na hlavním pódiu v pátek večer a sobotní debata v undergroundovém stanu, dojem, že se možná trochu zbytečně vytěžuje a opakuje nápad, který už jednou zafungoval a mělo to tak zůstat.
Na Pierru Briceovi bylo vidět, že ho taková návštěva vzhledem k jeho věku už zmáhá, na organizátorech zase, že není organizačně až tak dobře připravená, čímž pozvané herce v mnoha momentech přiváděla do rozpaků. Brice ale určitě musely potěšit nejen tisíce rukou nad hlavou ve chvíli, kdy přicházel na hlavní pódium, ale i debata druhý den, při níž mu přítomné dámy v publiku skládaly komplimenty.
Cashovský Wabi Daněk a skvostný návrat Jazz Q
V Trutnově bylo možno vyslechnout rovněž výborné koncerty domácích kapel a interpretů. Na Martinu Kratochvílovi s Jazz Q bylo během pátečního koncertu vidět, jak si hraní po letech znovu užívá. Formace se zpívajícím Oskarem Petrem a bubnujícím Vajco Deczim představila své comebackové album Znovu a ukázala, že jazz v jejich podání má mnohem širší přesah k blues, šansonu a rocku.
Ač nejsem příznivce country muziky, veterán country, folkové a trampské Wabi Daněk mě s o dvě nebo kolik generací mladšími muzikanty, sdruženými do projektu Ďáblovo stádo, dostal. Bubeník David Landštof Daňka obklopil výtečnými instrumentalisty, včetně Luboše Novotného z Dobré trávy, kteří ale rozhodně neexhibují na jeho úkor. Naopak, nechávají vyniknout jeho mužnému témbru a notoricky známým písním, které zná nejen každá trampská osada, ale i každý, kdo se alespoň na chvíli nachomýtl k táboráku, kde se hraje na kytaru.
Ryvolova Samota, Kdo mi zatlačí oči od Kapitána Kida, Rosa na kolejích, Jupijájéj, jupijájou. Wabi Daněk se převážně rockových návštěvníků festivalu nezalekl a předvedl suverénní a nepodbízivé vystoupení, jehož charakter byl inspirován spoluprací Johnnyho Cashe s producentem Rickem Rubinem na sérii desek American Recordings.
Odpovídalo tomu i Daňkovo oblečení. Pochopitelně že přišel celý v černém a v Trutnově důstojně sehrál roli výjimečného hosta festivalu. Navázal tak na své předchůdce Ivana Mládka s Banjo Bandem, Martu Kubišovou, Václava Neckáře, Evu Pilarovou nebo Waldemara Matušku.
Indiáni z Trutnova a kořistnické bledé tváře z radnice
Trutnovský festival je specifický a má svou nezaměnitelnou tvář, kterou se ostatní festivaly inspirovaly. Velké množství besed na trenčínské Pohodě právě z tohoto konceptu vychází.
Line-up není dopředu známý, jména účinkujících ano. Pořadatelé tento přístup obhajují tím, že důležitější než kapely, které zde hrají, je právě moment setkání. Návštěvníci na tuto hru přistupují, i když někteří mohou pak být rozčarováni, že interpret, na něhož se nejvíc těšili, hraje například v neděli večer, kdy už musí kvůli pracovním povinnostem následujícího dne odjet.
Čtyřdenní oslava radosti z hudby, léta a setkávání se opírá o své undergroundové kořeny i duchovní podhoubí festivalu, přítomné v mších a společenských debatách. Je prodchnuta hrou na indiány a squaw, v níž nechybí kořistnická bílá tvář.
Návštěvníci tohoto setkaní jsou označováni za spiklence. Přírodní amfiteátr, v němž se koná, nese název Na Bojišti. Leží pár minut pěšky od centra a jeho kopcovitý ráz opravdu bojiště připomíná. V posledních letech pořadatelé festivalu o toto území každoročně svádí boj s bledými tvářemi z ODS na radnici, které louky v okolí festivalu změnou územního plánu vyčlenili k zastavení. Lesní areál by se tak podle jejich představ měl změnit v průmyslový a obchodní.
Hrozba konce festivalu na tomto místě byla označována již několikrát a je těžké odhadovat, zda jde o nebezpečí reálné, nebo jen marketingovou vějičku ze strany pořadatelů festivalu, jak sem diváky znovu nalákat. Naposledy na místo, které znají a které si zamilovali. Jestli ano, jde o vějičku, kterou Trutnov jako fungující značka, jíž diváci důvěřují, rozhodně nepotřebuje.
