Nejprve posmrtná deska písničkáře Leonarda Cohena nazvaná Thanks for the Dance a nyní nová nahrávka anglických pětasedmdesátníků The Who, opatřená prostým názvem Who, budou historicky vzato nejspíš patřit k vrcholným rockovým počinům roku. Nepřinášejí nic revolučního, jen dokonalé řemeslo, násobené schopností dát snímkům nenapodobitelnou emoci.
The Who se oficiálně rozpadli 16. prosince 1983, když jejich lídr a kytarista Pete Townshend na tiskové konferenci řekl, že ztratil všechnu tvůrčí energii. Nebyla to úplně pravda, vždyť od té doby vydal několik sólových alb.
Důvod byl spíše v pocitu, že The Who přestali fungovat podle jeho původních představ. Student střední výtvarné školy Townshend v roce 1964 tuto čtveřici nekoncipoval coby rockovou kapelu, ale jako multimediální umělecký objekt, nabitý až hysterickou kinetickou energií. A ta se po 20 letech začala ztrácet.
Přesto se Townshend ke svému projektu občas vracel, ať už na koncertech, nebo sporadicky také na nahrávkách. Nebylo jich moc - letošní album nazvané jednoduše Who je teprve druhé za uplynulých 37 let.
Z původních muzikantů zbyli jen dva: kytarista Townshend a zpěvák Roger Daltrey. Bubeník Keith Moon se ufetoval už v roce 1978 a basista John Entwistle zemřel na infarkt v nevadském hotelu po vysilující sexuální eskapádě v roce 2002.
Na nové desce je nahrazují dva špičkoví muzikanti, dvaašedesátiletý basista Pino Palladino a čtyřiapadesátiletý Zak Starkey, syn Ringa Starra z Beatles. Chybí jim Moonova a Entwistleova ztřeštěnost, ale ani Townshend s Daltreym už dávno nejsou těmi, kdo rozbíjeli kytary na pódiu nebo se na něm byli schopni poprat.
I tak nové album vznikalo za zvláštních podmínek. Vztahy mezi protagonisty jsou ještě po letech na takové úrovni, že se během natáčení Daltrey s Townshendem ani jednou nepotkali.
Jistá rockerská arogance v nich nicméně zůstala i po sedmdesátce. Hned v úvodní písni All This Music Must Fade (Všechna tahle muzika musí zmizet) až manifestačně vzkazují publiku: "Je nám to fuk / Víme, že tuhle píseň budete nenávidět / A to je fér / Nikdy jsme si úplně nerozuměli."
Další tři minuty pak uvažují, jestli má smysl natočit další album The Who, když o ně nikdo nestojí. Sice končí slovy "Who gives a fuck?" - jemněji řečeno: koho to vůbec zajímá? -, ale dalších deset songů, v luxusní verzi alba dokonce třináct, prozrazuje, že se nakonec nechali přemluvit a nechtěnou desku udělali.
Na všech skladbách je znát Townshendův autorský rukopis. Už od sedmdesátých let minulého století rád bohatě vrství elektrické a akustické kytary, přidává na energii klavírem a hlavně se snaží, aby se v doprovodu pořád něco dělo. Nebojí se sáhnout po elektronických zvucích stejně jako po orchestrálních aranžmá. Libuje si v překvapivých zlomech a kontrastech.
Mezi skladbami zaujme Got Nothing To Prove, na níž se Townshend pokusil znovu oživit sound z poloviny šedesátých let včetně zvuku orchestru. Prvním singlem z desky je zase Ball and Chain, protestsong o neodsouzených vězních v Američany provozované základně v kubánské zátoce Guantánamo. Neobvykle vyznívá také skladba She Rocked My World s lehce latinskou a místy jazzovou atmosférou.
Tu a tam se objeví něco podobného tomu, co The Who hráli někdy před čtyřmi nebo pěti desítkami let: třeba syntezátor ve Street Song okamžitě vyvolá vzpomínku na jejich kdysi hodně diskutovanou skladbu Baba O'Riley.
Největší šok však přináší píseň I'll Be Back. The Who, ve své době nejdivočejší rocková kapela, přišli s ploužákem? To je skoro stejné, jako kdyby Céline Dion natočila píseň s Metallikou. Přitom se nejedná o úlet, ale skoro učebnicový příklad bílého soulu s popůlnočním charakterem, navíc se sóly na foukací harmoniku a smyčcovým doprovodem, který připomíná nahrávky takzvaného Philadelphia soundu ze sedmdesátých let.
Pětasedmdesátiletý Roger Daltrey už samozřejmě nemůže zpívat stejně jako v době rockových oper Tommy a Quadrophenia. Řeší to stejně jako třeba Ian Gillan z Deep Purple: co uzpívá, uzpívá a zbytek dožene prožitkem. S něčím mu nejspíš lehce vypomůže studiová technika. Ale ne moc, protože kapela některé skladby určitě zahraje na nadcházejícím jarním turné po Velké Británii a USA.
Při tempu jejich produkce se patrně jedná o poslední desku The Who. Je to odchod se ctí, jak se sluší na jednu z největších legend klasického rocku; album, k němuž se hodí slovo "vymazlené".
Potvrzuje to i fakt, že deska má vynikající obal se spoustou symboliky, která kapelu provázela v průběhu pětapadesátileté kariéry. Nepřekvapí zjištění, že jeho autorem je Peter Blake, sedmaosmdesátiletý výtvarník, který kdysi vymyslel obal k beatlesáckému Seržantu Pepperovi.
The Who: Who
Polydor Records 2019
